Vánoční ticho na Moně

24. září 2010

Zavalení všednostmi a povinnostmi, přejeme si odejít "alespoň na pár dní na opuštěný ostrov", kde všichni hledáme ztracený ráj. Byli jsme z něj vyhnáni touhou po zakázaném ovoci rozkoše, pýchy a přepychu. K hledání opuštěného ostrova nás navedl svérázný americký umělec Bill, žijící v Portoriku už 20 let. I obyvatel ostrova občas zatouží po ještě menším ostrově. V čas Vánoční jsme odpluli na opuštěný ostrov Mona, zvaného též "Galapágy Karibiku".

Vše potřebné sebou, na ostrově nic není a nejbližší krámek zůstal 65 kilometrů za námi, v přístavu Puerto Real, pescaderie Rosa. Tam na nás čekal v přístavu asi desetimetrový člun, na který jsme vršili bedny, kontejnery a vše potřebné pro 28 lidí na 10 dní v divočině. Ti zkušenější přišli dřív a obsadili místa k ležení za kajutou, jež později fungovala jako větrolam. Nám třem zelenáčům (manželka, syn a já) zůstalo místo k sezení na zádi lodě, později kropené deštěm tříštících se vln za téměř pěti hodinové plavby. Náš jedenáctiletý syn Tomáš byl plavbou nadšený. Svou dramatičností mu aspoň částečně kompenzovala zklamání z posledního hurikánu, který nám neodnesl střechu domu, a jen z části poničil banánovou záhradu.

Čas vyplutí byl stanoven na 23:00, ale na Portoriku jsou časy dva. Ten přesný, americký, dodržuje málokdo. Náš kapitán se řídil časem portorickým a my odpluli až druhý den ve dvě v noci. To noční plavení má svůj důvod. Ostrov Mona leží téměř na půli cesty mezi Dominikánskou republikou a Portorikem, v oblasti zvané Mona passage, kde se potkává chladnější Atlantik a přehřáté Karibské moře. Střet různých temperamentů vzdýmá vlny vod, které zchladí jen noc a cesta je bezpečná i loďkám, jakou byla ta naše. V ještě menších a přecpaných bárkách, utíkají emigranti z celého světa přes Dominikánskou republiku a Mona passage do Portorika. Někteří tam nikdy nepřistanou. Jednak si moře vybírá "mýto", a navíc, podvodníci se s utečenci plaví celou noc podél břehů Dominikánské republiky, a ráno je vyloží na neznámem místě, jež prohlásí za Portoriko. Prozření je kruté. Zůstanou bez peněz, zlomení a ochotní k jakékoliv práci, aby si mohli zaplatit další pokus za štěstím.

Jiným důvodem ranního přistávání na Moně je korálový rif kolem ostrova, ve kterém je asi 20ti metrová průrva, do níž se kapitán musí strefit. Pomáhá mu v tom bílá značka na ostrovní skále, kterou by v noci neviděl. Nám se to podařilo! Přistali jsem u maličkého mola na Playa de Pajaros (pláž papoušků). Loď ihned odplula, aby stihla pokojné moře a my zůstali na devět dní ponoření v tichu, kolébáni vlnami příboje, pod hvězdnou peřinou černých nocí.

Seňor Pihuan, majitel cestovky pro dobrodružné povahy, ukázal rukou na les pod skalnými srázy a vyzval ke stavbě stanů. Připomenul bezpečnostní odstupy mezi stany, aby se cesty na místa fyziologických potřeb nekřížily. Náš americký přítel Bill šel "kousek od lidí". I na Portoriku bydlí daleko v horách, v domě jež postavil z vybetonovaných zbytků rybářských sítí. Natáhl "hamok" mezi dva stromy a začal bydlet. My hledali rovinu ve stínu, s měkkým podložím a vyhlídkou na moře. Tomáš poskakoval jak kůzle těšící se na robinsonský život. On první objevil velikého studenokrevního ještěra Iguana (Mona Iguana), jak nás pozoruje z asi 10ti metrů, zatím co my s manželkou jsme věšeli svršky po větvích. Iguana, (Cyclura cornuta stejnegeri Barbour et Noble, 1916), endemit a pýcha ostrova, se po nás díval pohledem vlastníka ostrova, byl na zeměkouli dávno před člověkem. Potkávali jsme ho každé ráno, jak si i s jeho paní pochutnávají na velikých kožovitých listech stromu zvaného "Pain Killer", které obsahují kyselinu salicylovou, podobně jako aspirin. Kdoví jaká bebínka si tam po ránu léčili .

Logo

Když Krištof Kolumbus a později jeho krajan Ponce de Leon, dorazili na Monu, našli tam rozvinutou společnost indiánu Taino. Z divokého bavlníku tkali látky, do kterých nakonec oblékali i Leonové vojáky. Španělská koruna peníze na uniformy neměla, narabované mexické zlato a stříbro utrácela ve vojnách v Evropě a na vojáky v zámoří se nedostalo. Ten bavlník tam roste dodnes a kvete právě o Vánocích. Chvíli jsme ho zkoušeli sbírat a čistit od černých zrnek, v uších mi přitom zněly teskné chorály černých sběračů bavlny v žáru jižanských plantáži. Později se do Karibského jezera, jak Španěle vlastnicky nazývali Karibské moře, začali stěhovat piráti, a objevili i ostrov Mona. Ostrov měl pro ně strategickou polohu a Indiáni Taino překáželi. Španělé je raději roku 1578 přestěhovali na větší strov Portoriko. Nesledujících třista let byla Mona pod kuratelou pirátů a legendy vypraví o velkých pokladech ukrytých v některé z mnoha jeskyň. Zatím se našli jen kostry pirátů a prázdné lahve po chlapských pitkách. Od té doby není ostrov trvale osídlen.

Ostrov Mona má rozlohu 5 510 hektarů, ale jeho rozloha zní romantičtěji ve staré Španělské míře cuerda - má teda 14 000 cuerdas a správně je součástí Portorika. (Obr. 3. Pohled na ostrov Mona) Má tvar polystyrénové desky postupně vytlačované s vody protisměrným posuvem zemských plát. Hlavní horninou ostrova je vápenec, do kterého moře vyžíralo díry, jenž čas spojil do bludiště jeskynních soustav zařezávajících se do hloubky až dvou kilometrů. Dlouhá tisíciletí byly jeskyně domovem netopýrů, kteří je zaplňovali svým trusem. "Nadělali" toho až do výšky dvou metrů a jejích píle je nakonec připravila o příbytek. Člověk dělný potřeboval zvýšit hektarové výnosy a k tomu měl dopomoci netopýří trus. Roku 1848 Němci vstoupili na Monu i s dynamitem, rozstříleli jeskyně, zničili výzdobu, nadobro vypudili netopýry, vyrabovali trus, opomenuli odklidit zbytky úzkokolejky i zrezivělé vozíky a roku 1920 z vydrancovaného ostrova odešli. Zůstalo po nich par křížů..."na které přikovaní svými žaludky jitříme rány matce přírodě".

Logo

Na březích Mony lze najít poselství odlehlých krajů Afriky a Amazonie. Mnohá z nich obohatila flóru ostrova. K nalezení jsou i svědectví technologického pokroku. Začali jsme se ženou sbírat plastové láhve, ale bylo nám řečeno, že vše, co nasbíráme, musíme s sebou z ostrova vzít. Na ostrově skládka odpadu není a kapitán lodě odpadky nevozí - "jeho loď je čistá". A kruh se uzavřel, náš syn to komentoval, že Bůh indiánů Taino si nepřeje, aby zde byla "basura" (odpadky) sbíraná. Nevím, co říká Bůh indiánů Taino na ilegální lov chráněných želv. Náš vedoucí, seňor Pihuan, o tom mohl vyprávět. Dlouho byl na Moně strážcem (rangerem) a stěžoval si, jak zákon jde na ruku pytlákům. Aby byl pytlák potrestán, ranger musí předložit důkaz, že rybář má želvy na palubě. Jenomže rybář je liška podkutá, pokrájí ryby i želvy na plátky, překládá je po vrstvách a ranger je v koncích. Usvědčený rybář zaplatí pokutu 50 dolarů, ale půl kila želvího masa prodá za 40 dolarů. Co na to Bůh Taino?

Logo

Jednou z mnoha rarit Mony je suchozemský krab poustevnický (Coenobita clypeatus), anglický-hermit crab, který se rád navléká do schránky po mrtvé, velice chutné škeble (Obr. 5. krab poustevnik) Jedlost škeble je tragédií kraba. Rybáři loví i podlimitní škeble, skořápky jako usvědčující důkaz roztloukají a chudák krab nenachází domeček a vleze i do plechovky od párků, plastikové nádobky a v tom šaškovském obleku jednou ročně putuje na pláž k páření. Jsou jih statisíce, hnaní k orgiím z každého kouta ostrova. Slýchali jsme je při toulkách po ostrově padat ze skal a stakato jejích nárazu o skály naplňovalo prostor touhou po milování! Na zemi žijí v symbióze s igaunou, živí se jejím trusem. Na liduprázdné, nádherné pláži, jsme potkali americkou bioložku, která studovala život jiné zvláštnosti ostrova, mořské želvy Dermochelys coriacea, anglický-leatherback, která si vybrala pláže Mony ke kladení vajíček. Zdivočelá prasata žijící na ostrově střehnou na dobu kladeni vajíček a požírají je, proto je pláž před nimi chráněná drátěným plotem. Vyprávění bioložky o hnízdění želvích vajíček bylo zanícené a zajímavé. V hnízdě vajíček jsou rozdílné teploty které určují zda se z vajíčka vylíhne samec, nebo samice. Při teplotě 28,70 C se líhnou jenom samci, při teplotě 27,70 C a níž, se líhnou jenom samice. Jsou domněnky, že k vyhynutí dinosaurů přispělo postoupné ochlazování zeměkoule a líhnutí se jenom jediného pohlaví.

Logo

Jak líně plynul čas, byl tady Silvestr. Vyzdobili jsme větve stromu, pod kterým byla naše kuchyně a rozešli jsme se k stanům k přípravě na slavnost. Na půl cesty za radovánkami nás přepadl prudký déšť a přinutil nás, abychom strávili zbytek noci ve stanu. Ráno jsme vylezli do sluncem prozářeného dne a začali balit. Čekala nás dobrodružná plavba zpět. Asi po hodině plavby jsme nejdříve byly dlouho okukováni letadlem pohraniční stráže (kdoví či kapitán měl registraci na převoz osob). Pak se na horizontu objevil jejich rychlý člun a protože komunikace s kapitánem loďky asi vázla, čluny s ostrými hochy nás obsadili a důkladně "proklepli". Ne, nejsme prchající Dominikánci! Po více jak pěti hodinách kolíbání jsme přistali na jiném, o něco větším ostrově jménem Portoriko.

Logo

Vrátili jsme se moudřejší. Zjistili jsme, že přírodní svět je stálicí, ke které utíká svět rozvinutý. Hledá v něm základní zdroje štěstí, ztracený klid a v chýších domorodců nachází vyváženou filozofii žití, kterou je okouzlen. Jenže ji nerozumí. Domorodec naopak nerozumí nám. Neví, co nás vyhání z blahobytu, po němž tak touží, do bídy jeho každodennosti. Dva vzdálené světy s malou naději na splynutí.

autor: Michal Giboda
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka