Válku a mír na východní Ukrajině dělí jen desítky metrů. Většina obyvatel už nepodporuje nikoho

2. červen 2018

Na válku na Ukrajině se v poslední době často zapomíná. Poměry na místě, zvláště v bezprostřední blízkosti frontové linie, jsou ale pořád těžké. V komentáři pro americký deník New York Times se o situaci rozepisuje ukrajinská novinářka Alisa Sopovová, v současnosti spolupracovnice Davisova střediska pro ruská a eurasijská studia Harvardovy univerzity.

Autorka reportáže vzpomíná, že když se nedávno vrátila po tříměsíčním pobytu v takzvané Doněcké lidové republice do Spojených států, neslyšela jiné otázky než: „Co se tam děje? Pořád se tam válčí?“ Vyvozuje z toho jediné – mediální pokrytí dění na Ukrajině je nedostatečné. O událostech se obecně hodně píše, dokud jsou nové a vzrušující. Když ale začnou být nudné, všichni na ně raději zapomenou.

Na Donbasu hrozí ekologická katastrofa. Nebezpečím jsou chemičky a zaplavené doly

Inspektoři OBSE na východě Ukrajiny měří úhel dopadu dělostřeleckého granátu

Krize na Ukrajině trvá už čtyři roky. Zájem médií o tamní situaci sice opadl, boje ale pokračují. Z válečné zóny denně přicházejí informace o tom, že jsou porušovány dohody o klidu zbraní. Boje postihují civilní obyvatelstvo, které se nezřídka ocitá pod palbou zbraní. Také nezávislí pozorovatelé z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) čelí vyhrůžkám.

A válka na Ukrajině nudit začala. Konflikt si pořád ještě bere jeden nebo dva lidské životy denně. Začal ale být podivně statický. Dvě armády sedí naproti sobě, někdy jen 30 metrů od sebe. Kvůli Minským dohodám z let 2014 a 2015 spolu nemůžou doopravdy bojovat, ale bez politického rozhodnutí se také nemohou stáhnout. Vojáci po sobě občas střílí – nejčastěji v noci, když mezinárodní pozorovatelé spí. Většinou jen proto, aby si ulevili.

Nedávno násilí znovu eskalovalo, ale svět si toho skoro nepovšiml. Čas od času se situace vyhrotí, nevede to ale k žádné změně. Následně přijde nové období ticha před bouří.

Boj je ritualizovaný, předvídatelný a většinou probíhá v předem daných hranicích. Proto se i do blízkosti frontové linie začal postupně vracet civilní život. Sopovová to popisuje jako bizarní a obtížné soužití války s mírem.

Život v koupelně

Jako příklad uvádí školu, kde normálně probíhá výuka, ačkoliv budova nestojí víc než 150 metrů od válečné fronty. Děti sem vozí autobusem po úzké silnici, která vede minovými poli. Jinou školu nedávno ostřelovali. Tlaková vlna rozbila okenní tabulky ve chvíli, kdy uvnitř bylo 370 dětí. O čtyři dny později okna spravili a vyučování pokračovalo. Válka je válka, ale do školy se chodit musí.

Ukrajinská novinářka vzpomíná, že viděla lidi, jak u frontové linie chytali ryby a dělali si piknik. Nakrátko ho přerušovali jen ve chvílích, kdy ostřelování začalo být opravdu „hlasité“.

Žurnalistka se setkala i s mužem, který žije ve své vlastní koupelně. Je to jediná část domu, která přežila intenzivní ostřelování na začátku války v letech 2014 a 2015. Jiný muž opravuje svůj dům, který stojí asi jeden a půl kilometru od doněckého letiště, kde se i teď čas od času bojuje.

Stavení dostalo pět zásahů, ale základy jsou v pořádku a majitel je optimistický. „Jsem už starý a mám dvě dcery. Chci jim dům nechat v dobrém stavu, ale kdybych čekal, až válka skončí, nemusel bych se toho dožít,“ reaguje na otázku, proč v renovaci pokračuje.

Neplatné úmrtí

I rodina Alisy Sopovové stále žije v Doněcku. Prý je těžké vysvětlit, jaké to tam dnes je. Když si totiž lidé představují válku, myslí na všechny ty strašlivé věci, na vyděšené lidi ohrožované bombardováním a střelbou. V Doněcku je to ale jiné. V centru města vypadá život docela normálně: ulice lemují hipsterské kavárny, matky s kočárky, a na jaře kvetou šeříky a růže.

Žije se tam ale špatně z jiných důvodů. Území ovládané separatisty je velké asi jako Čechy bez Moravy a žijí na něm čtyři miliony obyvatel, kteří jsou vystaveni neřešitelným dilematům.

Logo

Oportunističtí separatisté je podle Sopovové považují za své rukojmí, ale psanci jsou i pro ukrajinskou vládu, která je podezírá ze sympatií k separatistům a z nedostatku loajality. Z hlediska Ukrajiny se provinili tím, že dopustili, aby se z nich rukojmí stali. Dokonce i ty, kteří podobně jako autorka území separatistů opustí, prý čeká obviňování ze zrady a kolaborace.

