Volby do Senátu se blíží

V dalších volbách se už obměňovala pouze třetina horní komory parlamentu. A nově zvolení senátoři získávali mandát na šest let. Jedinou výjimkou byla volba v jednom z pražských senátních obvodů, kde se muselo dodatečně obsazovat uvolněné křeslo po zemřelém Václavu Bendovi. V pátek a v sobotu se uskuteční volby další, přesně řečeno jejich první kolo. Jen se pouze výjimečně daří získat nadpoloviční většinu hlasů jednomu z kandidátů. A obsadit tak senátorské křeslo. V drtivé většině případů se musí konat kolo druhé. To se tentokrát odehraje za týden. A postoupí do něj dva kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů. Samozřejmě pokud někdo z nich nezíská v kole prvním nad padesát procent. Jak se může změnit mapa Senátu, jak se k volbám tentokrát postaví veřejnost, také o tom bude dnešní Studio Stop. Pořad o Senátu nemůžeme začít ničím jiným, než pohledem na postavení Senátu v českém ústavním systému. Čte Lucie Vopálenská.

Redaktor (Lucie Vopálenská) Podle Ústavy ČR, která nabyla účinnosti dne prvního ledna 1993, je zákonodárná moc svěřena Parlamentu České republiky, který se člení na dvě komory - Senát a Poslaneckou sněmovnu. Senát je ústavní institucí trvalou, nemůže být rozpuštěn a každé dva roky je z jedné třetiny obnovován. První volby se konaly v roce 1996, třetina senátorů byla zvolena na dva roky, třetina na čtyři roky a třetina na šest let. Další volby se konaly v jedné třetině volebních obvodů v roce 1998, od těchto voleb je délka mandátu všech senátorů šest let. Senátorem může být zvolen občan České republiky, kterému je nejméně čtyřicet let. Volí ho občané, kteří dosáhli věku osmnácti let. Ve volbách může kandidovat i senátor, kterému končí mandát. Takže pokud dostane důvěru občanů, může ve své práci pokračovat i po více období. Senátoři jsou voleni většinovým volebním systémem v jednomandátových volebních obvodech. To znamená, že občané volí jedna osmdesát konkrétních osobností. Kompetence Senátu jsou následující: projednávání a schvalování návrhů zákonů postoupených Poslaneckou sněmovnou, navrhování zákonů, vyslovování souhlasu s mezinárodními smlouvami, vyslovování souhlasu s vyhlášením válečného stavu, s pobytem cizích vojsk na území České republiky či s vysláním ozbrojených sil mimo území České republiky, volba prezidenta republiky na společné schůzi obou komor, souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu, pouze Senát může podat žalobu na prezidenta republiky k Ústavnímu soudu pro velezradu, předkládá prezidentu republiky návrhy na propůjčení nebo udělení státních vyznamenání. Senát také navrhuje Poslanecké sněmovně dva kandidáty na funkci veřejného ochránce práv a dva kandidáty na funkci jeho zástupce, navrhuje prezidentu republiky kandidáty na funkci předsedy a inspektorů Úřadu pro ochranu osobních údajů, dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Bez podmínečného souhlasu Senátu je potřeba při přijímání ústavních zákonů a některých zákonů dalších, například volebních.

Moderátor (Petr Hartman): Takže to bylo připomenutí, jaké místo zaujímá Senát v ústavním systému České republiky. V následujících minutách se budeme bavit především o tom, jak se na Senát dívají lidé, jak jsou ochotni do Senátu volit. Proto se mnou ve studiu sedí Jan Hartl, ředitel společnosti STEM. Takže dobrý den.

Host (Jan Hartl): Dobrý den.

Moderátor (Petr Hartman): Ono se hovoří o tom, že volby už několikery proběhly do Senátu, že Senát má za sebou už také několik let své činnosti. Že mohl dokázat nakolik je potřebný nebo zbytečný. Posouvají se v této souvislosti nějak názory lidí na užitečnost Senátu? Že třeba pochopili, že Senát není jenom na okrasu, ale že je svým způsobem užitečný?

Host (Jan Hartl): Tak my budeme mít teďko čtvrté senátní volby. První byly v roce 96, pak v roce 98 a 2000. V tom roce 96 byly senátní volby očekávány s jistými nadějemi, a to zejména pravicovou částí voličstva, musíme si uvědomit, že senátním volbám předcházely červnové poslanecké volby. A tehdá byli politici, zejména, ale i část veřejnost zaskočena vlastně takovou tou patovou situací. A lidé si představovali, že Senát pomůže tuto patovou situaci vyřešit. Tehdy pozitivně hodnotilo Senát něco přes čtyřicet procent lidí. Domnívali se, že je dobře, že Senát byl zřízen. A že bude užitečnou pojistkou. A vlastně to byla taková idea, která se líbila konzervativně orientovaným voličům. No a v tom následujícím období Senát rychle ztrácel na podpoře veřejnosti. A v roce 98 ta jeho podpora byla jenom něco málo přes dvacet procent. A od té doby to bylo takové, takové dno té podpory. Vlastně eště když jsme řekli v roce 2000, ta podpora nebyla valná, kolem pětadvaceti procent. V poslední době se o něco málo zlepšila. Je to sedmadvacet procent, takže nikterak významně. Prostě Senát není populární institucí a dokonce více než sedmdesát procent lidí, pokud by mohla o tom hlasovat, by hlasovala pro jeho zrušení.

Moderátor (Petr Hartman): A i v této souvislosti je zajímavé, proč tedy lidé nevolí ty senátory, kteří kandidují s tím, že chtějí se stát senátory, aby zrušili Senát. To je takové dvojsečné.

Host (Jan Hartl): No ono to je dvojsečné, ale ono, ono to je zároveň licoměrné. Přestavte si, že kandidujete do Senátu s tím, že chcete Senát zrušit. A lidi vám to nebudou věřit, protože budou přesvědčeni o tom, že se tam hlásíte proto, aby jste měl vysoký plat, prebendy a dostal se do důležitých vztahových sítí, kde můžete něco udělat pro svůj region. A zviditelnit se, prostě v, v, v tom bezprostředním politickém okolí. Takže já si myslím, že tak naivní by zase naši voliči nebyli.

Moderátor (Petr Hartman): Vy jste hovořil o tom, že ta přízeň vůči Senátu se různě vyvíjela. Co podle vašeho názoru má vliv na postoj lidí k Senátu? Je to třeba ňáká kampaň politiků, jejich výroky nebo skutečná práce Senátu, to když třeba někdy se více o Senátu více hovoří ve sdělovacích prostředcích třeba, když se to týkalo změny ústavy nebo nyní se to týká volby prezidenta.

Host (Jan Hartl): Já si myslím, že Senát v očích veřejnosti přece jenom prokázal jistou akceschopnost a přinejmenším část našich občanů zaregistrovala, že Senát přece jenom působí jako instituce, která zkvalitňuje naše zákony. Petr Pithart si několikrát posteskl, že vlastně postoj, ne ani tak veřejnosti jako spíše obecně postoj médií k Senátu, je velmi takový nepřátelský a nevlídný. A přitom jaksi je podceněno množství úspěchů, které Senát zaznamenal. Ono to už je dáno takovým tím zvláštním působením médií, která akcentují, za předpokladu, že některá instituce je méně populární, zejména to co se nepodaří a pak samozřejmě ty dobré zprávy, že se něco podařilo, ty už se jako tak příliš nepublikují. Takže senátoři sami jsou přesvědčeni o tom, že odvedli dobrý kus práce a nesou to těžce, že veřejnost o těchto úspěších vlastně ani pořádně neví.

Moderátor (Petr Hartman): Dá se říci, že ruku v ruce tomu jak Senát je nepopulární, tak ruku v ruce tomu jde nízká volební účast, že lidé nechodí volit do Senátu jenom kvůli tomu nebo má to ňáké jiné souvislosti, třeba nyní, když se blíží senátní volby, že sou načasovány na dny volna. Nebo na svátky, dalo by se říci a podobně?

Host (Jan Hartl): Tak na nízkou volební účast v senátních volbách působí určitě několik možných činitelů, z nichž ten nejvýznamnější je právě to, že Senát je pokládán za podivnou a zbytečnou instituci. A značná část lidí, která odmítá Senát, se domnívá, že nejlépe ten svůj odmítavý postoj vyjádří tím, že se voleb nezúčastní. Konec konců se vede v odborných i politických kruzích dlouho debata, jestli vlastně neúčast ve volbách je politickým stanoviskem nebo není politickým stanoviskem. Já se domnívám, že svým způsobem politickým stanoviskem je. A nebo alespoň politici by měli brát takový signál o nízké volební účasti velmi vážně.

Moderátor (Petr Hartman): A z hlediska toho načasování, že třeba první kolo proběhne nyní, když jsou tři dny volna. A druhé kolo za týden, kdy jsou vlastně svátky, dalo by se říci. A má to nějakou?

Host (Jan Hartl): Ano to určitě má také vliv. Jistě to povede ke snížení té volební účasti a obdobně se hovoří o tom, že na nízkou volební účast má vliv i počasí. Když je ošklivo, lidé zůstanou doma.

Moderátor (Petr Hartman): Pokud je hezky, lidé jdou pryč.

Host (Jan Hartl): V Anglii se běžně říká, že když je hezké počasí, účast je vyšší a nejspíš vyhraje Labouristická strana. Dokládají to dlouhou historií, zatímco konzervativcům se lépe daří za toho pošmourného počasí. Samozřejmě tam hrajou takové to praktické vlivy, mají tyto praktické vlivy svou váhu.

Moderátor (Petr Hartman): V souvislosti s volbami do Senátu se tentokrát hovoří o tom, že jejich význam vzrůstá a to kvůli tomu, že na začátku příštího roku by měl Senát spolu s Poslaneckou sněmovnou volit novou hlavu státu. A tentokrát by to neměla být formalita, ale měl by to být skutečně ostrý boj o to, kdo nastoupí po Václavu Havlovi. Vnímají to nějak lidé, třeba říkají ano, nyní půjdeme spíše volit do Senátu, protože si myslíme, že to je důležité kvůli volbě prezidenta.

