Vincenz Priessnitz a jesenické prameny
Vincenz Priessnitz se narodil v roce 1799 jako chalupnické dítě v Gräfenbergu - osadě vzdálené 2,5 km od Frývaldova neboli dnešního Jeseníku. Už ve 12 letech byl nucen po otci převzít hospodářství, a tak mu zbývalo málo času na učení. Jeho školou se stala především příroda, kterou dokázal pozorovat s nezvyklou pečlivostí. Podivuhodné účinky vody poznal, když tajně sledoval, jak si zraněný srnec vyléčil poraněný běhák koupelemi v lesní studánce.
Priessnitz měl intuici a mimořádnou paměť. Navíc uváděl své myšlenky do praxe ve správnou dobu a na správném místě. První praktické zkušenosti s léčivými účinky studené vody získával na sobě. Rozhodující okamžik nastal v jeho 16 letech.
Tehdy Vincenz spadl pod koňský povoz a poranil si hrudník. Přivolaný ranhojič prohlásil zranění za smrtelné, v lepším případě prý z mladíka zůstane mrzák. Vincenz ovšem vsadil na vodu. Léčení sice trvalo rok, ale na konci byl Priessnitz zcela zdráv.
Zpráva o jesenickém "zázraku" se rychle rozkřikla. Na Gräfenberg začali přicházet lidé a prosili o pomoc. Priessnitz je neodmítal. Napravoval zlomeniny, revmatismus, zácpu, nemoci jater i žaludku. A tak se pověst o jeho léčebné metodě rozletěla do světa.
Vincenz Priessnitz byl první, kdo uvedl do praxe potřebu moderní doby: návrat člověka k přírodě. Po celý život se řídil zásadou "následovat přírodu", což znamená nic nevynucovat. Kromě studených obkladů a omývání vodou uplatňoval při svém léčení i další nezvyklé metody. Léčebné procedury například doplňovala pracovní terapie spojená s tělesnou námahou. Pravidelná životospráva a dostatek spánku byly nezbytností.
Doktor z jesenických hor měl stále více příznivců, ale i nepřátel. Závistiví lékaři z okolí proti němu rozpoutali hysterickou kampaň, a Priessnitz musel čelit několika žalobám. Cílevědomý muž se přesto nevzdal. V roce 1822 dal přestavět rodný dřevěný domek na prostornější kamenný objekt a založil první vodoléčebný ústav na světě. Rok 1839 byl nesporným vrcholem lázeňského provozu Priessnitzovy éry. Na Gräfenbergu se léčilo přes 1500 pacientů. Navíc zde za studiem vodoléčebné metody přijelo 120 lékařů z celé Evropy.
Vincenz Priessnitz pracoval s velkým zápalem denně od časného rána do pozdních večerů. Často jej volali k naléhavým případům i uprostřed noci. To jej ovšem značně vyčerpávalo. I když se to snažil zastírat, dostavily se zdravotní potíže. Těm pak 28. listopadu 1851 podlehl. Odkaz Vincenze Priessnitze však zůstává stále živý. Jesenický rodák poukázal na vzájemnou souvislost mezi neporušenou přírodou a lidským zdravím. Jeho úcta k vodě jako symbolu života je v dnešní době o to inspirativnější, o co více lidí na světě trpí nedostatkem této základní tekutiny.
Ztracené jesenické prameny
Se jménem Vincenze Priessnitze je spojena i sláva jesenických pramenů. Vždyť právě díky nim na severní Moravu během 19. a počátkem 20. století přijížděli věhlasní pacienti z mnoha koutů Evropy. Od státníků po umělce. Dodnes je například na zdi Priessnitzova sanatoria k vidění pamětní deska, která připomíná ozdravný pobyt N. V. Gogola, jenž sem zavítal dokonce dvakrát, a to v letech 1839 a 1846. Podobných památek vystavěných z vděčnosti mnoha vyléčených pacientů však v okolí jesenických lázní najdeme desítky - od pomníčků až po upravené lesní prameny. A právě u nich bych se chtěl pozastavit.
Komplex lesních stezek, které vznikaly právě díky přítomnosti desítek studánek s čistou horskou vodou, patří k velkým pozoruhodnostem oblasti kolem jesenických lázní. Největší slávu zdejší kraj sice zažíval před více než sto lety, ale stále je možné na ni navazovat. Po negativní změně zdejších poměrů, které nastaly v druhé polovině 20. století, prošly i jesenické prameny krizovým obdobím. Odsun původního obyvatelstva a dlouholetý úpadek pohraničních oblastí se dotknul i těchto drobných památek. Významnější vodní zdroje dostaly nepůvodní názvy a řadu pomníčků poškodili nenechavci nebo lesní dělníci svážejí z hor vytěžené dřevo. Mnohé prameny ukryté ve zdejších lesích přestaly být udržovány a promyšlená síť stezek vedoucích od jedné památky k druhé začala zarůstat. Na některých místech byste původní poslání těchto lesních zákoutí snad už ani neodhadli.
Nebýt cenných fotografií a kreseb z minulosti, těžko by si návštěvníci místních sanatorií dnes dokázali představit, jakým požitkem musela být pro pacienty procházka po udržovaných pěšinách, které lemovaly nejen upravené prameny, ale i odpočinkové altány nebo lesní restaurace. Raritou byla řada přírodních sprch, které se používaly v rámci vodoléčby. Ostatně jedna z nich byla zrekonstruována během natáčení hraného celovečerního filmu o Vincenzi Priessnitzovi v 90. letech. Jiné na lepší časy teprve čekají, a to se týká i mnoha pramenů. Naštěstí již k viditelným změnám dochází.
Zásluhy Hnutí Brontosaurus
Už přes deset let se o záchranu a obnovu lesních památek zasazuje jesenická odnož Hnutí Brontosaurus. Jejich program nazvaný Cesta ke kořenům má vést nejen k objevovaní minulosti tohoto kraje, ale také k rozvíjení odkazu, který zde zanechali jeho dřívější správci a návštěvníci.
Za několik let v podstatě dobrovolnické práce se místní mládeži takto podařilo navrátit lesk mnoha zapadlým zákoutím. Že celá tato aktivita má nejen estetický, ale i sociální význam, potvrzují i slova vedoucího místních brontosaurů a zároveň vůdce celorepublikové organizace Tomáše Hradila: "Naším cílem není pouze stavět stezky, nýbrž také kooperovat s lidmi - vtáhnout je do veřejných aktivit, a tím všechny přesvědčit, že pracovat pro komunitu má svůj hluboký význam pro celou společnost i ekonomiku kraje."
Jeseničtí Brontosauři se tedy snaží a nutno uznat, že úspěšně. A to v často dobrodružných materiálních i finančních podmínkách. Díky nim však místní kraj opět získává ztracenou identitu a nachází v mladých lidech aktivní tvůrce zdejšího života i prostředí. Řada lesních pěšin a pramenů, které byly nedávno obnoveny, je toho důkazem. Mnohé však na nápravu v jesenické krajině teprve čeká. Entuziasmus jesenických Brontosaurů zatím naštěstí nepolevuje.
Reportáž z tzv. Priessnitzovy léčebné stezky v okolí lázní Jeseník si můžete poslechnout v historickém magazínu Zrcadlo, který má premiéru 20.7.2007.
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
