„Vedu ti tady živou mrtvolu.“ Příběh Ladislava Šmejkala a Václava Macha

Ladislav Šmejkal
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ladislav Šmejkal

V červenci 1952 byli zatčeni a o rok později odsouzeni dva kamarádi: Ladislav Šmejkal a Václav Mach. Patřili k větší skupině mladých lidí, která na Semilsku vylepovala protikomunistické letáky. Soud jim vyměřil čtrnáctiletý trest pro velezradu.

Na svobodu se dostali na amnestii v roce 1960, ale už zhruba za rok byl Šmejkal v kriminále znovu: prožil v něm celá „liberální“ šedesátá léta, vězení opustil až v osmašedesátém. Pánům Šmejkalovi a Machovi – oba jsou Svědkové Jehovovi, oba našli víru ve věznicích – jsou věnovány nedělní Příběhy 20. století.

Založení skupiny

Ladislav Šmejkal se narodil 8. dubna roku 1933 v Zahrádce u České Lípy, Václav Mach spatřil světlo světa o dva dny později v Leškovicích u Chotěboře. Oba pocházejí z učitelských rodin, oba měli jen jednoho sourozence. Poznali se v Semilech: Šmejkalovi se tam po válce přestěhovali a Václav Mach tam začal studovat textilní školu. V Semilech je zastihl únor 1948, a jelikož se jim nový nesvobodný Gottwaldův režim příčil, vstoupili v jedenapadesátém do asi třicetičlenné odbojové skupiny.

„Přišel za mnou kamarád a ptal se, jak bych se díval na to, kdyby byla založená nějaká protikomunistická skupina. Jestli bych do ní šel nebo ne,“ vzpomíná Ladislav Šmejkal a pokračuje: „Tenkrát mi bylo 18, a tak jsem odpověděl, že bych to považoval za svou povinnost. Bylo nás asi 30. Nebyla to organizace, která by měla nějaká železná pravidla, spíš to spočívalo v kamarádství. Já osobně jsem rozšiřoval nějaké letáky, úvahy ze Svobodné Evropy a prohlášení proti komunistům, a to bylo prakticky všechno.“

Pokusy v Semilech?

Kromě šíření letáků se Šmejkal s kamarády rozhodl zjistit, co je pravdy na informaci, která začala kolovat v Semilech, totiž že se v místní nemocnici konají lékařské pokusy na kněžích: „Byli to internovaní kněží, a lidi říkali, že s nimi dělali nějaké smlouvy, že jim napíchají nemoc, snad tyfus, a poté, co je vyléčí, tak budou moci odejít. To se tvrdilo. Já jsem se tenkrát do té nemocnice šel podívat a tam jsem skutečně nějaké kněze viděl.“

Pokud jde o semilskou nemocnici a zneužívání kněží, nepodařilo se kamarádům Machovi a Šmejkalovi zjistit nic konkrétního. Existuje ale například svědectví politické vězenkyně Hany Dvořákové, která v jedné vzpomínce o nemocnici v Semilech vypovídala: „V těch letech jsem byla v Semilech vedoucí fotoateliéru, kam tito kněží byli přiváženi dvěma pány v civilu, vždy jednotlivě. K fotografování to byli neobvyklí lidé. Neobvyklí tím, že byli oblečení v civilu, který tak mohli nosit v době, kdy měli snad o 20 kg více. Šaty na nich visely a také sestřih jejich vlasů byl nápadný – jako u vězněných. Zjistilo se, že byli přiváženi v zelených antonech a pak asi už po třech měsících v semilském krematoriu zpopelňováni. (…) Jako vedoucí fotoateliéru jsem měla negativní snímky těchto mužů uložené jako doklad pro případ dokazování, kam tito lidé zmizeli, a pro identifikaci obětí. (…) Když jsem pak v roce 1952 byla odsouzena a až po 7,5 letech propuštěna, ateliér byl přestěhován a archiv zničen.“

Semily - nemocnice

Na oficiálních stránkách města Semily se píše: „21 těžce nemocných [řeholníků] bylo převezeno do speciálně zřízeného internačního oddělení nemocnice v Semilech. Oddělením postupně prošlo nejméně 68 řeholníků. Personál, který mohl do inkarnace vstupovat, byl schvalován krajským výborem komunistické strany. Přístup k řeholníkům střežili příslušníci Bezpečnosti v bílých pláštích. Proč byly právě Semily vybrány za místo vězeňské nemocnice pro řeholníky, se neví. Oprávněně však možno předpokládat, že při výběru hrály roli vyhraněné ateistické názory ředitele nemocnice primáře Dr. Pluhaře a jeho politická orientace.“

Na uran a „do hladu“

Vraťme se však k pánům Machovi a Šmejkalovi. Následoval tehdy obvyklý scénář: vyzrazení skupiny, zatčení, dlouhá vazba, dlouhý tvrdý trest. Ladislav Šmejkal vzpomínal: „Přijeli si pro nás a odvezli nás do Liberce na Státní bezpečnost. To bylo velmi nepříjemné. Já se u toho teď směju, to je asi taková deformace. Byli jsme tam, mám dojem, asi 11 měsíců. Bez toho, že bychom někdy byli venku, zavřeni jenom v cele. To bylo dost ošklivý. Výslechy v noci, přes den nám nedovolili spát. Takový nechutný záležitosti.“

Už během vazby se Šmejkal s Machem seznámili s vězněnými Svědky Jehovovými – a pro jejich další život to mělo značný význam, nezávisle na sobě konvertovali. Po soudu, v dubnu roku 1953, je dozorci převezli do táborů nucených prací. Šmejkal jel na korbě náklaďáku do lágru Bratrství na jáchymovsku – a pamatuje si, že dostal číslo A013021. Mach se dostal na lágr Rovnost. Tady se cesty obou mladíků rozdělily, jen občas se ocitli ve stejném vězení.

Štola číslo 1 v Jáchymově

Václav Mach zůstal na Rovnosti dva měsíce: „V té době se tam nemluvilo o ničem jiném než o Svědcích Jehovových. Oni v té době odmítali těžit rudu z toho důvodu, že je to pro vojenské účely. Pověstný velitel tábora Paleček, což byl hrozný nelida, je během kruté zimy posílal do ostřelovacího pásma. Jejich spoluvězni, kteří s nimi měli nějaký soucit, se jim snažili do toho pásma dopravit uvařenou kávu, aby měli co nejmenší omrzliny. Prý jim tam dokonce dávali silný uspávací prášky, aby padli. Když padli na zem, tak je odvezli na ošetřovnu.“

Poté byl Václav Mach převezen do lágru Bytíz na Příbramsku. Trpěl značnými zdravotními problémy kvůli nedostatku stravy, těžké práci a kvůli nelidským životním podmínkám. Pro přetrvávající zdravotní potíže ho v roce 1956 přeložili do kamenné věznice v Leopoldově. V roce 1960 se dostal na svobodu a získal práci v Transportě Chrudim, kde pracoval jako vazač pod jeřábem. Již během roku 1960 vstoupil do řad církve Svědků Jehovových, stojící tehdy mimo zákon. V roce 1984 byl při rozsáhlé akci proti chrudimské komunitě odsouzen k 10 měsícům výkonu trestu, který strávil ve věznici na Borech.

Výňatek ze soudního spisu, r. 1984

Odpírání vojenské služby

Osud Ladislava Šmejkala byl ještě o něco složitější. Nejprve ho převezli na tábor Nikolaj: „To byl jeden z nejhorších lágrů. Tam byl strašnej hlad! Když jsem tam přijel, tak se tam zrovna jeden vězeň z hladu oběsil. Já jsem byl tenkrát hrozně hubenej, i v té vyšetřovací vazbě. Vzpomínám, jeden vyšetřovák – neznám šarže, neznám jména a měl jsem zavázaný oči – mě přivedl k nějakýmu jinými vyšetřovákovi a povídá: ´Vedu ti tady živou mrtvolu.´ Já byl tenkrát strašně hubenej!“

Ladislav Šmejkal

Šmejkala potom převezli na Bytíz u Příbrami, kde ho čekala práce na šachtě. Setrval tam až do amnestie v květnu roku 1960. Začal pracovat v továrně na nábytek Kovona v Lysé nad Labem, kde odmítl vstoupit do SSM, ROH a jakýchkoli dalších organizací. Aby se vyhnul vojenské službě (pro jeho víru byla nepřijatelná), přihlásil se dobrovolně k práci na šachtě. Přesto mu po sedmi měsících od propuštění z Bytízu přišel povolávací rozkaz. Ignoroval ho, za pět dní si pro něj přijela policie a Ladislav Šmejkal skončil znovu ve vězení. Dne 2. března 1961 byl odsouzen za nenastoupení služby v branné moci na dva roky s tím, že se k trestu připočítalo i šest „amnestovaných“ let z předešlého trestu.

Teprve 9. května 1968 byl Ladislav Šmejkal propuštěn. Pracoval pak až do důchodu u státních drah na Smíchově, kde setrval až do důchodu. V roce 1975 ho cestou do práce zastavilo auto tajné policie. Následovala domovní prohlídka, při níž mu příslušníci StB zabavili několik výtisků Bible, pak výslech a obvinění z maření dozoru nad církvemi. Příčinou zatčení byly Šmejkalovy cesty do Českých Budějovic, kam vozil literaturu pro místní Svědky Jehovovy. Čekal v Ruzyni na soud, po dvou měsících však byl propuštěn na amnestii.

Václav Mach