Všechno, co je na minulém režimu špatné, je v Trabantu, říká cestovatel Přibáň
„Šlo o to sdělení: vzít jednoduchoučké auto, vyrazit s ním a že to jde. Zjistili jsme, že pokud se nepustíte přímo do ježdění v pralese, tak projedete v podstatě všude, když přizpůsobíte styl jízdy,“ říká v pořadu Hovory na Plusu cestovatel Dan Přibáň o tom, jak v Trabantu projel svět.
„Trabant vznikl z nouze, ale vlastně velmi moderně. Z plastu byl jen proto, že ve východní části Německa nebyla dost kvalitní ocel,“ připomíná Přibáň.
V Trabantu projel v roce 2007 Hedvábnou stezku, o dva roky později Afriku. Následovala cesta napříč jižní Amerikou a expedice do Tichomoří. Loni Přibáň uvedl do kin svůj pátý film s názvem Trabantem tam a zase zpátky.
Všude na svět nám lidé pomáhali a všude se těm autům strašně smějou.
Dan Přibáň
Původně chtěl přitom Přibáň procestovat svět autem typu Land Rover, který by se na expedici hodil na první pohled lépe. „Ale narazilo to na detail, že landrovera nikdo neměl. Tehdy jsem ze srandy řekl, že pojedeme Trabantem. Ale všichni říkali, že to nejde. A to byl ten impuls: proč by to nešlo?“
Trabant je symbolem toho zoufalství na začátku, pak toho zmaru mezi tím a pak toho nadšení, že to celé skončilo.
Dan Přibáň
Původní model Trabantu z roku 1957 se přitom nijak dál nevyvíjel. „Původní auto bylo hezčí, složitější a líp vymyšlené, ale po sedmi letech zjednodušili karoserii a i jinak ho ošidili. A pak už to šizení pokračovalo až do konce výroby v roce 1990. Všechno, co je na socialismu a minulém režimu špatné, je v Trabantu,“ shrnuje Přibáň.
„V továrně museli všichni strašně chlastat, protože vymýšleli třeba čtyřtaktní auto, model, který připomínal Volkswagen Golf, a spoustu inovací, ale strana a vláda jim všechno zařízla. To musela být deprese tam pracovat,“ odhaduje Přibáň, který má za sebou novinářské zkušenosti v časopisech ABC a Věda a technika mládeži.
Žádné šplouchání
„Jednoho Trabanta jsme koupili v roce 2007 za pět, šest tisíc korun. V dokonalém stavu na hranicích Maďarska a Slovenska. Dalšího, na africkou cestu, někde v Ústí nad Labem,“ popisuje Přibáň, jak budoval flotilu cestovatelských Trabantů.
Jedinou úpravou, kterou cestovatelé na vozech udělali, byla výměna sedaček. „Ty originální jsou naprosto pekelné, tak jsme tam dali sedačky z Fordu Fiesta. Dali jsme taky pod motor kus hliníku a podobně, abychom auto mohli přetížit. A to je všechno.“
Ve filmech, které Přibáňovy expedice mapují, auta dramaticky šplouchají v kalužích. „To děláme jen při natáčení. Jednou se totiž stalo, že jsme udělali super šplouch a auto se zastavilo,“ směje se.
Cestovatelé se s Trabantem podívali nejvýše do indických Himalájí. Přibáň připouští, že si dřív zakládal na počtu ujetých kilometrů, později s tím ale přestal. „Došlo mi, že o tom to není, protože na třech stech kilometrech můžete zažít to, co nezažijete na šesti tisících.“
Cestovatelský tým sestavujeme nelogicky, aby tam vznikaly příběhy. Je to schválně jiné, než když se letí na Měsíc.
Dan Přibáň
Divák cestovatelských filmů podle Přibáně není nikdy zvědavý na to, jak se všechno daří. „Chce, aby to dobře dopadlo a asi by byl nerad, kdyby tam někdo umřel, ale když někdo vypadá, že umře, tak mu to vůbec nevadí,“ říká cestovatel, který loni oznámil, že další expedice s Trabantem už neplánuje.
Od jízdy po Jižní Americe, tedy od roku 2014, podle něj uvažuje cestovatelský tým o změně vozu. „Říkáme si, že už pojedeme jiným autem, protože ten Trabant přece lidi nemůže věčně bavit. To auto je zatím tajný, ale na konci našeho posledního filmu je vidět a dá se poznat,“ vzkazuje Dan Přibáň.
Poslechněte si celé Hovory. Dozvíte se, proč se Přibáň na cestách nebojí nebo jak hodnotí mentalitu různých národů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka