Voskový prezident, italský film, německá kultura a obrazy australských dětí

Léto plné slunce i bouří se chýlí ke konci a my se vydáme do světa za kulturou. V Košicích si užijeme voskových veličin a v Moskvě se dovíme o nových italských filmových komediích. Pak nás čeká bohaté kulturní léto v Německu a na závěr si poslechneme pohnutý příběh o umění australských dětí žijících v táborech, které je měly odříznout od jejich jazyka a kultury.


Voskový prezident

Košice jsou krásné a vyplatí se je navštívit, i kdyby letos nebyly Evropským hlavním městem kultury. Mezi zdejšími zajímavostmi je i zvláštní muzeum, ale to vám slovenský časopis Týždeň doporučuje jen v případě, že máte v oblibě opravdové bizarnosti. Vítáni jsou i lidé, kteří milují filmy o zombiích a jiných záhrobních příšerkách.

Bratislavští novináři se vydali do Košic, protože připravovali velký článek o tom, co viděli v Evropském hlavním městě kultury 2013 a jak se jim to líbilo. Na úvod se soustředili na jeden kormutlivý zážitek. Košice už nemají jen velké kulturní instituce, ale i muzeum voskových figurín. Stačí zamířit do Urbanovy věže, která je hned vedle proslulého gotického dómu svaté Alžběty. Nečekejte klasické hvězdy populárního byznysu nebo jiné pochybné celebrity. Nejde o žádnou popkulturu, protože se to tváří jako docela vážná záležitost.

Košice (pohled na budovu Státního divadla a historické centrum města)

Voskové plastiky totiž představují důležité postavy košických dějin. Když procházíte prvním nebo druhým patrem, je to pořád ještě neškodná zábava, která může návštěvníka i trochu poučit. K vidění je svatá Alžběta Durynská, mistr Štefan - stavitel chrámu, který jí byl zasvěcen, císař Zikmund Lucemburský a také uherský král Matyáš Korvín.

Jsou tu i voskoví umělci – básník, prozaik, dramatik, historik, novinář, kněz a teolog Jonáš Záborský, humanistický básník Jan Bocatius a také malíř Július Jakoby. Světoznámý spisovatel Sándor Márai, původem z Košic, se do této sestavy nějak nedostal. No a samozřejmě nechybí ani velcí bojovníci proti Habsburkům - Gabriel Bethlen a František Rákoczi.

Kultivovaný pár rakouských turistů, který si výstavu voskových veličin prohlížel společně se slovenskými novináři, se na poslední dvě jmenované figuríny díval s velkým podezřením. A nedosti na tom, suverénně opravil průvodkyni, když si spletla roky, v nichž tito dva uherští velikáni vzdorovali Habsburkům. Rakušané se zřejmě o těchto pánech učí něco jiného než my.

Ještě větší překvapení však naši milí hosté zažili v dalších patrech voskového panoptika. Kromě zpěvačky lidových písní Janky Guzové, malíře Andy Warhola, maratonského vítěze Abebe Bikily nebo americko-slovenského podnikatele Štefana Romana tu stojí i figurína bývalého slovenského prezidenta Rudolfa Schustera. Voskový Schuster se svému tvůrci naneštěstí příliš nepodařil, neboť připomíná spíše zombii než bývalého významného politika.

Rakouští turisté slušně podotkli, že to byl zřejmě dobrý prezident, když je v muzeu. Průvodkyně se rozpačitě usmála a pravila, že se bohužel mýlí. Rakouský pár se na ni podíval ještě s větším úžasem. Aby nějak překonali trapnou chvíli, zeptali se zdvořile, jestli máme alespoň teď dobrého prezidenta. Průvodkyně se trpce usmála a dodala: „Ne, je to ještě horší.“

Rakouský pár se z košické Urbanovy věže vypotácel mírně dezorientován. Chvíli těm milým lidem trvalo, než se vzpamatovali z toho, co prožili. Ale pohled na sluncem zalitý dóm svaté Alžběty jim očividně zvedl náladu.

A na závěr ještě jedna poznámka. Košické muzeum voskových figurín není součástí projektu Evropského hlavního města kultury 2013. Urbanova věž patří katolické církvi, která ji pronajala. Voskové figuríny nechal v Budapešti vyrobit jejich majitel Alfonz Lukačin, který byl manažerem ve fondech košických železáren v první vlně kuponové privatizace. Správcem expozice je nyní Východoslovenské muzeum a vstupné pro dospělého jsou čtyři eura.