Host (Jan Hartl): Já si myslím, že to vnímá jenom část našich voličů. Obecně vzato se dá říci, že informovanost o takových finesách, kde volí jedna sněmovna, kde volí obě sněmovny, jak vlastně probíhá ta volba, zůstává mnoha lidem skryta. A ona zůstává skryta v neposlední řadě proto, že si více než osmdesát procent lidí přeje, aby prezident byl volen přímo občany. Vede se o tom dlouho již debata. A pro spoustu lidí to zůstává otevřeným problémem, jak se vlastně bude prezident volit. A že by zrovna v tuto chvíli zvažovali váhu Senátu pro volbu prezidenta, bude-li uskutečňována oběma komorami parlamentu, to bych řekl, že je stanovisko, které je bližší pouze těm politicky motivovaným a informovaným občanům té politizované veřejnosti.

Moderátor (Petr Hartman): Do Senátu se volí systémem většinovým. To znamená vítěz bere vše. Je tam daleko více volebních obvodů a v této souvislosti se tvrdí, že lidé daleko více kladou důraz na osobnosti než na politickou příslušnost. Když tedy kandidují výrazné osobnosti, proč tedy, podle vašeho názoru, je tak řídké, že někdo uspěje v prvním kole. To znamená, že získá více než padesát procent odevzdaných hlasů v tom obvodu.

Host (Jan Hartl): No to je, tam je ten kámen úrazu. Kámen úrazu je v tom, že lidé v senátních volbách, v té většinové volbě, by rádi volili silné osobnosti a v čase se ukazuje, že vlastně akcent na ty osobnostní charakteristiky kandidátů se posilují. V poslední době šanci větší než v minulosti mají nezávislí kandidáti. Ale ten problém je v tom, že občané nevidí mezi těmi kandidáty většinou silné osobnosti. Oni v tom vidí přijatelné osobnosti, vybírají metodou mnohdy jednooký mezi slepými je král. A to samozřejmě asi není přesně to, co by si představovali. A tak ve skutečnosti, když jsme konfrontovali takové to předvolební předsevzetí, a potom skutečný výsledek volby, tak jsme zjišťovali, že lidé říkají, že budou volit silnou osobnost, že budou volit nezávislého kandidáta. A pak v rozpacích nad výkony kandidátů a z jisté bezradnosti se mnohdy uchylují ke stranické volbě. A nebo jak jsem již říkal, hojně zůstanou doma.

Moderátor (Petr Hartman): Jak se rozhodnou, nakonec to uvidíme už za pár dní. V této souvislosti, vy jste hovořil o tom, že se rozhodnou také možná proto, že zůstanou doma. Nakolik je reálné, že drtivá většina lidí zůstane tentokrát doma?

Host (Jan Hartl): Víte ze sociologických výzkumů, v tomto my děláme jenom takovou zprostředkovanou zkušenost. Ono totiž většina lidí má pocit, že k volbám by se chodit mělo. Že to je občanská povinnost. A tak nám, berou to jako jistý morální závazek, a tak nám ve výzkumech říká něco kolem šedesáti procent lidí, že k volbám pudou a nebo že aspoň tu volbu zvažují. A takhle to bylo v roce 96,98,2000 a je tomu tak i podle našeho nejnovějšího výzkumu. A my víme, že ten podíl lidí v podstatě, který se voleb nakonec zúčastní, je poloviční. A když to srovnáme se situací, která byla v posledních volbách v roku 2000, kdy do prvního kola přišlo třicet pět procent voličů. A srovnáme-li to z toho jak, jak se lidé tvářili, jak se stylizovali před volbami v našich výzkumech. Tak tentokrát je ten podíl o pět procent nižší. Zdá se, že bude ta volební účast ještě nižší než posledně, a zhruba bych si řekl o pět, sedum procent. Možná i pod třicet procent v prvním kole.

Moderátor (Petr Hartman): Výhledově, pokud by tento trend pokračoval, kde je to dno. Že nakonec bude chodit k volbám pět procent občanů. Nebo ještě méně?

Host (Jan Hartl): To je velmi chmurná představa. Já si myslím, že to dno je v tom pásmu kolem dvaceti procent. V tom pásmu kolem dvaceti procent jsou skalní voliči, kteří si volbu prostě nedají, neodepřou, nemohou v podstatě překonat své vnitřní zábrany, protože mají pocit, že základním pozitivním výsledkem demokratické společnosti je to, že občan může volit. A tuto možnost si nenechají za žádných okolností vzít.

Moderátor (Petr Hartman): Myslíte si, že je reálné, že v nejbližší době se k tomu dnu přiblížíme?

Host (Jan Hartl): Já si myslím, že v tom druhém senátním kole můžeme být kolem dvaceti procent. Možná i o něco málo níže. Nečekal bych, že by to kleslo pod patnáct procent. Tam už bych to dno opravdu viděl.

Moderátor (Petr Hartman): Takže to byl Jan Hartl, ředitel společnosti STEM. Děkuji vám za vaše zajímavé informace a opět někdy na slyšenou.

Host (Jan Hartl): Na slyšenou.

Moderátor (Petr Hartman): V následujících minutách se budeme věnovat blížícím se senátním volbám především z pohledu odlišností obou komor parlamentu. S politologem Michalem Klímou z vysoké školy ekonomické, se zaměříme především na volební systém. Mohli bychom začít takovou jednoduchou otázkou. Proč se volí do Senátu jinak než do sněmovny?

