Ve Svobodné Evropě jsem komunistům uškodila víc, než kdyby mě nechali studovat archeologii, říká Olga Kopecká-Valeská

Nikdy mě nenapadlo, že bych pracovala ve Svobodné Evropě. Bylo to tak, že jsem jim do redakce z Holandska, z emigrace napsala poděkování za to, co pro mě jejich vysílání znamená, především Rozhlasová univerzita. Byli nadšení, protože jsem byla po deseti letech první posluchač z Československa, který se jim ozval, a oni mě pozvali a takříkajíc informačně vyždímali a líbila se jim koncepce mého dopisu a nabídli mě pozici holandského reportéra,“ vypravuje svůj příběh.

Olga Kopecká se narodila v roce 1941 v Pelhřimově. Část dětství strávila s rodiči v Nigérii, kde byl její otec mezi lety 1946 a 1949 zaměstnán. K vysokoškolskému studiu nebyla pro nejasný postoj k politickému zřízení doporučena. V roce 1963 emigrovala s matkou a bratrem do Nizozemí. Pro Rádio Svobodná Evropa pracovala od roku 1965. Nejdříve překládala texty z angličtiny a sestavovala menší rozhovory, později se dostala k samostatným pořadům, například Panorama. V roce 1985 se zasloužila o zavedení „záznamníkového telefonu“. Jednalo se o telefonní linku, na niž bylo možné zavolat i z Československa, po dvou minutách se ale spojení přerušilo, aby se nedalo zjistit číslo, z něhož se telefonovalo. Ve sluchátku se vždy ozvalo: „Vytočili jste číslo Svobodné Evropy.“ Lidé této možnosti hojně využívali, ať už jen k poslání pozdravu do redakce, nebo k podání informací o tom, co se v Československu aktuálně děje. V únoru 1989 se Olga Kopecká stala zástupkyní ředitele české redakce Rádia Svobodná Evropa. Zde setrvala do roku 2002, její poslední pozicí bylo místo ředitelky českého vysílání. Olga Kopecká-Valeská je nositelkou papežského řádu svatého Řehoře Velikého za zásluhy na obraně náboženské svobody a křesťanských hodnot za totality prostřednictvím Rádia Svobodná Evropa.

Zaměstnání ve Svobodné Evropě mně vynahradilo veškeré utrpení a strádání předtím.Olga Kopecká-Valeská

Zažili jsme s bratrem v padesátých letech zlou šikanu

Mezi lety 1946 a 1949 žila rodina Olgy Kopecké-Valeské v Nigérii, kde byl její otec zaměstnaný. Do Československa se s matkou a bratrem vrátili bez něj, aniž by tušili, že mezitím došlo ke komunistickému převratu. „V roce 1963 jsme potom emigrovali. Padesátá léta byla dost zlá, ten stalinismus. Naše rodina byla velmi šikanovaná především proto, že si maminka dovolila zažádat o sňatek s cizincem, se svým druhým mužem,“ vzpomíná Olga Kopecká-Valeská na dobu, kdy se v Československu komunisté naplno chopili moci.

„Projevilo se to například tak, že jsme nedostali příděl uhlí na zimu, což bylo velice zlé. Naši známí uspořádali šiškovou brigádu, aby pro nás nasbírali šišky, kterými jsme potom topili půl zimy. Maminka byla pořád volána k výslechům a byla dotazována, proč se vrátila, jestli není špiónka a podobně.

Nemohla jsem studovat vysokou školu, bratr dokonce ani střední. Velice nepříjemně nás děti v okolí šikanovali. Byli jsme cizí živel z exotické ciziny. Bratra spolužáci pořád mlátili. Maminka mu říkala, že se musí bránit. Když potom pár klukovských praček vyhrál, dali mu pokoj. Kdežto šikana dívčí, kterou jsem zažila, měla podobu různých zlomyslností a pomluv. Ohledně dívčích kamarádek jsem měla dost smutné dětství, měla jsem místo toho knihy.