Výmar ve znamení slona a Johanna Wolfganga Goetha

Johann Wolfgang Goethe na portrétu J. K. Stielera v roce 1828

Hotel Elephant ve Výmaru byl druhým domovem politických a kulturních veličin od roku 1696. Dopisovatel stanice Deutsche Welle Jefferson Chase si tam postupně prošel čtyři století německých dějin, a tak stojí za to poslechnout si jeho vyprávění.

Když jsem přijel na parkoviště u předního výmarského hotelu Elephant, byl jsem poněkud nervózní. Svého času jsem získal doktorát z německé literatury a učil jsem tento předmět na univerzitě, ale už je to dávno, když jsem se tu díval na svazky děl Johanna Wolfganga Goetha a Friedricha Schillera. Teď jsem měl trochu špatné svědomí. Co vlastně dělám jako odpadlý germanista v kolébce německého klasicismu, kde pobývali vůdčí intelektuálové tohoto národa?

„Nemusíte si dělat starosti, v našem hotelu sice není Goethovo apartmá,“ řekla jeho manažerka Andrea Dietrichová, „ale věřte mi, ve Výmaru si užijete Goetha, až vás to bude mrzet.“ A měla pravdu. Nejslavnější německý spisovatel je v malém východoněmeckém městě všude. Jeho citáty najdete na dokonale opravených zdech historických budov na každém kroku. Jeho jméno nese i náměstí, kde si můžete v kiosku koupit za jedno euro sklenici světlého piva, píše Jefferson Chase pro Deutsche Welle.

Ale ve Výmaru toho můžete objevit daleko víc než jen Goetha. Příkladem je právě hotel Elephant. Původní budova, kde Goethe a jeho intelektuální družina vedli více či méně osvícené řeči a vypili litry vína, už nestojí. Velkým fanouškem hotelu byl i jistý Adolf Hitler, který ho roku 1938 nechal strhnout a přestavět podle plánů hvězdy nacistické architektury Hermanna Gieslera.

Po druhé světové válce budovu zabrali Rusové, kteří tu ubytovali učitele svého jazyka. Roku 1955 se z ní stal opět hotel, když tu pobýval spisovatel Thomas Mann, který přijel do Výmaru uctít 150. výročí smrti básníka Friedricha Schillera. Tohle všechno jsem se dověděl od paní Dietrichové, která mě laskavě provedla po historické výstavě. Její Elephant je plný podivuhodných vzpomínek a díky ní jsem si uvědomil, že příběh majestátního starého hotelu ani města zdaleka neskončil. Naopak, hotel se s lety mění a zračí se v něm místní dějiny.

Současná podoba hotelu Elehant je upravena do stylu Art deco, který se mísí s Gieslerovým monumentálním novoklasicismem. Zdaleka ne všechno není autentické, ale nechybí tu výmluvné detaily. Ve vstupní hale mi paní Dietrichová ukázala rytinu mého oblíbeného malíře a grafika Otto Dixe a svůj pokoj jsem poznal podle obrazu Georga Baselitze visícího hned za mými dveřmi.

Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller

V den, kdy jsem přijel, tu právě končila konference vysokých politiků. Prý tu byli ministři vnitra německých spolkových zemí, ale nikoho z nich jsem neviděl. Veličiny nejsou ani dnes vzácné v hotelu, který je obvykle obsazen. Vzpomněl jsem si tu na hororový film režiséra Stanleye Kubrika Osvícení. Stejně jako jeho fiktivní hotel Overlook ani Elephant nevypadá, jako by existoval úplně v přítomnosti. Když jsem stoupal nebo sestupoval po jeho širokém schodišti, měl jsem občas pocit, že jsem úplně sám. Zdejší duchové jsou naštěstí neškodní.

Ve Výmaru jsem se rozhodl vyhnout mrakům turistů, kteří se oddávají Goethovi. Když jsem odcházel z hotelu, zamířil jsem na historické tržiště čekaje na inspiraci, ale žádná se nedostavila. Opravené staré budovy jsou krásné, ale trochu jalové. Kousek za centrem starého města je Výmar další příklad maloměstské provinciálnosti, která nenabízí nic zvláštního. Místní sexshop se jako vždycky jmenuje Sexy a nacistické megalomanické Župní fórum na severním okraji města se proměnilo v obchodní centrum.

Po návratu do hotelu Elephant jsem si odpoledne trochu zdříml a pak jsem se zvolna loudal k někdejšímu příbytku skladatele Franze Liszta, kterého jsem vždycky podceňoval. Jeho dům byl zavřený, ale bývalá Goethova rezidence byla přístupná, a tak jsem se rozhodl, že se vzdám svého rozhodnutí, že se Goethovi ve Výmaru vyhnu, a vešel jsem dovnitř.

Čtěte také

Dům je bludiště téměř stejně velkých místností napěchovaných uměleckými díly a sběratelskými kousky všeho druhu. Goethe byl vševěd – přírodovědec, etnograf, politik a spisovatel – všechno v jednom, ale dekoratér interiérů to nebyl. A pak jsem se vydal na procházku po parku nad řekou Ilm – je to romanticky upravený zelený prostor hned za starým Výmarem.

A tam jsem zakopl o Goethův Zahradní dům, poněkud nemotornou stavbu, která je příliš velká ve srovnání se svým účelem. Velkovévoda Carl August daroval toto místo Goethovi roku 1776, a je nutno uznat, že existují daleko horší zaměstnání než být spisovatelem ve Výmaru. Nač vlastně potřeboval Goethe daču vzdálenou jen deset minut chůze od jeho hlavního příbytku? Zeptal jsem se na to ženy, která kontrolovala vstupenky. Podívala se na mne, jako bych byl z Marsu, a odpověděla: „Možná chtěl trochu klidu a míru.“

Budova Národního muzea ve Výmaru

Náhle jsem si vzpomněl, že právě tady se Goethe setkával se svými milenkami, a její odpověď mi proto vyzněla trochu jízlivě. Šest malých místností je vybaveno skromně a venkovsky. Nejnápadnější je skoro ve všech pokojích včetně ložnice psací stůl. I ve svém hnízdečku lásky chtěl Goethe pečlivě zaznamenat všechny své nápady.

Příští ráno, když jsem v hotelu Elephant snídal hned vedle okázalého sálu Richarda Wagnera, jsem přemýšlel, jaké vzpomínky si odvážím z Výmaru. Musím se přiznat, že jsem se toho tady moc nedověděl. Je velký rozdíl číst Fausta a zírat na pokoj, kde Goethe psal některé jeho části. Ale přece jen mi v duši některé obrazy z Výmaru asi zůstanou.

Je to ruský hřbitov v parku nad řekou Ilm se svými prostými bílými náhrobky a nápisy v azbuce. Je to také klidná hospůdka U bílé labutě, kde jsem večeřel výtečnou klobásu. Výmar pro mě znamená mnohem více odpočinek než poučení a povznesení ducha. Možná, že se ze mne stal šosák, ale když si v elegantním přepychu výmarského hotelu pochutnávám na dobře kořeněných míchaných vajíčcích, vůbec mi to nevadí.

Vzpomínám si, že jsem si kdysi poznamenal Goethovu větu: „Ten, kdo přijde na to, že je omezený, se přiblížil k dokonalosti.“ Goethe měl pravdu. Pokud jde o mne, tak jsem v každém případě raději šťastný než inteligentní.

Zpracováno ze zahraničního tisku.