"Velrybí vši" promluvily o minulosti kytovců

24. září 2010

Velryby černé a velryby japonské patří k nejohroženějším kytovcům světa. Dávnou historii těchto jedinečných tvorů pomohli odhalit jejich drobní cizopasníci.

V anglicky mluvících zemích se velryba černá, jižní a japonská označují souhrnně jako "pravé velryby". V tomto jménu zaznívá ozvěna dávných časů, kdy na moře vyráželi velrybáři s harpunou v ruce. "Pravé" velryby dorůstající délky 18 metrů a hmotnosti kolem 70 tun pro ně představovaly "tu pravou kořist". Plavou pomalu a tráví hodně času na hladině. Tělo zabité velryby nadnáší silná vrstva podkožního tuku, jež nedovolí mrtvole klesnout ke dnu. Lidé lovili "pravé velryby" bezmála tisíc let.

Krvavý byznys skončil děsivou bilancí. Ještě v 18. století čítala celosvětová populace "pravých velryb" 150 tisíc kusů. Dnes přežívá v severním Atlantiku asi 350 velryb černých. Velryb japonských pluje severními oblastmi Tichého oceánu dokonce jen 200. Nejlépe jsou na tom velryby jižní. Jejich stavy v jižních částech Atlantiku a Pacifiku se odhadují na 9000 kusů. Zatímco velryb japonských a černých stále ubývá, populace velryb jižních roste ročně o 7 %.

Vědci by rádi poznali dávnou historii "pravých velryb". Mnohé by mohla prozradit dědičná informace. Její původní rozmanitost se ale zdecimováním stavů velryb drasticky zúžila, a vypovídací hodnota analýz DNA je proto v mnoha ohledech pochybná.

Vědci z University of Utah si našli za dědičnou informaci velryb náhradu v podobě DNA "velrybích vší". Za tímto slangovým označením se skrývají parazitičtí korýši z rodu Cyamus, kteří vytvářejí na tmavé velrybí kůži světlé povlaky. "Zdobí" kůži na hlavě, ale i v okolí mléčné žlázy a pohlavních orgánů a vytvářejí tak vzory, podle kterých lze jednotlivé velryby identifikovat stejně spolehlivě jako člověka podle otisků prstů. Populace korýšů je podstatně četnější a také se množí o poznání rychleji než populace jejich hostitelů. Protože se velryby a jejich cizopasníci vyvíjeli společně, můžeme z genetické variability "velrybích vší" vyčíst i osudy populace velryb. Ty se proplétají s geologickými pochody formujícími tvář naší planety.

Před 20 miliony roků oddělovalo Severní a Jižní Ameriku hluboké moře a předci velryb mohli volně migrovat mezi Tichým a Atlantickým oceánem. O dva miliony roků později se v důsledku sopečné činnosti začaly v moři objevovat první ostrovy, které před 5 až 6 miliony roků vytvořily pro velryby neprůchodnou bariéru mělčin. Před 3 miliony let se vynořila mezi Jižní a Severní Amerikou souvislá pevninská šíje a zásadně změnila tok mořských proudů. Vody kolem rovníku se ohřály natolik, že jimi velryby nedokázaly proplout. Hrozila jim tu smrt z přehřátí, protože se díky mocné vrstvě podkožního tuku nedokázaly zbavovat nadbytečného tělesného tepla. Došlo tak k rozdělení původně jednotné populace velryb na tři druhy - severopacifickou velrybu japonskou, severoatlantickou velrybu černou a velrybu jižní obývající Atlantický a Tichý oceán na jih od rovníku.

cizopasní korýši rodu Cyamus čili "velrybí vši"

Studium genů "velrybích vší" odhalilo i zcela nečekané detaily z evoluce "pravých velryb". Když se před 5 až 6 miliony od velryb jižních oddělili předci velryb černých a japonských, neznamenalo to, že si tyto velryby daly navždy sbohem. Před 1 až 2 miliony roků se několika málo velrybám jižním - a možná to byl jen jeden jediný kus - podařilo prorazit bariéru teplých tropických vod a pronikly mezi velryby japonské v severním Pacifiku. Nevíme, jestli tu zplodily potomstvo. Každopádně však předaly tamějším velrybám některé své parazity.

Velká genetická různorodost "velrybích vší" také prokázala, že drastické zmenšení populace velryb černých a japonských je nedávného data. Jde zjevně o následky intenzivního lovu a nikoli o důsledek dlouhodobého vymírání obou velryb. To je podle vědců určitým příslibem pro záchranu velrybích populací balancujících na pokraji záhuby.

autor: Jaroslav Petr
Spustit audio