Volyňští Češi zažili válku i banderovce. Rusové je chtěli poslat přímo na Sibiř, popisuje spisovatelka Strnadová
„Když volyňští Češi odcházeli v 19. století do carského Ruska – dnes na území Ukrajiny, do míst kolem měst Dubno, Rovno, Žitomir –, dostali místo slibovaných polí jen vykácené lesy. Nejdřív je museli – jak říkali, ,vykorčovat‘ –, až pak se z nich stala pole. Když všechno zúrodnili, založili si kulturní spolky, pivovary, mlýny a vlastně byli bohatí, museli zas pryč,“ říká spisovatelka a dcera volyňáků Anna Strnadová.
Čtěte také
„Moje prababička přijela do Volyně v roce 1883, domů se vrátila až v roce 1947. Taky říkala, že to byl kruh, který uzavřela, když se vrátila do rodné země,“ vzpomíná spisovatelka, která začala psát, až když opustila svou učitelskou profesi a odešla do důchodu.
Když byla dítě, rodiny se už doma na Šumpersku scházely a hodně vzpomínaly na život na Volyni. Jí se to tehdy poslouchat moc nechtělo, byla dítě. „Volyňáci vzpomínali hlavně na nejhorší období, tedy na dobu válečnou, na banderovce, kteří je pronásledovali, ale i na ruské občany, kteří je přepadávali a brali si, co se jim zrovna hodilo.“
Nejhorší roky
Anna Strnadová své vzpomínky doplněné o informace z archivů i historiků popisuje ve své knize Volyňská rapsodie. „Žili v Rusku, ale mluvili stále česky. Ukrajince mezi sebe nepřijímali – ženili a vdávali se tak nějak mezi sebou, ale bylo jich hodně, takže krvesmilstvo nehrozilo,“ popisuje jejich život.
Rodiny z Rakouska-Uherska se s vidinou vlastní půdy a nového života stěhovaly do carského Ruska. Čekala je dřina od úsvitu do soumraku, hodině jich umíralo jako velmi mladých.
„V době, kdy patřili pod správu Poláků, velice prosperovali, měli se dobře. Pak ale přišli nejdřív Němci, kteří obsadili Polsko – to muselo z Volyně vycouvat, následně začaly masakry mezi Poláky a Ukrajinci. Úplně nejhorší byly ale roky, kdy je obsadili Rusové, kteří všechny kulaky vyváželi přímo na Sibiř.“
Narazili i doma
Když se volyňákům podařilo před vyhnanstvím utéct, a to se báli o vlastní životy, „narazili“ i v Československu.
Čtěte také
„Když se vrátili, všichni se na ně dívali jako na nějaké šiřitele kolchozu, pro ostatní byli podezřelí. Komunisti se zas báli, že budou šířit, jak jsou kolchozy ve skutečnosti strašné, takže si je hlídali. Časem se ale obrousily hrany, jen to trvalo,“ vysvětluje spisovatelka Strnadová.
Proč se rozhodla, že se v důchodu stane spisovatelkou? „Asi jsem chtěla lidem ukázat těžký život, kterým moje rodina prošla, a vlastně i mnoho dalších. Obyčejní lidé byli vlastně hrdinové,“ uzavírá se vzpomínkou na otce, který se za války přidal k československým vojákům.
Celé Hovory Petra Viziny najdete v audiozáznamu, poslechněte si víc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
