Velký dramatik Samuel Beckett ovládl malé město na severu Irska

Beckett v divadle, Beckett v kostele, Beckett mezi troskami. Beckett v hospodě, Beckett ve vyšší škole, v kině, na zámku i u kadeřníka. Beckett je dokonce i u řezníka, kde čtete nápis „Štastné dny – festival dobrého jídla“ a hned vedle „Černá slanina z Fermanaghu“.

Skoro na všech veřejných místech malého města, obklopeného jezery, číhá upozornění na 3. ročník Štastných dní neboli Mezinárodního festivalu Samuela Becketta v severoirském Enniskillenu, který začal 21. července a skončí tuto neděli.

V americkém deníku New York Times čteme, že donedávna byl Enniskillen znám hlavně jako místo, kde Irská republikánská armáda roku 1987 při oslavách Dne příměří zabila jedenáct lidí. 11. listopad je v zemích Britského společenství národů každý rok věnován konci 1. světové války a jejím obětem.

Když Sean Doran, který se narodil v Severním Irsku, přede dvěma lety založil v Enniskillenu kulturní festival, doufal, že jméno města už nebudou provázet jen hrozné vzpomínky, ale i pověst slavného dramatika Samuela Becketta, který tu jako mladík studoval na Potora Royal School. Festival spojený s jeho jménem už loni přilákal asi 8 tisíc lidí, z toho asi třetinu ze zemí mimo Severní Irsko.

Program je soustředěn na Beckettovy divadelní hry, které jsou nejznámější součástí jeho díla. Letos byly k vidění dvě inscenace Čekání na Godota ve francouzštině a jidiš nové nastudování Katastrofy, kterou Beckett věnoval Václavu Havlovi v době jeho věznění, a Poslední páska, kde v režii Petera Steina vystoupil Klaus Maria Brandauer.

Festival v Enniskillenu, věnovaný Beckettovu životu a dílu, má kromě divadla mnoho dalších tváří včetně hudebních představení, besed, čtení, výtvarného umění, a dokonce i sportu. Beckett, který zemřel roku 1989, ve školních letech vynikal v kriketu, rugby a boxu, a celý život byl sportovním fanouškem.

Samuel Beckett v roce 1973

Díky tomuto záběru je festival velmi živý a přístupný mnoha lidem. Vystoupila tu i autorka kuchařských receptů Claudia Rodenová a představila svou Kuchařku židovských jídel, která podle ní souvisí s inscenací Godota v jidiš.

Je to dost vzdálená souvislost, ale nikomu to nevadilo. Paní Rodenová byla stejně zajímavá jako učenec Terry Eagleton a jeho přednáška Politický Beckett.

Beckett navázal v prvních letech svého pobytu v Paříži blízký vztah se spisovatelem Jamesem Joycem a pomohl mu s rozsáhlým dílem Plačky nad Finneganem, které bylo obsahem maratonského čtení v místní hospodě.

Beckett měl ve zvyku psát ke svým hrám velmi podrobné režijní poznámky, a přesto mohou být v jejich inscenacích velké rozdíly. Jeho Čekání na Godota uvedlo Divadlo Nono z Marseille a newyorský New Yiddish Rep do představení v Enniskillenu zapojil dublinskou klezmerovou kapelu Jurodny.

Původní francouzská verze hry z roku 1953 byla pojata trochu jako varieté a herci byli nalíčeni jako klauni. Inscenace v jidiš byla naturalističtější a emotivnější, a mohla by odkazovat k dramatikovu podílu na francouzském hnutí odporu a jeho postoji k holokaustu, poválečné emigraci a hromadným deportacím.

„Když jsme začínali, tak lidé hodně pochybovali, jestli budeme mít dost materiálu na každoroční festival,“ vykládal Sean Doran, který kdysi začínal jako klarinetista, později pořádal umělecké festivaly v australském Perthu a severoirském Belfastu, a mezi lety 2003 a 2005 řídil Anglickou národní operu. Iniciativní chlapík dodal, že se nakonec ukázalo, že k Beckettovi bylo tolik programových nápadů, že se všechny nedaly uskutečnit.

Hodně návrhů se týkalo muziky, protože Samuel Beckett měl velmi rád klasickou a romantickou hudbu – oblíbil si zejména německého skladatele Franze Schuberta a jeho písňový cyklus Zimní cestu, která v Enniskillenu celý festival uzavírá. Jeho součástí byl letos i Beckettův zpěvník – série šesti autorových zhudebněných básní.

Z výstavy Beautiful people (a skryté rány) - Marc Trivier, Samuel Beckett, Paris, 1983

Beckettův celoživotní zájem o hudbu je patrný i v jeho literárním díle, kde text často působí spíše jako scénická hudba, plná protipólů a změn v důrazu i tempu, než jako běžná řeč a rozhovor. Je to patrné zejména ve Slovech a hudbě, které napsal roku 1961 pro rozhlas a později požádal skladatele Mortona Feldmana, aby k textu napsal hudbu. Celek měl premiéru roku 1987, dva roky před Beckettovou smrtí.

Letos musel hlavní pořadatel festivalu Sean Doran omezit nebo vypustit další témata, jako filmový program a komediální výstupy, protože bylo nutno krotit náklady. V prvních dvou ročnících festivalu dosáhl jejich rozpočet přibližně 670 tisíc liber, které většinou zaplatila Umělecká rada Severního Irska a Severoirský turistický výbor. Letošní náklady stouply na 850 tisíc liber.

Pan Sean Doran má řadu dalších plánů. Povzbuzen úspěchem Štastných dní v Enniskillenu by rád příští rok založil v Severním Irsku dva další festivaly. Jeden bude věnován Oscaru Wildovi, který také chodil do školy v Enniskillenu, a druhý dramatikovi Brianu Frielovi.

Ať už je význam Beckettovy hry Šťastné dny jakýkoli, jejich autor se pevně usadil v mysli místních lidí v malém severoirském městě, kteří jsou nyní nadšeni vším, co nějak souvisí s Beckettem.

Holič nabízí jeho účes, který působí trochu strašidelně, a místní čajovna Jolly Sandwich je dekorována žlutě a černě, aby připomněla erbovní barvy školy, kam dramatik kdysi chodil. Jsou tu samozřejmě i jeho olejové podobizny. „Nikdy dřív jsem o něm neslyšel,“ řekl majitel čajovny, „ale teď jsem jeho velký fanoušek.“

Zpracováno ze zahraničního tisku.

autor: Jan Černý
Spustit audio