Na počátku srpna byla Moskva dějištěm festivalu Felicita Italiana, který představil sedm italských komedií, většinou inspirovaných zákruty rodinného života. Přehlídku zahájil snímek Tvář někoho jiného, který natočil režisér Pappi Corsicato. Jeho nejznámějším dílem je Sémě nesváru, adaptace románu Heinricha von Kleista o věrné italské ženě, která zjistí, že je těhotná, týž den, kdy jí manžel oznámí, že je neplodný. Jeho poslední film je satirická komedie o televizní hvězdě, která chce nabídnout publiku svou vlastní plastickou operaci. O festivalu referuje deník Moscow Times.

Ruská veřejnost si opět všimla vztahů s Amerikou díky azylu pro Edwarda Snowdena, který dal médiím k dispozici informace o tajných vládních programech. Americké téma se objevuje i v italském filmu My ve Spojených státech režiséra Carla Vanziny. Je to variace na žánr road-movie, tentokrát o nemanželském dítěti milionáře, které může zdědit velké peníze, pokud zanese po otcově smrti urnu s jeho popelem do arizonské pouště. Na cestě musí čelit jedovatým hadům, medvědům grizzly a prostitutkám z Las Vegas.

Moskevský festival ukončila politická komedie Ať žije Itálie, kterou režíroval Massimiliano Bruno. Film vypráví o smyšlené politické dynastii Spagnolo. Divák se baví jejími rodinnými vztahy, ale skutečným tématem příběhu je karikatura zkorumpovaných a prolhaných italských politiků.


Německý kulturní srpen

Kulturní Německo zvučí v srpnu naplno hudbou. Rozhlasová, televizní a internetová stanice Deutsche Welle se podjala úlohy průvodce a vybrala nejvýznamnější události posledního letního měsíce. Letos můžete v celém Německu slyšet hudbu Richarda Wagnera, který se narodil pře dvěma sty lety. A tak není divu, že milovníci opery upírají svou pozornost hlavně do Bayreuth, kde se koná každoroční festival věnovaný dílu tohoto skladatele. Kdo má zájem, může se tam vypravit až do 25. srpna osobně.

Severobavorské město leží nedaleko pramene Červeného Mohanu vtěsnaného mezi pohoří Franskou Juru a Fichtelgebirge, kterému se v Čechách říkalo poeticky Smrčiny. Dějiny Bayreuthu sahají až do roku 1194 a dnes je to hlavní město obvodu Horní Franky se sedmdesáti dvěma a půl tisícem obyvatel.

Richard Wagner kolem roku 1860

Letošní Wagnerův festival zahájilo představení opery Bludný Holanďan, které bylo živě přenášeno v televizi a vybraných biografech. Legendární Zelený vršek Bayreuthu bzučí celý měsíc hlasy zástupu operních fanoušků, kteří sem přijeli zblízka i zdaleka. Přítomní jsou hlavně zvědavi na nové nastudování operního cyklu Prsten Nibelungů, které režíroval Frank Castorf a diriguje Kirill Petrenko. Ti, kdo si nechtějí nechat ujít ani jednu ze čtyř dlouhých oper, by se měli vyzbrojit polštářkem na sedadlo a notnou dávkou trpělivosti. Celý prsten Nibelungů trvá šestnáct hodin.

Hudba samozřejmě nezní jen na bayreuthském Zeleném vršku. Příznivce jiných rytmů čeká mezi 16. a 18. srpnem i na Labi v Hamburku, přesněji řečeno na největším evropském říčním ostrově ve čtvrti Wilhelmsburgu. Na mezinárodním hudebním festivalu Dockville, který se sem vrací od roku 2007, vystoupí na šesti jevištích 130 kapel a diskžokejů představujících žánry indie, electro a folk. Událost provází každý rok také poezie a různorodé umělecké instalace včetně efektních fotomontáží. Vystupující se připravují nejméně od časného jara na kulturní slavnost, kde se očekává asi 22 tisíc návštěvníků.

Až nastane poslední den srpna, asi polovina berlínských muzeí nechá své dveře otevřené do pozdní noci, pro kterou má připravený zvláštní program. Každoroční muzejní noc proběhne už po třiatřicáté a letos by se měla soustředit na vztahy mezi generacemi. Muzeum dějin lékařství chce provést návštěvníky po rozsáhlé škále počínaje vahami pro novorozence a konče kardiostimulátory.