Host (Michal Klíma): V České republice, podobně jako v mnoha dalších státech, je dvoukomorový parlament. Druhá komora zde vlastně slouží k tomu, aby vzniklo ještě určité, jakési mocenské centrum, které by vytvářelo pojistky vůči dolní komoře, pokud by zde převáželi ňáké autoritativní prvky. Takže ta druhá komora zde je jakousi pojistkou. A není tedy náhodou, že tedy druhá komora se volí jiným způsobem, aby složení těch komor nebylo stejné. To je za prvé. A za druhé se volí i jiným způsobem z hlediska času. Že se od obměňuje vždy jedna třetina senátorů s tím cílem, že tedy se má změnit to složení velmi pomalu se má měnit. Sněmovna se mění každé čtyři roky na sto procent prostě, zde může dojít k velmi rychlé změně, náhlé změně, pokud dojde k nějaké turbolenci ve společnosti. Kdežto právě Senát by měl být více konzervativnější a měl by, měl by registrovat ty změny jaksi postupné, vždy jedna třetina. To si myslím, že je velmi významný. Možná, že jsme to nezaregistrovali ten význam. I když i zaregistrovali v posledních letech, ale především ten význam té pojistky demokratické společnosti. Ten Senát hraje především v nějakých vyhrocených situacích.

Moderátor (Petr Hartman): Takže kdyby se objevil nějaký populista a podařilo se mu zbláznit, v uvozovkách, celý národ, aby ho volil ve sněmovních volbách, a tam získal drtivou většinu. Tak se předpokládá, že k obměně Senátu by muselo dojít během šesti let. A za tu dobu už by ta turbolence nebyla tak výrazná. A že by se třeba mínění ve společnosti opět uklidnilo a změnilo. A že tedy tím pádem je důležité, že to je takto rozloženo.

Host (Michal Klíma): Dá se to říct i takto. To je samozřejmě extrémní situace. Dá se to říct i takto, když se podíváme třeba v Rakousku na radikální stranu, stranu zele, Stranu svobodných, který se dostali do vlády. Jedna radikální strana v nizozemské vládě, vždy vidíme vlastně že, že po relativně rychlém čase dochází prostě k tomu, že ta radikální strana ztrácí, ale prostě ten Senát je tady jaksi konzervativnější, pomalejší změna. Ale já si nemyslím, že je třeba uvádět extrémní příklady, já si myslím, že Senát zde sehrál důležitou úlohu, když se navrhovaly účelové změny ústavy při té takzvané kartelové, nebo-li opoziční smlouvě mezi ODS a ČSSD. A ten Senát byl tím, tím brzdícím mechanismem, který vlastně zablokoval ty některé účelové, účelové změny. Takže to je, to je vlastně nedávná.

Moderátor (Petr Hartman): Možná ještě jeden příklad na české politické nebo československé politické scéně. Ono už se možná na to zapomíná, se dost výrazně pohybovali Sládkovi republikáni. A ti v senátních volbách nikdy neuspěli, to především proto, že oni řikali, že Senát neuznávají a že se o posty v Senátu ucházet nebudou. Ale oni si dobře spočítali, že asi v tomto volebním systému by neměli takovou šanci, a že by asi neuspěli.

Host (Michal Klíma): Ano, tady, tady jedna věc je ta, že samozřejmě radikálně extrémní strany mají minimální šanci získat reprezentaci právě v té dvoukolové většinové volbě. Jo. Takže v Senátu jsou tři komunisté, jinak žádné, žádní představitelé radikálnějších či extrémních stran zde nejsou. A ten nepoměr těch zástupců KSČM prostě úplně bije do očí, že prostě to poměrné zastoupení ve sněmovně zajišťuje, aby to zastoupení zde bylo, i těch radikálnějších stran. Kdežto pokud jde o Senát, tak tam projde jenom ten kandidát, který má nad padesát procent hlasů. A není náhodou, že právě zde tedy je omezen, omezené zastoupení. Ale to podstatnější je, že to jsou pravomoce Senátu, které nejsou tak velké, ale jsou důležité v tom, že právě brzdí změnu základních pravidel hra. To znamená změnu ústavy. To si myslím, že je podstatné. A že je korektivem v té zákonodárné činnosti. Ten Senát skutečně slouží k tomu, že ta společnost prostřednictvím novin, prostřednictvím prostě toho období jednání jaksi se zaobírá těmi problémy, které případně v těch předlohách zákonu jsou.

Moderátor (Petr Hartman): Vy jste hovořil o tom, že je zde značný nepoměr mezi zastoupením komunistů ve sněmovně a v Senátu, takže asi to je ta praxe, která prokázala, že dva odlišné volební systémy jsou užitečné právě k tomu, aby Senát přesně nekopíroval Poslaneckou sněmovnu, aby tam došlo k odlišnému rozložení politických sil. Aby skutečně ten Senát mohl přinášet jiný pohled dejme tomu na schvalování zákonů a na další věci, které v české politice jsou.

