Vodníci jsou andělé, kteří spadli do vody při vzpouře proti pánubohu, říká popularizátor vodníků v Čechách

20. říjen 2018

Víte, že žádnou jinou pohádkovou či démonickou bytost nezobrazuje naše česká literatura tak intenzivně, jako vodníka? Taky jsme jediný slovanský národ, který se vodního démona opravdu obával, dokonce až do 20. století.    

„V době romantismu objevíte v pohádkách, baladách a básních velkou skupinu nejrůznějších pohádkových bytostí. Pak ale všechny postupně ustupují do pozadí. Vodník se naopak stává postavou hlavní. Nejen u pohádek, ale i žánrů, které obvykle nemají s folklórem nic společného, což jsou romány, povídky a dokonce i horory,“ říká autor knihy Mokře chodí v suše Pavel Šidák.

O autorovi by se dalo říct, že je popularizátorem vodníků v Čechách, jinak se ale v Ústavu pro českou literaturu AV ČR na plný úvazek věnuje moderní české literatuře a genologii.

Erotické potěšení z žen a dívek

V Pohádkovém Chlumu u Třeboně vodníci baví své příbuzné i suchozemce

Vodníci na náměstí v Třeboni zvou na tradiční vodnické setkání v Chlumu u Třeboně

Tradiční setkání vodníků z celé republiky začalo v Chlumu u Třeboně. U rybníka Hejtman vodníci pobaví sebe i suchozemce, připravené jsou pohádky, soutěže na vodě i na suchu a vodnický ples.

Šidák zjistil, že české umění ztvárňuje vodníka v neskutečném množství podob. „Většina pohádkových bytostí jí má pouze jednu, což omezuje i její funkci. Kdežto vodník? Ten je jak zlý, tak dobrý. Lidi pronásleduje a topí, ale taky zachraňuje. Je to něco jako anděl nebo Bůh. Pozor, to nemluvíme o nějakém středověku, ale o dílech z 19. nebo 20. století,“ tvrdí badatel.

Jak se takoví vodníci ale množí? „Jsou opravdu eroticky založeni, a tento motiv spojuje téměř všechny nám známé vodnické látky. Libí se mu lidské ženy a dívky, které si pro své erotické potěšení stahuje pod hladinu. Podle jednoho pojetí jsou to vlastně padlí andělé, kteří spadli do vody při vzpouře proti pánubohu… Jinak se rozmnožují jako běžní savci a plodí děti (vodníčata) s manželkou a vodnicí Sárou.“

Vodník vs. Jan Křtitel

Vodník hlídá

Vodník má tady i své jméno: ten český je Michal, ale na Moravě je to Ivan. Nejnebezpečnější jsou pak vodníci na den sv. Jana Křtitele. Proč? Pode Šidáka to vypadá, že jsou protivníci. „Jan Křitel vodou křtí a tím lidi zachraňuje, zatímco vodník je obvykle topí a život bere.“

Už jen slovo vodník bylo pro naše předky prý tak hrozivé, že se mu raději vyhýbali obloukem. „Vžilo se tak označení hastrman pocházející z německého wasserman. Měli totiž dojem, že slovu hastrman rozumějí pouze oni, ale kdyby nahlas řekli vodník, tak se zjeví a pomstí.“ Taky proto se prý vyhýbali i lidským „vodnickým“ příjmením.    

Zachránce národa?

V jedné básni z 19. století je dokonce příslušník vodnické rasy zachránce českého národa, ale taky může být melancholický a velmi často je prý i projevem lidské touhy. „Jako předmět touhy vždy ani nemusí být nutně specifikován, což je případ slavné dcery z Erbenovy balady Vodník. Cosi jí pohání, nevíme přesně co, ale nějaká touha ji žene k vodě až tam spadne a navždy zůstane. Podobných případů ale najdete celou řadu.“

Badatel a spisovatel jako nejkrásnější umělecké pojetí lidské touhy vidí v Šumavském jezeru Jaroslava Vrchlického, „kde přímo mluví o touze, která se skrývá pod hladinou,“ dodává Šidák.

autoři: Jana Klusáková , lup
Spustit audio

Související