Vážná hudba má v sobě obrovský dar člověka měnit. Lidem vadí, když jí nerozumí, míní dirigent

„Interpretace hudby se neustále posouvá,“ poukazuje hudební skladatel. „Ostatně mění se i vnímání hudby jako takové. V 19. století samozřejmě všichni věděli, jak má znít symfonie, dnes to neví nikdo. Vědí to jen ti, kteří symfonie 19. století poslouchají.“

Čtěte také

Věřím, že hudba má jedinečnou schopnost spojovat různé kultury. Hudebníci jsou lidé světa, hodně cestujeme, říká dirigent Stéphan Denève

V pořadu Leonardo Plus vysvětluje, že každá doba přináší potřebu určitého typu hudby. Kulturní prostředí se ale v čase proměňuje a hudební díla stará několik set let se proto dnes interpretují především tak, aby oslovila současné posluchače. 

„Při interpretaci hudby jde o to vytáhnout věci, které jsou nadčasové, které mají potenciál, které osloví vás jako interpreta,“ přibližuje Ivanović. 

Čtěte také

Queer a ženský songwriting: Hudba se sociálním, společenským či ekologickým přesahem

Posluchačský zážitek podle něj může obohatit i znalost kontextu, ve kterém daný autor tvořil. Zmiňuje například světoznámý Violoncellový koncert Antonína Dvořáka, jemuž během kompozice této skladby zemřela těžce nemocná přítelkyně a sestra jeho ženy.

„Když tohle všechno víte, tak si najednou uvědomíte, že na konci té skladby začne být hudba mnohem intimnější, tklivější,“ všímá si skladatel. „Tympán tam odťukává údery srdce, které se zastavují, zastavují, až se úplně zastaví.“

Velkorysý Janáček 

V Česku patří mezi nejposlouchanější skladatele klasické hudby Johann Sebastian Bach, Wolfgang Amadeus Mozart, Antonín Dvořák nebo Bedřich Smetana. Méně „přímočará“ je podle dirigenta hudba Leoše Janáčka, kterým se interpretačně zabýval i jako šéfdirigent Janáčkovy opery v Národním divadle Brno.

Marko Ivanovič|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

„Na Janáčkovi je úžasné, že dirigentovi s určitou velkorysostí poskytne hudební základ, který je nezpochybnitelně dobrý. Ale to, jakým způsobem to uvede v život, už je opravdu na dirigentovi,“ nastiňuje. 

Skladatel, který hudebně ztvárnil například Věc Makropulos, často narážel na limity nástrojů. Podle Ivanoviće se tak v notových zápisech Janáčkových skladeb objevují části v nehratelném tempu nebo se najednou přidá nečekaný nástroj. Ani to ale dnešní posluchače nemusí odradit. 

„Myslím, že lidem obecně ani nevadí drsné souzvuky, zvlášť v dnešní době,“ namítá dirigent. „Lidem vadí, když té hudbě nerozumí. Když mají pocit, že je to nesmysl, tak samozřejmě ztratí zájem a cítí se tak trochu podvedeni.“

Pop a orchestr? 

Se symfonickými orchestry se často spojují také současní popoví umělci jako Aneta Langerová, Tomáš Klus nebo kapela Chinaski. V podání orchestru zaznívají i filmové skladby. Podle skladatele ale takové interpretace spíše nepomohou tomu, aby se přes ně posluchači dostali k vážné hudbě.  

Čtěte také

Principem tvorby je dostávat se neustále do role začátečníka, říká hudebník a skladatel Aid Kid

„Lidé se díky tomu mohou dostat ke zvuku symfonického orchestru,“ usuzuje. „Ale je to hodně jiná hudba. Filmová i popová hudba mívají jiný záměr, než mívají skladatelé vážné hudby.“

Vážná hudba podle něj zpravidla vyžaduje aktivní a soustředěný poslech, při kterém by se posluchač neměl soustředit na nic jiného. Ivanović přiznává, že udržet pozornost u hodinové symfonie, je ale v dnešní době náročné. 

„Přiznám se, že za svůj velký životní úkol vnímám to, že se lidi snažím tuhle dovednost naučit,“ usmívá se dirigent a dodává: „Vážná hudba má v sobě obrovský dar člověka měnit. Myslím, že lidé, kteří se vážné hudbě cíleně vyhýbají, se připravují o celoživotní zážitek.“

Jaké skladatele interpretuje nejradši? Čím se liší česká klasická hudba od srbské? A jak pomáhá lidem najít si cestu k vážné hudbě? Poslechněte si celý pořad v audiu na začátku článku.