Host (Michal Klíma): Určitě, ale samozřejmě to není jenom to jiné složení díky přímo těm volebním mechanismům. Ale podívejme se jenom na ten věk. Senátoři, pokud mají být zvoleni, tak kandidát musí splnit aspoň čtyřicet let, musí mít věk. Takže zde se předpokládá, že ten Senát by měl plnit tu úlohu té pojistky a toho jakéhosi rozumnějšího korektora, který dohlíží spíše na ty náhlé výkyvy v tom mocenském uspořádání. Kdežto poslanci, to jsou, zde můžou být kandidáti, kterým je prostě aspoň jednadvacet let, takže i to je určitý naznačení té úlohy, která zde je. A myslím si, že ten Senát tedy je jaksi v pozadí sněmovny, nicméně on , on tam má být podle toho ústavního systému, vlastně tam má být. A myslím, že by bylo nešťastné nebo by nebylo optimální, kdyby, kdyby se buď zrušil, protože už by v tom pozadí nikdo nebyl, už by ta poslední pojistka zde nebyla. Nebo kdyby naopak získal větší pravomoce, to si myslím, že zase by nebylo dobré, protože by se zde vytvořil spíše silný mocenský orgán, který by příliš soupeřil se sněmovnou, která má zase jinou úlohu. To znamená podporovat vládu a s s stabilní vládu udržovat.

Moderátor (Petr Hartman): Když vznikal Senát a hovořilo se o různých odlišnostech mezi Poslaneckou sněmovnou a horní komorou parlamentu, tedy Senátem, tak se dost často hovořilo o tom, že do Poslanecké sněmovny se budou volit především politické strany. A naopak do Senátu osobnosti, že tam lidé nebudou až tolik koukat na politickou příslušnost. Myslíte si, že toto očekávání se úplně naplnilo?

Host (Michal Klíma): Nevím jestli se úplně naplnilo, ale rozhodně při těch senátních volbách osobnosti hrají větší úlohu. Není to samozřejmě jenom příklad pana Fischera, který byl zvolen v Praze 1 před třemi roky, ale jsou to i další osobnosti, kteří jsou mnohdy, jsou nestraníci a jsou navrhováni politickými stranami. Takže ta úloha těch politických stran je zde také v senátních volbách, ale je v pozadí samozřejmě. A ten vliv politických stran na, přímo na ty senátory není tak silný jako ve sněmovně. Sněmovna předpokládá větší stranickou disciplínu. Kdežto Senát, Senát je více jaksi, zde je větší prostor pro rozhodování, i když, i když samozřejmě zde také ty politický strany hrají dominující úlohu. Ale ty rozdíly jsou. Nejsou markantní, ale existují.

Moderátor (Petr Hartman): Čistě teoreticky. Co by se podle vašeho názoru stalo, kdyby tady bylo zachováno, že by se volila třetina senátorů, že by se volila každé dva roky, ale nevolila se většinovým systémem, ale systémem poměrného zastoupení?

Host (Michal Klíma): Tady by asi, by to nebylo šťastné. Protože právě ty celý, všechny ty mocenské orgány mají určité vazby navzájem. A je vhodné pokud se mají vyrovnávat, pokud se mají kontrolovat, pokud mají být jedna druhé určitým korektivem, tak je dobré, aby byly složené jinak. A to znamená jiný volební systém. Pokud to co říkáte vy, i zde by asi bylo složení jiné, protože by reagovali, reagovalo se vždy na ty změny po dvou letech. Nicméně, asi by to nebylo optimální. A není to standardní řešení prostě.

Moderátor (Petr Hartman): Kdybychom ještě měli hledat odlišnosti mezi způsobem volby do obou komor parlamentu, tak samozřejmě nesmíme zapomenout na to, že do Senátu se volí v jednaosmdesáti volebních obvodech. Kdežto do Poslanecké sněmovny pouze nyní ve čtrnácti, protože kopírují kraje. Jak toto hraje roli, že ty obvody nejsou úplně stejné?

Host (Michal Klíma): Toto hraje určitou úlohu. Čím jsou menší volební obvody, sen senátoři mají osmdesát jedna, to znamená, že ty volební obvody jsou menší. Takže zde je větší šance, větší pravděpodobnost, že voliči znají toho svého kandidáta nebo že mu jsou blíže. Pokud ve sněmovně je čtrnáct volebních krajů, tak ty kraje jsou samozřejmě větší, než když jich je osmdesát jedna. A potom zde tedy je to, ten vztah je vzdálenější. Ale toto nelze zcela porovnávat. Já bych se ještě vrátil k tomu, že u nás se volí senátoři vlastně postupně. Ta obměna je postupná. To není nic nového, protože podobně to je v mnoha dalších senátech. Úplně stejně je to třeba ve Spojených státech amerických, kdy Senát se také obnovuje každé dva roky a senátoři jsou lidi na šest let. Ve Francii se volí na devět let senátoři a obměňují se po třech letech, takže to je vyzkoušený mechanismus. To není něco, že by Česká republika experimentovala. Mechanismus, který zakládá to, že ta jedna instituce, která má být korektivem té jedné, mnohdy důležitější, dolní komory, že tedy má jiné složení a jiné pravomoce.

Moderátor (Petr Hartman): Já bych se ještě trošičku vrátil k těm volebním obvodům, tam je také jedna zajímavost. Že ty senátní volební obvody mohou někde zasahovat do dvou krajů. To znamená, že přesně nekopírují ty kraje. Je to čistě formální věc nebo má to taky nějaký význam, že třeba lidé volí společného senátora. A pak ale když volí do Poslanecké sněmovny, tak každý volí v jiném kraji a tam volí vlastně jiné kandidáty.

Host (Michal Klíma): Z hlediska technického by asi bylo optimálnější, aby ty hranice senátních obvodů, pokud možno, kopírovaly i ty hranice, hranice těch obvodů regionálních. Více méně říkám. Ale ty senátní volby a sněmovní volby, ty většinou probíhají i v jiném čase. A ta účast ta vůbec, ta ten význam obou voleb je zcela jiný, takže nevidim v tom ňáký zásadní problém. Ale z hlediska technického, určitě by se asi dalo uvažovat případně jak změnit ty, tu volební mapu. Nicméně jestliže už to tak jednou bylo rozhodnutý v roce 1996, teprve potom následně vznikal, vznikalo z politického rozhodnutí čtrnáct, čtrnáct územně správních celků. Tak určitě tam někde ty hranice nehrají zcela a nevidim v tom nějaký zásadní.

Moderátor (Petr Hartman): Už jste se zmínil o tom, že samozřejmě volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu se konají v různé době. A že také účast je diametrálně odlišná. Že účast při volbách do Senátu je výrazně nižší než do Poslanecké sněmovny. Jakou roli to právě hraje v tom systému většinovém. Jak se to dá odlišit? Právě ten systém poměrného zastoupení z hlediska volební účasti a ten systém většinový. Kde se více promítá ta vyšší nebo nižší voličská účast?

Host (Michal Klíma): Když se srovnává voličská účast, tam kde se volí poměrnym způsobem nebo tam kde se volí většinovym. Ty výsledky jsou takové, že voliči více chodí hlasovat, větší volební účast je tam, kde jsou poměrné volby. A souvisí to s tím, že poměrné volby umožňují zastoupení menším stranám. Takže logicky zde je tendence více hlasovat. U nás ten rozdíl, u nás ten rozdíl ve volební účasti je markantní. Ne z důvodu toho, že to je poměrný či většinový, ale z důvodu toho, že ten Senát vznikal jako jakési nechtěné dítko. Vznikal způsobem tak, že ty dvě velké strany ČSSD a ODS od samého počátku vlastně zdržovaly ustanovení této instituce. A až do nedávné doby některé z nich spíše usilovaly, nepokrytě o zrušení tohoto Senátu. A nebylo tedy zřejmé, jestliže Česká republika fungovala do, relativně dobře do roku 96, proč po roce 96 najednou má být tato nová instituce. Takže mezi občany se netěší příliš velké důvěře, ale nicméně z hlediska politologického, si myslím, že má svoje místo tato instituce, protože je tím velmi důležitým brzdným mechanismem pro, pro příliš silnou většinu ve sněmovně, která se může chovat manipulativně a autoritativně. A zvláště v postkomunistickém prostředí. V prostředí vytvářejících se demokratických zvyků a usazování těch základních pravidel hry. Je myslím důležité, aby těch prvních aspoň dvacet let, taková to instituce zde byla.

Moderátor (Petr Hartman): Takže Česká republika se od jiných států neliší v tom, že má nižší volební účast, když se volí většinovým systémem. Ale liší se v tom důvodu, že tedy v zahraničí lidé nechodí tolik volit ve většinových systémech, protože třeba cítí, že ta jejich menší strana stejně nemá šanci. A u nás to bylo tou nepopularitou Senátu dáno.

Host (Michal Klíma): Já si myslím, že to je hlavní důvod. A samozřejmě to není jenom tou nepopularitou, ale je to těmi pravomocemi. Prostě o sněmovně se logicky píše každý den v novinách, vyjadřujou se k tomu, vyjadřují se poslanci, vyjadřují se leadeři. Protože sněmovna hraje ústřední roli v politice.Jo. Na sněmovně je přímo závislá vláda. Vláda je schvalována sněmovnou a může být odvolána. Zde závisí jaká bude, jaká bude koaliční vláda. A zda se udrží závisí na tom, jaký bude poměr sil ve sněmovně. Senát vlastně je úmyslně vzdálen vládě, je úmyslně vzdálen vládě. On neschvaluje vládu, on ji ani nemůže odvolat.

Moderátor (Petr Hartman): Neschvaluje vlastně ani státní rozpočet.

Host (Michal Klíma): Ani neschvaluje státní rozpočet, což je úmyslně. Je to úmyslně, aby se příliš nepolitizoval, ale aby spíše chránil právě ty základní pravidla hry, tu ústavu a případně dbal na to, aby některé, ne dokonalé předlohy zákonů, aby mohl vrátit. A mohla se, mohlo se aspoň znovu o tom diskutovat. Takže toto je jeho úloha. Ne vstupovat do přímého konfliktu se sněmovnou a snažit se odvolávat vládu nebo něco takového. Takže je logické, že sněmovna je centrem politického dění, je to správné aspoň v tom ústavním uspořádání v České republice.

Moderátor (Petr Hartman): My už jsme se zde dotkli toho, že lidé příliš nechodí volit do Senátu. Tam je problém v tom, že pokud třeba druhé kolo senátních voleb není spojeno s jinými volbami, třeba komunálními nebo regionálními, tak ta účast je ještě výrazně nižší. A v této souvislosti se ozývají hlasy, že když už je dvoukolová volba, proč by nemohla proběhnout najednou. Proč by lidé třeba nemohli zaškrtnout rovnou dva kandidáty s tím, že ten kterého preferují, by samozřejmě dostal hlas v tom kole prvním, a pokud by nepostoupil do kola druhého a post postoupil ten, kterého zaškrtli jako druhého, tak by automaticky odevzdali hlas jemu a nemuseli by znovu chodit k volebním urnám. Že by to možná bylo jednodušší. A že ta účast by pak byla vyšší. Jaký je váš názor?

Host (Michal Klíma): Ano, to je, to je, to je jedna z možností, to je takzvané alternativní hlasování v Austrálii. A asi, tak jak to říkáte teď v tuto chvíli, asi by se to zdálo rozumný, rozumné k tomuto , k tomuto většinovému volebnímu mechanismu možná přejít, právě z toho důvodu, že příliš časté volby neslouží demokracii. Jakási únava z neustálých voleb sněmovních, komunálních, do Senátu. A teď se uvažu.., a teď jestli vstoupíme do Evropské unie budou volby do Evropského parlamentu. Jestli budou přímé volby prezidenta nebo prezidentské volby. Takže já si myslím, že by došlo k určité devalvaci. A jestliže by bylo možné preferenčním hlasováním, že tedy nehlasovat jenom pro kandidáta té jedné strany ano. Ale za druhé, jako druhá preference dát, nebo třetí preference, dát ještě hlas kandidátům z jiné strany. A potom vlastně ty kandidáti, kteří získávají nejméně těch prvních preferencí, tak potom ty hlasy jejich, potom ten poslední kandidát je zrušen. Ale ty jejich hlasy pokračují ve hře a rozdělují se těm kandidátům, kteří mají více podle druhých preferencí, potom podle třetích, a tak dále. A je to mechanismu, který vlastně umožňuje, že druhé kolo je zbytečné. Já si myslím, že by to bylo velmi rozumné.

Moderátor (Petr Hartman): Vy už jste hovořil o tom, že voleb u nás je celkem dost, a že jich může být ještě více. Nejenom co se týče vstupu do Evropské unie a voleb do Evropského parlamentu, ale že si i uvažuje o přímé volbě prezidenta. Jak by, podle vašeho názoru, případná přímá volba prezidenta zapadala do těch volebních systémů a do toho způsobu voleb u nás. Když se určitým způsobem volí sněmovna, určitým Senát, je zde volba prezidenta právě oběma komorami, nyní by to tedy bylo trošku jinak. Jak by to k sobě ladilo?

Host (Michal Klíma): Tady je samozřejmě, teď je diskuse o tom, zda má volit prezidenta parlament nebo zda má být prezident volen přímo. Není zde ovšem žádná diskuse ještě o třetí možnosti, že by prezident mohl být volen parlamentem plus ještě, plus ještě představiteli regionů. My máme těch čtrnáct vyšších územně správních celků. A ty by mohly vysílat třeba také část svých, svých volitelů. Mohly by, mohly by se zde volit, třeba jestliže je členů parlamentu dvě stě osmdesát jedna. Je možné, že by třeba kraje vyslaly další dvě stě osmdesát jedna, dvě stě osmdesát jedna volitelů. Nebo že by kraje všech asi více než sedm set členů těch svých zastupitelstev. Že by vyslaly do voleb. Takže by se vytvořilo jakési spolkové shromáždění jako je, jako je v Německu. Takže těch možností, jak volit prezidenta, je více. Nicméně pokud by se skutečně volil přímou volbou, a ta poptávka je dnes velká, protože je zde, vzrostla nedůvěra vůči politickým stranám a vůči jakýmsi dohodám, který se říká handl, v dnešní době. Tak ta poptávka je velká, nicméně jestliže by došlo k přímé volbě prezidenta, myslím si, že by došlo k porušení rovnováhy celého ústavního systému. Prezident by byl příliš silný, příliš by se dostál do konfliktu s, se sněmovnou a s vládou. A jestliže by získal tedy možnost přímé legitimity od lidu, myslím si, že by se mělo uvažovat o snížení některých pravomocí třeba, já nevím, že by jmenoval všechny členy Ústavního soudu, tak to že by prezident byl také, jaksi by zde byla pojistky vůči prezidentovi v tu chvíli. Že by se třeba jedna třetina občanů Ústavního soudu volila Senátem, jedna třetina sněmovnou a jedna třetina prezidentovi. A tak dále, jo. To je celý, celý široký komplexní problém.

Moderátor (Petr Hartman): Takže by bylo velmi nešťastné, kdyby se spěchalo a umožnilo se, aby přímá volba prezidenta proběhla už na začátku příštího roku. Bylo by to příliš šité horkou jehlou a právě všechny tyto možné souvislosti by tam asi nebyly dostatečně zachyceny a dostatečně prodiskutovány.

