Vojenské mise a skandály

Všechny případy sice nelze házet do jednoho pytle, přesto u většiny z nich lze nalézt jeden společný moment. Je jím snaha skandály maximálně ututlat. Alespoň na nižších velitelských stupních. Může to vyvolávat dojem, že nejlepší řešení afér je zabránění v tom, aby pronikly na veřejnost a případně také k lidem z vedení armády. Nebýt úniku informací, mohli by se velitelé tvářit, že se nic nestalo.

Podobnou taktiku podle Mladé fronty Dnes zvolil velitel českého kontingentu v Afghánistánu. Jeho strategie byla celkem účinná. Svědčí o tom skutečnost, že vojáci nosící nacistické symboly byli za vzorné splnění mise vyznamenáni a nikdo nic o jejich prohřešku oficiálně nevěděl. Kdyby z prostředí jednotky neunikly informace a fotky s inkriminovanými znaky se nedostaly do médií, mohli i nadále v armádě působit.

Z tohoto úhlu pohledu by tak příliš nepomohla ani novela příslušného zákona, která už pár týdnů umožňuje tvrdší postihy projevů extremismu v armádě. Zkrátka sebelepší předpisy samy o sobě nestačí. Důležité je, jak kvalitní jsou velitelé, jakým způsobem jsou kontrolováni a jak se v kritických momentech chovají. Profesionální armáda je specifické prostředí, do kterého jsou ochotni vstoupit většinou lidé určitého druhu. I přes nejrůznější psychologické testy a přijímací řízení nelze úplně zabránit tomu, aby se ve vojenských uniformách nevyskytovali lidé sympatizující s extremismem. Ostatně není to pouze problém české armády.

Tím spíš však musí být jakékoli jeho projevy ihned a tvrdě postihovány. Jinak hrozí, že takovíto lidé mohou extremismus šířit v armádě, využívat získaných znalostí k vyškolování dejme tomu neonacistů a v neposlední řadě mají přístup ke zbraním, střelivu nebo výbušninám. Zkrátka je to jev velmi nebezpečný a takovéto případy nemohou být zametány pod koberec. Kdo se o to pokusí, měl by být rovněž tvrdě a ihned potrestán. V této souvislosti se jeví poněkud paradoxně výrok vrchního velitele ozbrojených sil, kterým je prezident republiky Václav Klaus. Ten dnes na velitelském shromáždění prohlásil, že v prostředí armády, která se zhlédla spíš v akčních filmech než v roli obránců vlasti, se může dařit kultu násilí a tradicím, které s tradicí české armády nemají nic společného.

Účast českých vojáků v zahraničních misích samozřejmě neznamená, že by se vedení armády zhlédlo v akčních filmech. Jde o plnění nejrůznějších závazků, hlavně těch vyplývajících z členství v NATO. Právě příslušnost k této organizaci je základním pilířem obrany vlasti. Navíc do zahraničních misí nelze vyslat vojáky jen tak z rozmaru jejich nadřízených po shlédnutí nějakého akčního filmu, ale na základě rozhodnutí politiků, které musí projít hlasováním v parlamentu. Stručně řečeno - působení českých vojáků v nejrůznějších misích je jedním z důležitých mezinárodně bezpečnostních zájmů České republiky. Proto by v nich měli působit ti nejlepší vojáci a měli by je řídit nejschopnější velitelé. Tedy takoví, kteří nejrůznější výstřelky okamžitě a transparentně řeší a nesnaží se je za každou cenu zamést pod koberec.

Zároveň je potřeba dodat, že působení v zahraničních misích není jediným posláním české armády. V současných podmínkách by měla rovněž být připravena k nasazení při nejrůznějších živelných pohromách, teroristických útocích a dalších podobných událostech, které mohou ohrožovat občany této země. V této souvislosti je sporné, zda se toho dá dosáhnout také s pomocí desítek miliard korun vynakládaných na nákup či modernizaci tanků, obrněných transportérů, pronájmu nadzvukových stíhaček a tak podobně, nebo zda jde o vyhozené peníze, které mohly být využity rozumnějším způsobem. Třeba na zkvalitnění fungování těch částí armády, které země v jednadvacátém století jako člen NATO skutečně potřebuje.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .