Výchova namibijských dětí v Československu zapadala do sovětské doktríny internacionalismu, říká afrikanistka Mildnerová

Československý příběh namibijských dětí začal v roce 1983, kdy se předseda Lidové organizace Jihozápadní Afriky (SWAPO) obrátil na náš zastupitelský úřad v Berlíně s žádostí o zřízení školy pro namibijské děti v Československu.

Čtěte také

V Africe převažuje ruské vidění světa. Země G7 tam potřebují znovu získat dobrou pověst, domnívá se ekonomka Matesová

„Většina těchto dětí se narodila a žila na základnách SWAPO na jihu Angolské republiky, která byla zmítaná občanskou válkou a odkud se vedl také exilový boj za nezávislost Namibie na jihoafrické apartheidní nadvládě,“ vysvětluje afrikanistka Kateřina Mildnerová.

„Jednalo se převážně o válečné sirotky a polosirotky, kteří byli vystaveni nebezpečí ozbrojených přepadů jak ze stran jihoafrické armády, tak také povstaleckých hnutí UNITA (Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly), které bojovaly v Angole.“

„Československá mezinárodní pomoc poskytovaná SWAPO zapadala do jakéhosi schématu studené války a ducha sovětské politické doktríny internacionalismu, která hlásala podporu hnutí bojujících proti západnímu imperialismu, kolonialismu a rasismu. A také souvisela se snahou vyvést komunistickou revoluci do různých koutů světa,“ dodává Mildnerová.

Namibijské štěstí v Československu

Jedním z těchto namibijských dětí byla i Ndeshi Panda Nangolo, pro kterou bylo dětství v Československu nádherné. „Jako válečné dítě najednou cítíš lásku, péči a bezpečí.“

I ve výchově však Nangolo cítila určité ideologické prvky. „Každé ráno jsme museli vstávat. Měli jsme budíček. Zapískalo se a my jsme si oblékli ty naše teplákovky. Byly takové modré. Běželi jsme na to naše prostředí, kde jsme cvičili, a to bylo takové polovojenské.“

Afrika je kontinent a mně se nelíbí, když se všude uvádí ‚uprchlíci z Afriky‘.
Ndeshi Panda Nangolo

Podle Mildnerové byly namibijské děti v Československu přijaty velice dobře, což vycházelo z toho, že se jednalo o malé děti a zároveň válečné sirotky nebo polosirotky. „Jednou z překážek byl jazyk, protože ty děti, když přijely z Angoly, tak nehovořily česky. Musely si ho osvojit za jeden a půl měsíce před tím, než nastoupily do školy. Vzdělávaly se podle osnov platných pro československé základní školy, to znamená v českém jazyce.“

Změna atmosféry během migrační krize

V roce 1991 si Namibie děti vyžádala zpět. Nangolo se ale později do Česka opět vrátila, vystudovala zde vysokou školu a začala podnikat.

Čtěte také

Polovinu všech dodávek zbraní má Afrika z Ruska. Asi i proto se nepřipojili k západním sankcím, míní afrikanistka Horáková

V období migrační krize kolem roku 2015 však začala pociťovat změnu atmosféry. „Musím podotknout jedinou věc – Afrika je kontinent a mně se nelíbí, když se všude uvádí ‚uprchlíci z Afriky‘, měla by se říct konkrétní země, protože každá má určitou tradici.“

„Co vím od svých známých, kteří jsou Afričané a žijí v Česku, tak tuto migrační krizi vnímali velmi silně v tom smyslu, že celá česká společnost tak nějak obecně pohlížela na tuto skupinu s odlišnou barvou pleti přes prsty. Házeli je do jednoho pytle, že jsou to všichni uprchlíci z Afriky, kteří sem přišli, aby jim brali práci a narušili jejich jistoty, které v české společnosti mají,“ dodává k tomu Mildnerová.

Jak otevřená k namibijským dětem byla a je česká společnost? Daří se odbourávat předsudky? Čím dnes žijí česko-africké vztahy? Poslechněte si celé Souvislosti Plus Martiny Maškové.