Vladimír Červeň se trefoval vejcem do komunistů. Dostal 14 měsíců
Za každé vejce dva měsíce ve vězení. Takový trest dostal v roce 1987 student Vladimír Červeň, který při oslavách prvního máje v Bratislavě házel na komunisty syrová vajíčka.
Celkem jich stihl hodit šest a za mřížemi si odseděl čtrnáct měsíců. Odvážný čin mladého studenta zapadá do období takzvané perestrojky, kdy sice tály ledy, ale Československo zůstávalo skanzenem komunismu.
Prvního máje 1987 měl Vladimír Červeň dvacet devět let a před sebou několik posledních semestrů na Slovenské Vysoké škole technické. Tu kvůli vajíčkovému útoku nedokončil. Po revoluci se různě protloukal životem. Padesátník sportovní postavy žije ve Spojených státech a na Slovensko se vrací výjimečně. Vajíčka ho fascinují pořád.
Tehdy stál pod tribunou v centru Bratislavy. Vajíčka měl v pytlíku v saku. Stihl hodit šest. „Když jsem bral sedmé, tak už mě měli. Tím šestým jsem trefil Viliama Šalgoviče.“
Odstranit poslední kámen, komunistickou stranu
Vajíčka házel obloučky. Kdyby házel prudce, mohl by někoho trefit do oka a ublížit mu. A to nechtěl. Na celou akci se připravoval půl roku, od září. „Když to udělat, tak na prvního máje, aby to mělo patřičný efekt. To byli relativně dostupní. Jinak se k nim nedalo dostat.“
Osm měsíců bojoval sám se sebou, jestli to má udělat nebo ne. Házení vejci netrénoval, věnoval se studiu. „To byla božská ruka, protože já jsem trefil největšího funkcionáře, který tam stál, Viliama Šalgoviče. Vůbec jsem nevěděl, koho jsem trefil. Když mi to říkali, já jsem ani nevěděl, kdo to je.“
Pár týdnů před tím, než házel Vladimír Červeň vejce na náměstí Slovenského národního povstání, se setkal s Michailem Gorbačovem, který byl v Československu na státní návštěvě, a nechal si od něj podepsat knihu.
„Mluvil jsem s Gorbačovem, vrhli se na mě novináři, že co jsem zač. Já říkám, student techniky. Aha, a co si myslí studenti techniky o perestrojce? A já jsem říkal, že celá perestrojka je pouhý návrat ke zdravému rozumu.“
Vajíčkový protest nepronikl na veřejnost, ani mezi disidenty
V čase, kdy Vladimír Červeň seděl ve vězení, byl oceněn novinář, který reportáž natočil. V rozhlase vyhrál první cenu v rámci své kategorie za pohotovost.
„Jako sportovního redaktora mě poslali na letiště, protože přicházel Gorbačov, poprvé na Slovensko. Neměl jsem žádnou zvláštní úlohu, co tam mám dělat. Měl jsem štěstí, že jsem to nahrál. Tím to skončilo,“ říká dnes novinář Milan Michalič.
Všechny další případy s házením vajíček na politiky Vladimír Červeň sledoval.
„Podle mě byly vždycky nevhodně použité. Ten případ, kdy hodil novinář v Iráku po Bushovi botu. Říkal jsem si, chlapče, kdybys to udělal Saddámovi Husajnovi, klobouk dolů, ale toto nemá význam. Kdyby to mně někdo udělal, tak si ho nechám přivést a zeptám se ho, člověče, co to bylo? A Helmut Kohl, když po něm někdo hodil, on si ho nechal zavolat, a vzal to jako rovný chlap.“
Říká Vladimír Červeň, který teď žije dlouhá léta ve Spojených státech. Ve svých padesáti letech vyhrál zelenou kartu, takže tam legálně pracuje a je tam velmi spokojený. Na Slovensko se vrací zcela výjimečně. Tentokrát přijel kvůli pohřbu svého otce.
Spletitý, místy až komický příběh Vladimíra Červeně vypovídá mnohé o poslední fázi komunismu v Československu. A přesně tímto obdobím se zabývá historik Peter Jašek ze slovenského Ústavu paměti národa.
„Lidé se desetiletí normalizace v době prvomájových průvodů chovali tak, jak to režim vyžadoval. Z tohoto hlediska byl čin Vladimíra Červeně mimořádný."
Případ Vladimíra Červeně vůbec nepronikl na veřejnost, ani mezi disent. V té době zůstal neznámým člověkem.
„Nesetkal jsem se s tím, že by na jeho podporu vystoupily některé z etablovaných disidentských skupin, jako například Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