Počítačový klub pro seniory představí hry pro mladé i staré v Muzeu počítačových her. V berlínské Obrazové galerii uvítá návštěvníky kosmetický chirurg, který podá zajímavý výklad o obraze Fontána mládí, jehož autorem byl v 16. století vynikající malíř Lucas Cranach starší. Po ruce bude kyvadlová doprava přepravující návštěvníky po celém Berlíně do 95 muzeí, která budou otevřena do druhé hodiny po půlnoci.

Richard Wagner není jediný, kdo letos oslavuje okrouhlé výročí svého narození. Roku 2013 uplynulo dvacet let od prvního drážďanského Moritzburského festivalu soustředěného na novinky v komorní hudbě. Mezi 10. a 25. srpnem budou mezinárodně uznávaní umělci, jako je japonsko-americká houslistka Midori Goto a klavíristka Alice Sara Ottová, sdílet pódium s nastupující generací slibných hvězd.

Pětačtyřicet mladých hudebníků oddaných klasické muzice připravuje program orchestrálních a komorních děl spolu se svými zkušenými kolegy. Festivalové koncerty se odehrají na působivých místech, jako je barokní zámek Moritzburg a drážďanský luteránský chrám Panny Marie znovu postavený po sjednocení Německa, ale i v hangáru na místním letišti a v parku před zámkem Proschwitz.

Jak se cítí člověk, který prožívá válku? Tuto otázku bude klást divadelní skupina Rimini Protokoll na Ruhrském trienále, které se má konat od 23. srpna do 6. října. Jeho součástí má být interaktivní produkce umožňující účastníkům, aby se na svém multimediálním tabletu vžili do role dětského vojáka nebo výrobce zbraní. Rúrské trienále věnované divadlu, tanci a uměleckým instalacím propojuje umění a kulturu s průmyslem. Jeho produkce mají proběhnout v prostorách zrušených dolů a starých továren v Porúří, které je průmyslovým srdcem Německa.

Ze čtyřiceti uchazečů vybrala soutěžní porota jen čtyři lidi, kteří mají naději na cenu Národní galerie mladého umění. Hamburské nádraží v Berlíně bude od 29. srpna až do 12. ledna dějištěm výstavy obrazů, soch a fotografií čtyř finalistů. Jejich jména jsou Kerstin Brätschová, Mariana Castillo Deball, Simon Denny a Haris Epaminonda. Vítěz soutěže, který bude vyhlášen letos už posedmé, bude znám 19. září. S cenou nesouvisí odměna v penězích, kterou nahradí právo vystavit příští rok své práce na samostatné expozici.


Ukradená generace se vrací domů

Na 100 listech papíru nakreslila ve 40. a 50. letech malá skupina australských domorodých dětí barevný svět jako vzpomínku na hezké časy. Děti ve věku mezi osmým a čtrnáctým rokem zachytily idylu, která během jejich dospívání zmizela. Na obrázcích jsou baculatí klokani při pastvě na šťavnaté trávě mezi eukalypty, statní muži osvědčující zdatnost v tanci kolem plápolajícího ohně, sluneční světlo kreslící siluety za růžového úsvitu nebo ohnivě oranžový západ slunce.

V deníku Australian čteme o dětech zahnaných do tábora Carrolup na jihozápadě státu Západní Austrálie, kde byla školní budova obklopená velmi jednoduchými chatrčemi. Čas od času rodiny dětí proklouzly bušem, aby zahlédly své ukradené potomstvo. Politika asimilace vyžadovala oddělení dětí od jejich jazyka a původní kultury Nungar.

Roku 1946 nový a citlivější ředitel školy Noel White a jeho žena Lily povzbudily své svěřence, aby začali kreslit. Byl to od nich akt čirého zoufalství. „Když jsme přišli do Carrolupu, našli jsme tam polodivoké velice ostýchavé děti, které se nás hrozně bály,“ vzpomínal později pan White, „bylo prostě nemožné se s nimi sblížit.“

Dětská kresba - přechod Venuše

„Připadalo nám to beznadějné a už jsme to skoro vzdali, když jsem jednoho dne uviděla jednoho chlapce, jak kreslí nějaké stromy na kousku hnědého papíru,“ vypravovala paní Whitová, „poklepala jsem ho po rameni, a když jsem si všimla že kreslí moc pěkně, požádala jsem ho, jestli by to nenakreslil barevně, kdybych mu dala pastelky. Poprvé se na mne podíval a jenom přikývl.“

Whiteovi nakoupili pastelky, tužky, pera a inkoust a položili papír před každé dítě a zanedlouho užasli nad tím, co se na něj vyhrnulo. Tak o tom vypráví mecenáška Florence Rutterová, která tábor navštívila, spřátelila se s manžely Whiteovými, vybrala a zabalila nejlepší dětské práce a poslala je do Evropy.

O několik let později uvízla paní Rutterová ve finanční tísni a prodala celou sbírku newyorskému sběrateli umění Herbertu Mayerovi, který nakonec odkázal všech 122 prací na papíře soukromé Colgateově vysoké umělecké škole v Hamiltonu. Mezitím byl tábor Carrolup, kde žily australské domorodé děti, uzavřen, jeho umělecké poklady zmizely v zatuchlých zásuvkách a hrozilo, že upadne v zapomnění.

Příběh o návratu dětského umění v táboře Carrolupu na Curtinovu univerzitu v australském Perthu se ubíral klikatou cestou. Prozatím vrcholí na výstavě Srdce, které se vrací se domů, která oslavuje návrat celé carrolupské sbírky do západní Austrálie. Jak vlastně došlo k zázračnému obratu, který změnil osud podivuhodného umění? Jeho počátek je v krabicí označené nápisem Kresby domorodých dětí, kterou dal roku 1966 sběratel Mayer Colgateově vysoké škole jako součást mnohem většího uměleckého odkazu.

Krabice spočívala na polici ve školním archívu až do roku 2004, kdy sem zavítal Howard Morphy, v archívu zvedl její víko a nahlédl do jejího obsahu. Na první pohled ho upoutaly živé barvy a zřetelné černé inkoustové čáry dětských umělců z Carrolupu. Někteří z nich – nadaní mladíci jako Parnell Dempster, Reynold Hart a Revel Cooper – malovali i jako dospělí a Morphy je velmi dobře znal.

Lovecké scény, zalesněné kopce, podrobné kresby vačic, ukázky zbraní národa Nungar, ale i obrázky zdobených čajových šálků pokrývaly někdy obě strany papíru. Byla jich spousta a měly trochu oslí uši. Byly zde pozoruhodné krajinomalby jako například Dempsterova Cesta k napajedlu, obrázek Na číhané, jehož autorem je Barry Loo, a Hartovo Corroboree, zobrazující slavnost, při níž se australští domorodci vracejí do dávných časů, kdy byl stvořen svět.

K objevu v americkém univerzitním archívu se přidružila další šťastná náhoda. Brzy na to se profesorka Ellen Kralyová vydala z Colgateovy školy do australského Perthu, aby zjistila, jaký byl osud ukradených generací, a dověděla se, jak se materiál o sčítání lidu používal ke kontrole domorodého obyvatelstva. Tábor Carrolup původně nebyl součástí výzkumného plánu, ale zvědavá badatelka se zeptala místního archiváře, kde bylo v okolí původní domorodé osídlení. Když zjistila, že je to jen několik hodin z Perthu, najala si auto a odjela do nejbližšího města Katanningu.

Nevěděla jsem, co hledám, ale zašla jsem do knihovny a zeptala se na osadu Carrolup,“ vyprávěla profesorka Kralyová, „okamžitě mě zavedli k nungarským vůdcům ve městě, kteří slyšeli o objevu na americké univerzitě, ale vůbec netušili, odkud by ty obrázky mohly být. A pak jsem to místo objevila já!“

Zanedlouho se ocitla v buši mezi chátrajícími budovami opuštěné osady Carrolup. Místo i jeho duch na ni udělaly hluboký dojem: „Umělecká díla ke mně promluvila svým vlastním jazykem,“ vysvětluje profesorka Kralyová, „když se k nim přiblížíte, najednou si umíte představit děti, které do kreslení vložily svá srdce a duši.“

Jejím průvodcem při první návštěvě byl Ezzard Flowers, který vede umělecké centrum Mungart Boodja v Katanningu. V jeho rodině je několik lidí, kteří jako děti zažili tábor v Carrolupu, ale on sám neměl ani tušení o výtvarném umění, s nímž se seznámil až roku 2005 na Colgateově vysoké škole, kam ho pozvala profesorka Kralyová. Jeho přednášky roznítily zájem amerických studentů, kteří se od té doby v rámci svého studia vydávají do západní Austrálie i do tábora Carrolup.

Colgateova vysoká škola věnovala celou svou sbírku obsahující 119 obrazů dětí z táboru Carrolupu Austrálii, aby ji mohli vidět i lidé z národa, odkud pocházejí tvůrci tohoto pokladu. Jejím správcem je nyní Univerzita Johna Curtina v australském Perthu. Ředitel její galerie Chris Malcolm je jedním z kurátorů výstavy Srdce se vrací domů, která otevřena až do 6. října.

autor: Jan Černý
Spustit audio