Voják z povolání: řemeslo nebo poslání?

Ukázalo se to například loni v červenci, kdy při útoku sebevražedného útočníka v Afghánistánu zemřeli mimo jiné čtyři čeští vojáci. Rozpoutala se diskuse, zda si zasloužili pocty, které jim následně společnost vzdávala. „V tu chvíli mi připadalo, že si spousta lidí chce do vojáků kopnout. Přitom to poslední, co pro ně můžeme udělat, je vzdát jim vojenským ceremoniálem hold," řekl v pořadu Za hranou Karel Eder, účastník misí v Kosovu a Afghánistánu. Sám Eder na smrt v poli nemyslí, přestože má sepsanou kompletní závěť: „Když jste v bojové situaci, nepřemýšlíte vůbec nad ničím. Děláte mechanicky určité věci, na které jste léta cvičená. Říká se tomu dril. Až když z vás opadne adrenalin, tak si uvědomíte, co se mohlo stát."

Profesionální voják se ve válce ocitne v situaci, kdy dostane moc. Pavel Ruml, který působil jako vojenský kaplan například v Bosně a Hercegovině, ale míní, že moc není veliká. „Příklady, kdy se člověk opije mocí, bychom měli spíš hledat v civilu. My jsme hierarchická organizace. Každý z velitelů má jen malý kousek moci. Kdo velí, má odpovědnost. Vojenská akce nedovolí, aby si velitel příliš vyskakoval."

V takových chvílích může zafungovat právě vojenský kaplan, jehož posláním je mimo jiné chování vojáka zkorigovat. Přesto jsou kaplani na misi vnímaní jako kamarádi. „Jsou to studnice. Dá se s nimi povídat o všem, primárně o osobních problémech," míní praporčík Karel Eder.