Pro tyto lidi tak je problém dostat důchod, vyjet do zbytku Ukrajiny a vrátit se zpět, vyřídit si pas, pracovat nebo volit. Jsou uzavření v ostrakizovaném rádobystátě a omezují je nejasná pravidla obou bojujících stran.

Sopovové babička si musí každé dva měsíce jezdit pro důchod na území kontrolované ukrajinskou vládou. Není to legrace. Stráví celý den v šíleně pomalých frontách na několika kontrolních stanovištích.

Za zvuku minometů aneb Exkluzivní reportáž z východní Ukrajiny

Tam před námi jsou povstalci, ukazuje styčný důstojník Denis

Válka na Východní Ukrajině má různé tváře. V dnešním vydání pořadu Zaostřeno si ukážeme hned několik z nich. Strávíme čas s bojovníky obávané a v médiích často zmiňované organizace Pravý sektor. Těm se dostalo nálepky extrémistů, antisemitů a fašistů Co ale bojovníci Pravého sektoru skutečně chtějí? Za co bojují?

Lidé se hemží na úzké silnici, která protíná minové pole. Není tu nic jako záchody a proto k tomuto účelu využívají keře u silnice. Občas se přitom stanou obětí miny. Můžete se riziku vyhnout, pokud se necháte provézt pašerákem, který úředníky na kontrolních stanovištích podplácí. To ale stojí celý měsíční důchod. Musíte si prostě vybrat, shrnuje autorka v New York Times.

Alisa Sopovová vzpomíná i na babičku svého známého. Penzistka důchod nedostávala, protože byla na vyčerpávající cestu příliš stará. Nedávno zemřela, ale úmrtní list vydaný separatistickými úřady neplatí. Obyvatelé, kteří žijí na území nepodléhajícím ukrajinské vládě, však nemohou ukrajinský doklad získat.

„Když se můj známý obrátil na justici, soudce žádal důkaz – buď tři svědky babiččiny smrti nebo video z pohřbu. Tak vypadá surrealismus každodenního života v této válce,“ uvádí ukrajinská novinářka.

Hlavně zmizte

Přichází čas položit si závěrečnou otázku. Podporují místní lidé separatisty, nebo vládu? Autorka předem upozorňuje, že její odpověď nejspíš zklame všechny: říká, že „většina nepodporuje nikoho“.

„Pokud konflikt sledujete v televizi, není nic těžkého fandit hodným proti zlým, zvlášť pokud je jednou ze stran Rusko. Ale když vidíte za domem vojáky, jak tam kopou zákopy, nezajímá vás, jestli jsou hodní nebo zlí. Přejete si jenom, aby odtamtud zmizeli,“ shrnuje svůj názor Sopovová.

Až budou vojáci OSN hlídkovat u ruských hranic, válka na Ukrajině by mohla skončit, říká analytik

Ukrajinská armáda na východě země

Rada bezpečnosti OSN zvažuje vyslání mírotvorných sil na východoukrajinský Donbas. Misi podporuje Rusko, Německo i ukrajinský prezident Petro Porošenko. Zúčastněné strany se ale zatím neshodnou na tom, kde by měli vojáci OSN hlídkovat i na celkové podobě mise. „Myslím si, že k vyslání vojenské podpory spíš nedojde,” říká analytik Michal Lebduška, z Asociace pro mezinárodní otázky.

Dodává, že při rozhodování ve skutečném životě se obvykle neřídíme politickými ohledy. K tomu, aby zůstali v oblasti bojů, měli lidé mnoho různých důvodů: práci, majetek, vysoký věk, invaliditu, citové pouto k domovu. I nedostatek podpory ze strany státu a stigma, které by jinde jako přesídlenci pravděpodobně pociťovali, přispívají k tomu, aby neodcházeli.

Ti, co zůstali, doufají, že se jednou něco změní. Naděje se ale postupně mění v zoufalství a odevzdanost osudu. Konflikt na východě Ukrajiny skončil v geopolitické slepé uličce. Žurnalistka se zamýšlí, že jsou všechny strany zřejmě spokojenější se statem quo než s jakýmkoliv možným řešením. Všechny kromě lidí, kteří za to musí platit.

V závěru svého komentáře na stránkách amerického deníku New York Times Sopovová vzpomíná na jednu nedávnou rozmluvu. „Upřímně řečeno, lidi ve Spojených státech už unavuje poslouchat o chronickém konfliktu na Ukrajině a zemi otrávené korupcí a nedostatkem politické vůle, který by jí umožnil se kamkoliv posunout,“ přiznal se jí tehdy její přemýšlivý spolubesedník.

Mladá novinářka se zmohla jen na krátkou, ale všeříkající odpověď. „Jestli jste vy unaveni, představte si, jak asi musíme být unaveni my,“ odvětila Alisa Sopovová.   

autor: mit
Spustit audio

Související