Ve vězení se člověk mohl bránit. Na psychiatrii byl bezmocný
Dvanáct let prožil ve věznicích, lágrech a psychiatrických léčebnách, které sovětská moc začala používat proti „nepřizpůsobivým občanům“. Byl protirežimní, a tudíž označen za „nemocného“, úřady tak mohly předstírat, že není politický vězeň… Vladimir Bukovskij, jeden z nejznámějších sovětských disidentů, navštívil Prahu naposledy začátkem letošního března, kdy vznikl také rozhovor, který vysíláme v nedělních Příbězích 20. století.
Bukovskij (narozen 1942) říká, že jeho zásadním životním zážitkem byla Stalinova smrt: „To mi bylo deset let. Byl to největší šok mého života, protože on přeci neměl jen tak umřít, měl to být bůh. Říkali nám, že je bůh. A když bůh takhle najednou umře, dojde vám, že tu něco nehraje. Že je to celé nějak na levačku… Celá starší generace nám lhala, tvrdili nám, že to bůh je. Způsobilo to mezigenerační rozkol. Postavilo to otce proti synům. Starší generaci jsme pak už vůbec nevěřili.“
Další rozkol, generační i se „systémem“ způsobilo odhalení zločinů stalinismu a okupace Maďarska v roce 1956. Už o čtyři roky později byl Vladimir Bukovskij vyloučen ze školy za publikaci „nepovoleného“ časopisu. V letech 1963-1966 v Moskvě organizoval veřejné čtení poezie a později demonstrace na podporu souzených disidentů. V psychiatrických léčebnách byl držen několikrát: „Byly mnohem horší než kriminály a lágry. Protože ve vězení se můžete bránit, můžete držet hladovku, psát stížnosti, prostě se můžete o něco snažit. V psychiatrických ústavech jste úplně bezbranní.“
V letech 1967 až 1970 byl vězněn za podporu jiných disidentů a v lágru tedy prožil i rok 1968, kdy armády Varšavské smlouvy (tj. především SSSR) okupovaly Československo. K tomu se váže Bukovského následující vzpomínka. Bylo mu jasné, že za ním budou chodit všichni lágroví udavači a ptát se, co si o okupaci myslí:
„Věděl jsem, že ať řeknu cokoli, bude to špatně, a přemýšlel jsem, jak se zachovat. V našem baráku žil šéf kriminálníků, pachan. Měl jsem s ním dobré vztahy. Tak jsem šel za ním a povídám, ´Poslouchej, vyhodíme všechny z tohohle baráku, sedneme si tamhle dozadu do rohu a budeme pít čaj. A přísahám ti, že přijde každý udavač v táboře a zeptá se mě na to samé – co si myslím o Československu. Chceš vědět, kdo všechno v táboře udává?´ A on na to, ´No to si piš, že chci.´ Hlavní kriminálník, no. Tak mu říkám, že tohle je ten nejlepší způsob. Budeme v klidu sedět, pít čaj a oni přijdou hezky jeden po druhém a budou se ptát pořád dokola na to samé. No a devatenáct lidí přišlo, devatenáct, jeden po druhém… Já jim pochopitelně nic neřekl, měl jsem na to svědka. Svědek je pak odtamtud okamžitě vyrazil, hulákal na ně, ať vypadnou. A s ním se nikdo nepřel, protože to byl nejvyšší gangster v táboře. Takže se ukázalo, že v táboře bylo devatenáct informátorů.“
V roce 1971 propašoval Vladimir Bukovskij na západ zprávu o zneužívání sovětských psychiatrických léčeben proti disidentům. Za to byl odsouzen do vyhnanství – a roku 1976 vyexpedován do Švýcarska, výměnou za chilského komunistu Luise Corvalána. Žije ve Velké Británii. Patří ke kritikům současného Ruska, roku 2007 se pokoušel kandidovat na funkci ruského prezidenta, ale nebyl zaregistrován. Letos vyšla česky (společným nákladem VolvoxGlobator/ÚSTR) Bukovského kniha „A vítr se vrací.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.