Host (Michal Klíma): Je mi jasné, že je velká poptávka a že je velmi populární dnes mluvit o přímé volbě prezidenta. Ale jak říkám změna každého prvku v tom systému vyvolává, může vyvolat určitou změnu celé té rovnováhy a fungování, toho mocenského uspořádání. A přímá volba prezidenta je velmi, velmi podstatná změna fungování těch základních pravidel. A velmi silné posílení toho jednoho mocenské, té jedné mocenské instituce, která až dosud stála více méně nad politikou, nad každodenní politikou. Funkce prezidenta v parlamentním systému jako je u nás, má spíše reprezentativní úlohu. Ve chvíli, kdyby zde byla přímá volba a zůstaly by všechny ty pravomoce. A i určitá tradice prezidenta více vstupovat do politiky. A jestliže by, jestliže by ještě navíc byl zvolen taková osoba za prezidenta, který, která by byla charismatická, která by byla silně stranicky orientovaná. Která by dokonce byla schopna strhnout za sebou silnou stranu ve sněmovně. Potom by zde prezident skutečně mohl usilovat třeba o, já nevím, poloprezidentský systém jako je ve Francii, kde prezident hraje dominující úlohu. Ale to už by byl zcela jiný ústavní systém. Takže z těchto důvodů si myslím, že je třeba vážné, vážného delšího jednání. Nejenom v politických kruzích, tam také samozřejmě, ale i v odborných kruzích.

Moderátor (Petr Hartman): V této souvislosti se zdá, že právě opět Senát by mohl zafungovat, protože, aspoň to tak vypadá, že v horní komoře by takováto urychlená změna neměla projít a že by to Senát mohl zablokovat. Což je ostatně jeho úloha. Takže je pravděpodobné, že nový prezident České republiky se bude volit jak Poslaneckou sněmovnou tak Senátem. Takže v této souvislosti asi výrazně vzrůstá význam těchto senátních voleb. Že možná lidé budou volit daleko zodpovědněji a přijde jich víc.

Host (Michal Klíma): Smysl senátních voleb je samozřejmě v mnoha rovinách, ale především v současné době ve dvou rovinách významný. Za prvé, že volby do Senátu jsou jakýmsi přípravným řízením pro prezidentské volby. Že prezidentské volby jsou pokračování těch senátních voleb, ale to jenom částečně, protože Senát je jenom jedna z těch dvou komor, která volí prezidenta. Takže zde jenom pokud by došlo k nějakému dramatickému vítězství jedné strany na úkor těch ostatních, tak by došlo k nějakému výkyvu ve prospěch jednoho prezidentského kandidáta. Ale to se více méně neočekává. Ale samozřejmě zde se také jedná nejenom potažmo o volbě prezidenta, ale jedná se i o tom, zda zvítězí vládní, vládní kandidáti nebo opoziční. Protože v tuto chvíli tedy existuje vláda ČSSD, KDU-ČSL, Unie svobody - DEU, i to zde je určitý, určité střet opozice a opozice a vlády. A samozřejmě,že to slouží i, to je asi třetí rovina, že to signalizuje pro ty strany, každou stranu zvlášť něco. Jestliže ODS třeba silně ztratí, potom to může být signalizace, že tedy třeba pozice Klause v ODS, bude ještě slabší. Nebo pokud třeba ČSSD, také ztratí, může se oslabit pozice třeba současného předsedy a premiéra pana Špidly. Nebo naopak jestli ČSSD posílí, tak naopak pozice pana Špidly v ČSSD vůči Zemanově křídlu může být posílena. Takže to samozřejmě má souvislosti i dovnitř těch jednotlivých stran, které v současné době ty poměry v mnoha těch stranách jsou zatím jaksi přechodné, nejasné. A může dojít k určitým změnám.

Moderátor (Petr Hartman): Když hovoříme o významu Senátu v souvislosti s volbou prezidenta, tak tam, dalo by se říci, až do té třetí volby, do toho třetího kola jsou ty pozice vyrovnané. Až v tom třetím kole by za určitých okolností mohla, lidově řečeno, sněmovna převálcovat Senát.

Host (Michal Klíma): Ano, tam ta volba, tam ta volba prezidenta je tříkolová. Jestliže v prvním kole nezíská jeden z kandidátů absolutní většinu nebo nadpoloviční většinu hlasů sněmovny a také nadpoloviční většinu hlasů Senátu, potom není zvolen. A postupují do druhého kola kandidáti, kteří získali nejvíce hlasů v obou dvou komorách. Do druhého kola po čtrnácti dnech. A potom už se nevyžaduje nadpoloviční většina, ale většina přítomných. To znamená, že jich může být méně. Jestliže ani potom ne, potom nastupuje zase po čtrnácti kolech. Po čtrnácti dnech, pardon, třetí kolo. A tam už rozhoduje většina přítomných členů obou komor dohromady. Takže vlastně celého parlamentu. Tam jestliže sněmovna má dvě stě členů a Senát osmdesát jedna, tak sněmovna může vlastně přehlasovat.

Moderátor (Petr Hartman): A tam by postoupili ti dva kandidáti, z toho druhého kola, kteří by tedy neuspěli. Nebo kdo by postoupil do toho třetího kola?

Host (Michal Klíma): Do toho třetího, do toho třetího kola by měli postoupit ti kandidáti, kteří mají nejvíce hlasů v Senátu a ve sněmovně. Takže až dva kandidáti, maximálně dva kandidáti.

Moderátor (Petr Hartman): Tolik pohled politologa Machala Klímy z vysoké školy ekonomické na blížící se senátní volby. A tím končí pravidelný diskusní pořad Studio Stop, který se vysílá na okruhu Český rozhlas 6. Opět někdy na slyšenou se těší Petr Hartman.