Veronika Lefrancois: Caporalato – italské otroctví 21. století
Čtyři mladí muži, tři Afghánci a jeden Pákistánec, uhořeli zaživa začátkem června v jihoitalské Kalábrii poté, co jejich auto někdo polil benzínem a zapálil. Jediný muž, který z auta vyvázl, vypověděl, že všichni pracovali jako zemědělští dělníci při sběru jahod.
Podle jeho svědectví tragédie souvisela se sporem o nevyplácené mzdy a s tím, že usilovali o důstojnější pracovní podmínky. Tragédie z městečka Amendolara znovu otevřela debatu o takzvaném „caporalatu“ – systému nelegálního náboru a vykořisťování pracovníků, který je v některých oblastech italského venkova hluboce zakořeněný.
Čtěte také
Nejde zdaleka o první případ, který v posledních letech Itálií otřásl. Před časem došlo k jiné šokující události, tentokrát v regionu Lazio, blízko Říma. Při práci na farmě utrhl zemědělský stroj ruku indickému dělníkovi Satnamu Singhovi.
Místo aby zaměstnavatel přivolal pomoc, naložil těžce raněného muže do dodávky a pohodil ho na kraji silnice blízko jeho domu. Vedle něj položil plastovou bedýnku na ovoce s utrženou končetinou. Záchranáři přijeli příliš pozdě a dělník po převozu do nemocnice zemřel na vykrvácení.
Po podobných tragédiích většinou běžné Italy zahryže svědomí a pustí se znovu do debaty o poměrech v zemědělství. Podle odhadů celá čtvrtina zaměstnanců na italských polích pracuje v podmínkách, které připomínají moderní otrokářství.
Čtěte také
Itálie přitom už před deseti lety přijala jeden z nejpřísnějších evropských zákonů proti pracovnímu vykořisťování, nicméně problém se stále nedaří vyřešit.
Systém funguje jednoduše. Takzvaní caporali, neboli kaprálové, vybírají dělníky mezi těmi nejbezmocnějšími – většinou migranty, kteří v zemi často nemají legální ochranu. Kaprálové organizují dopravu na pole v přeplněných dodávkách, zajišťují ubytování v chatrčích, kde se spí po deseti, a kontrolují vyplácení mezd, pokud mzdy vůbec vyplácejí.
Pracovníci jsou na nich zcela závislí. Za dopravu do práce platí několik eur denně, za ubytování další poplatky. Někdy pracují bez smlouvy, jindy mají smlouvu pouze formálně. Ve skutečnosti odpracují mnohem více hodin, než je uvedeno v dokumentech.
Nedostatečné kontroly i tlak na ceny
Pro běžného zákazníka v samoobsluze přitom zůstává tento svět prakticky neviditelný. Jahody sklizené v Kalábrii, rajčata z Apulie nebo pomeranče ze Sicílie se dostávají do obchodů po celé Evropě. Spotřebitel většinou nemá možnost zjistit, za jakých podmínek byly vypěstovány a sklizeny.
Čtěte také
Právě po tragédii v Amendolaře proto některé spotřebitelské organizace znovu žádají zavedení takzvaného sociálního značení potravin. Podobně jako dnes etikety informují o původu výrobků, měly by podle nich uvádět i to, zda při výrobě byly dodrženy pracovní standardy a zda nedocházelo k vykořisťování zaměstnanců.
Ne všichni věří, že speciální označení problém vyřeší. Kritici upozorňují, že skutečnou příčinou jsou nedostatečné kontroly, ale i obrovský tlak na co nejnižší ceny potravin. Jedna otázka se ale vrací stále znovu: pokud kilo jahod nebo rajčat stojí jen několik eur, kdo nakonec platí skutečnou cenu?
Autorka je publicistka
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
