Vládní koalice v Izraeli se rozšiřuje o kontroverzní pravicovou stranu

Dohoda mezi premiérem a Librmanovým Jisrael Bejtejnu, neboli Izrael, náš domov, byla izraelskými médii přijata bez výjimky negativně. Komentátoři soudí, že Librman nemá co dělat v žádné vládě - zastává totiž názory, s nimiž by vůbec neměl vycházet z domu. K nejkritizovanějším patří jeho postoj vůči Arabům - Palestincům by vyhradil jen malou část území na Západním břehu Jordánu, kam by z Izraele nuceně odsunul všechny Araby. V květnu navrhoval popravit všechny arabské poslance Knesetu, kteří se stýkají s palestinským Hamasem a neslaví Den nezávislosti Izraele. Je odpůrcem mírového procesu, zastáncem militantního odporu osadníků proti vystěhování z obsazených území a obhájcem nejtvrdšího vojenského postupu proti Palestincům. Librmanovi je vyčítáno, že nemá zábrany, nedává si pozor na jazyk a navrhuje nedemokratické, iracionální a nerealistické kroky. Jeho přívrženci ho naopak obdivují právě proto, že má jako jediný v Izraeli odvahu říkat nahlas nepopulární názory a předkládat návrhy, jak se vypořádat s Araby.

Tento 48letý ultrapravicový politik s "putinovsko-rasputinovským charismatem", jak se vyjádřil jeden izraelský komentátor, se do Izraele přistěhoval v roce 1978 ze Sovětského svazu a jeho odpůrci o něm tvrdí, že je typickým "homo sovieticus" bez trpělivosti na jemné kompromisy, které Izraeli umožnily skoro šedesátiletou existenci uprostřed nepřátel. Librman sám o sobě říká, že je pragmatik. Politickou kariéru zahájil po roce 1993 v pravicovém Likudu Binjamina Netanjahua, který mu poté, co v roce 1996 stanul v čele vlády, svěřil vedení premiérského úřadu. Librman o dva roky později odešel do soukromého sektoru a od té doby je až nepříjemně často vyšetřován policií; byl už podezříván z pochybných finančních transakcí, obchodování s africkými diamanty nebo spolupráce s ruskou mafií. Stranu Izrael, náš domov založil v roce 1999 a soustředil se zejména na přistěhovalce z Ruska. Právě díky jejich podpoře získal Jisrael Bejtejnu v letošních volbách ohromujících 11 poslaneckých křesel, jen o jedno méně než Librmanův rodný Likud, a stal se pátou nejsilnější stranou v Knesetu.

Izraelská média ho nazývají rasistou, politickým oportunistou či superjestřábem a arabští poslanci izraelského parlamentu o něm tvrdí, že je fašista či dokonce "židovský Hitler", a přirovnávají ho k francouzskému nacionalistovi Jean-Mariemu Le Penovi a rakouskému Jörgu Haiderovi. Dokonce i americký New York Times označil Olmertovo rozhodnutí vzít Librmana do vlády za nerozumné a položil je na tutéž úroveň jako lednovou volbu Palestinců postavit do svého čela teroristický Hamas - podle New York Times je Librman úplně stejnou překážkou mírové dohody.

Největší znepokojení liberálů vyvolává fakt, že Librman dostal za ochotu posílit vládní koalici křeslo vicepremiéra pro strategické otázky, a právě on bude navrhovat, jak se má Izrael vypořádat s hrozbou jaderného Íránu. Librman je zastáncem radikálního řešení a už před pěti lety naléhal, aby Izrael bombardoval Teherán. Podle něj může Íránu v získání jaderné bomby zabránit pouze Izrael, a nikoli mezinárodní společenství. Librman vstupuje do vlády s představou, že je jediný, kdo může zemi zachránit před zničením, a někteří komentátoři soudí, že právě jeho tvrdý postoj vůči Íránu je důvodem, proč Olmert o Librmana ve vládě stál.

Největší problém s Librmanovým vstupem do vlády měla koaliční levicová Strana práce Amira Perece. Řadu jejích členů pobouřilo, že Perec je ochoten s Librmanem sedět v kabinetu, a požadovali vystoupení z koalice, neboť Strana práce a Jisrael Bejtejnu mají zcela protichůdné a neslučitelné programy. V neděli však ústřední výbor kritiky přehlasoval a Strana práce v koalici zůstala.

Ehudu Olmertovi neslučitelnost názorů koaličních partnerů nevadí. Důležité pro něj je, že vládní koalice pravostředové Kadimy, levicové Strany práce, ortodoxního pravicového Šasu a Strany důchodců bude mít s ultrapravicovým Jisrael Bejtejnu 78 křesel ve 120členném parlamentu. A pokud se Olmertovi podaří do koalice přilákat ještě další ortodoxní stranu, Jednotný judaismus Tóry, jak oznámil minulý týden, měl by kabinet podporu 84 poslanců a v opozici by z větších stran zůstal pouze Likud.

Média považují Olmertovo rozhodnutí za manévr, který má odvést pozornost od mizerného výkonu vlády za války s Hizballáhem a obrátit nespokojenost veřejnosti jiným směrem. Kritizují směsici neslučitelných vládních partnerů a ptají se, jakou agendu bude kabinet vlastně prosazovat. Za nejhorší však považují lehkomyslnost, s kterou vláda přistupuje k řešení otázek národní bezpečnosti ve chvíli, kdy Írán zpochybňuje samotnou existenci Státu Izrael, zemi ohrožuje rostoucí množství zbraní v pásmu Gazy a znovu sílící Hizballáh v Libanonu a o válce hovoří i Sýrie. V čele vlády stojí posledního půl roku muž, který přijímá podivná a nezodpovědná rozhodnutí jak v politických, tak bezpečnostních otázkách, soudí komentátoři. Ehuda Olmerta dnes považuje za nejvhodnějšího premiéra jen 7% dotázaných, zatímco 46% obyvatel Izraele je přesvědčeno, že íránskou jadernou hrozbu vyřeší nejlépe... Avigdor Librman.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .