Válečné hrozby Pchjongjangu, překážky ruské modernizace a Egypt bez turistů
Eskalující napětí na Korejském poloostrově, stíny ruského ekonomického úspěchu a útěk zahraničních turistů z Egypta. To jsou hlavní témata dnešního vydání pořadu Svět ve 20 minutách.
Napětí na Korejském poloostrově nadále houstne. Severokorejská armáda oznámila, že dostala povolení k případnému jadernému útoku proti Spojeným státům. Svět se také dnes dozvěděl, že KLDR je schopná během půl roku znovu zprovoznit zakonzervovaný reaktor na výrobu vysoce obohaceného plutonia v Jongbjonu. Na výrobu dalších jaderných bomb pak prý potřebuje léta, napsala agentura Reuters s odvoláním na experty. Pchjongjang rovněž druhým dnem brání jihokorejským zaměstnancům ve vstupu do společné průmyslové zóny v Kesongu. KLDR pouze povolila odcestovat Jihokorejcům, kteří ještě zůstali v průmyslovém parku a pohrozila úplným uzavřením komplexu a stažením všech 53.000 dělníků.
Jak se žije v Kesongu
A tak došlo na chmurné prognózy, podle nichž by se stovky Jihokorejců, kteří pracují v průmyslové zóně Kesong na území Severní Koreje, v případě eskalace konfliktu mezi oběma zeměmi stali prvními rukojmími – píše britský list Daily Telegraph a uvádí podrobnosti o životě v hermeticky uzavřeném komplexu. Jihokorejská švadlena Ro Se-čin má zřejmě jednu z nejnebezpečnějších cest do práce na světě. Každé pondělí vstává tato 55letá žena ve čtyři hodiny ráno, aby se vypravila do KLDR. Během pracovního týdne žije v ubytovně v průmyslové zóně Kesong, jenž se nachází deset kilometrů za hranicemi na severokorejském území. Jejím jediným spojením s domovem je noční veřejný telefon.
V úřadu, který otvírá v sedm hodin ráno, si jihokorejští zaměstnanci vyzvednou klíče a musejí odložit své cennosti do skříněk. Vývěska na stěně je varuje, že na severokorejské území je zakázáno brát veškeré hudební přehrávače, mobilní telefony a nabíječky, noviny, časopisy, mapy, počítače, paměťové karty, fotoaparáty, léky či zábavnou pyrotechniku. Po získání povolení ke vstupu Jihokorejci nasednou do speciálních autobusů, které je odvezou do Kesongu. S výjimkou zaměstnanců nebyl do komplexu již řadu let nikdo cizí vpuštěn, prostředí zde ale prý připomíná čistá, dobře vybavená předměstí jihokorejské metropole Soulu s kantýnami a kavárnami pro pracující a s minimálním dopravním ruchem.
Společný průmyslový park v Kesongu byl založen v roce 2005 a umožňuje 123 jihokorejským firmám těžit z levné, kvalifikované práce 53.000 severokorejských zaměstnanců. KLDR oplátkou za to dostává tolik potřebnou cizí měnu. Kesong, který je de facto posledním přetrvávajícím pojítkem mezi oběma Korejemi, nebyl zatím nikdy uzavřen. V minulosti dokázal přestát i hodně kritické situace jako jaderné testy v letech 2006 a 2009 a ostřelování jihokorejského ostrova ze strany KLDR v roce 2010. Minulý týden nicméně Pchjongjang varoval, že jestli bude Soul nadále naznačovat, že KLDR zoufale touží po tvrdé měně, "nemilosrdně tuto průmyslovou zónu uzavře".
"Sotva lze zcela popřít eventualitu, že bychom se stali rukojmími," prohlásila 52letá majitelka továrny O Jong-ča. " Někdy si ale dělám starosti o své investice," přiznala žena, jejíž jméno deník v zájmu její bezpečnosti tak jako i ostatním Jihokorejcům v článku změnil. "Pokud nebudeme Severní Koreu provokovat, budeme v pořádku," usoudil další ze zaměstnanců Kesongu, 51letý logistický expert Kim Min-so. Oni by si na nás stejně netroufli zaútočit. Vědí, že když nám zasadí jednu ránu, my jim vrátíme dvě," dodal. Katastrofální scénář si žádný z pracujících nebyl ochoten připustit. "V nejhorším případě bude průmyslový komplex jednoduše uzavřen a my se vrátíme domů. I kdyby nás nějakou dobu tady drželi, nepovažoval bych nás za skutečné rukojmí," prohlásil další z odborníků.
Co se skrývá za fasádou ruského úspěchu
Ruský prezident Vladimír Putin se pyšní dobrou kondicí a rychlým rozvojem domácí ekonomiky. Jak ovšem píše ve své analýze německý magazín Der Spiegel navenek prezentovaný obraz úspěchu je pošpiněn působením tamních korupčních úředníků a mocných oligarchů. Pro německé firmy je ruský trh lákavý, ale zároveň velmi zrádný a komplikovaný.
Moskevský hotel Ukrajina stále zdobí masivní emblém bývalého Sovětského svazu, tedy snopy obilí obkroužené komunistickými hvězdami. Ale vevnitř je všechno jinak, z elegantní italské restaurace v 29. patře se naskýtá nádherný pohled na symboly dnešní doby – pyšné mrakodrapy a impozantní budovu banky na protilehlém břehu řeky Moskvy.
Z výšky lze dobře – jako malá dětská autíčka - pozorovat parkující armádu nablýskaných černých limuzín, tu a tam lze zahlédnou červené ferrari či žluté lamborghini. V restauraci servírují špagety s nejjemnějšími lahůdkami z krabů, pocházejících z Kamčatky – cena za porci 50 eur, a extrémně drahá francouzská vína. A právě tady představitelé byznysu v perfektních oblecích oslavují své poslední obchody. Jejich přípitky patří i prezidentu Putinovi, jehož právě tito podnikatelé považují za garanta ruské stability.
A za něho se považuje i Putin sám. Už příští víkend bude spolu německou kancléřkou Angelou Merkelovovu slavnostně otevírat letošní veletrh v Hannoveru, jehož význačným vystavovatelem bude právě Rusko. A právě tady chce Putin prezentovat impozantní ekonomické výsledky své země kapitánům německého průmyslu. A má se věru čím pochlubit. Hospodářský růst nejrozlehlejší země světa činil loni 3,4 procenta, nezaměstnanost se pohybovala kolem 6 procent, byla tedy mnohem nižší než v zemích Evropské unie, a stát hospodařil s vyrovnaným rozpočtem.
Dnešní Rusko už dávno překonalo dědictví zaostalé země se zoufalým stavem či přímo neexistencí služeb, což byl každodenní a neměnný obraz desetiletí sovětské éry. Dnes například předstihlo - co se týká velikosti automobilového trhu – Německo, a i v malých sibiřských městech najdeme dobře zásobené supermarkety s neomezenou otevírací dobou. Der Spiegel však vypočítá fakta, s nimiž se Putin v Hannoveru určitě chlubit nebude. Za impozantními čísly o růstu se skrývají fundamentální problémy hospodářského systému, který sám spoluvytvářel: rozbujelá korupce, neprůhledné konglomeráty řízené oligarchy a masivní vládní intervence do ekonomiky.
Tento nezdravý koktejl tak brzdí ruskou společnost a činí ji méně dynamickou a méně konkurenceschopnou ve srovnání s dalšími tzv. novými ekonomikami, které se sdružily do asociace BRICS – kde jsou kromě Ruska Brazílie, Indie, Čína a Jižní Afrika. Podle citovaného magazínu Moskva postrádá politickou vůli výše zmíněné nedostatky odstranit a vydat se cestou transparentnosti a férové soutěže.
Ne že by západní ekonomiky neoceňovaly stabilitu, v Hannoveru však nebudou tleskat stabilitě a la Putin. A co se týká vztahů Německa a Ruska, nelze podle Der Spiegel očekávat výrazné zlepšení. Naopak - bilaterální kontakty navíc nyní zkomplikovala kyperská krize. Moskva vyčítá Evropě – a zejména Německu, že ignorovaly její roli v záchraně Kypru. Z ruské perspektivy „Evropská unie záměrně zničila tamní bankovní systém a de facto vyvlastnila celý národ“.
Der Spiegel připomíná, že Rusko používalo Kypr jako finanční základnu pro své podniky, a nyní nahlas obviňuje Západ a potichu sčítá vlastní škody. Co ale nastalá situace znamená pro německé firmy, které vidí v Rusku obrovské odbytiště a šance na expanzi? Německé podniky očekávají především právní jistotu a hospodářské reformy. Tamní obrovský trh skýtá – ostatně jako kdekoli na světě – velké přísliby, ale i zrádné zákruty. Má však jedno specifikum – zda zde uspějete, či ztratíte – to v Rusku více než kdekoli jinde závisí na politické sféře.
Například firma Volkswagen vyrábí dnes vozy VW a Škoda ve dvou ruských továrnách. A jejich vedoucí manažeři jednali o výstavbě dalších přímo s prezidentem Putinem. Po mnoha peripetiích a dohadech bylo nakonec rozhodnuto, že další automobilka vyroste v Klužské oblasti, nebylo to však z německé strany rozhodnutí zdaleka dobrovolné.
Jak dále píše magazín Der Spiegel, v Rusku platí zákon, podle něhož vláda může přinutit zahraniční společnosti vybudovat jejich vlastní výrobní závody, jejichž místní produkce je poté daňově zvýhodněna oproti dováženým modelům. Ale od roku 2016, výrobce, který v Rusku vyprodukuje více než 300 000 vozů, bude mít na trhu příznivější daňové podmínky.
Tato nátlaková taktika podle citovaného magazínu odhaluje tvrdě prosazovaný záměr Kremlu vybudovat v zemi za cizí peníze novou průmyslovou infrastrukturu. A právě její dosavadní neexistence bude patrná i na veletrhu v Hannoveru, kde chce Moskva prezentovat zejména takové podniky jako energetický gigant Gazprom či Ruské státní dráhy - tedy společnosti, kde lze registrovat stále silnější státní podíl.
Pokud tedy bude Rusko spoléhat hlavně na vývoz svého přírodního bohatství a státní intervence, nevybředne podle Der Spiegelu ze začarovaného kruhu. A o zemi se bude stále hovořit v nepříznivých souvislostech jako o dějišti častých leteckých katastrof, hořících ropných potrubích a poruchové energetické infrastruktuře. Moskva se prezentuje jako hrdý člen skupiny nejvyspělejších států G8, skutečná realita ji však řadí spíše do rozvojového světa. Celá pětina zásob pitné vody mizí v porouchaných a prorezivělých rozvodech, za rok se v této obrovské zemi postaví jen 500 kilometrů nových komunikací.
„Pokud půjdeme tímto tempem, bude trvat tisíc let, než vybudujeme moderní a efektivní silniční síť“, cituje Der Spiegel výhrady regionálních ruských činitelů. Vláda si toho je vědoma a chystá, nebo už realizuje ambiciózní projekty, které mají být i impulsem pro rozvoj řady odvětví. V první řadě jde o zimní olympijské hry v roce 2014, jež už z černomořského Soči udělaly jedno z největších stavenišť světa, ale například i o výstavbu obrovského nového přístavu poblíž Petrohradu. Jejich budoucnost je však nejistá. V pozadí těchto plánů už číhá příliš mnoho lačných vlků.
Německo - otloukánek Evropy?
Německo však nemá potíže jen ve vztazích s Ruskem. Kancléřka Angela Merkelová s hitlerovským knírkem, ministr financí Wolfgang Schäuble s pistolí v ruce – i takovou podobu mají v zemích eurozóny postižených krizí nálady proti Německu. Spolkovou vládu to však nechává v klidu, i díky východoněmecké minulosti Angely Merkelové, píše německý server Focus. Hůř už zhanobit šéfa německé vlády nejde. Celé měsíce je Merkelová v zemích jako Řecko, Portugalsko nebo Kypr, znázorňována s oním hitlerovským knírkem nebo v nacistické uniformě. Stala se otloukánkem Evropy, i proto, že nejenergičtěji požaduje úspory.
Ona sama říká, že lidé by měli svobodně vyjadřovat svůj názor. Odkazuje přitom často na svůj život v komunistické NDR, kde to možné nebylo. Nebudí tak dojem, že by se jí přirovnávání k nacistům nějak dotýkalo. Ale každý takový příměr banalizuje hrůzy holocaustu a Hitlerovy diktatury a poškozuje obraz země v zahraničí. Německo stále znovu slouží jako obětní beránek dopadů rozhodnutí eurozóny, Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu.
Není se čemu divit, neboť v eurozóně sotva kdy padají verdikty proti vůli Berlína. Rychle proto vznikl dojem, že i osud kyperských střadatelů byl zpečetěn tam. Němečtí občané ale protiněmecké demonstrace a nálady v Evropě nechápou. V reprezentativním průzkumu pro server Focus 56 procent respondentů uvedlo, že se nedokážou vžít do tak silné nevraživosti vyvolané krizí v eurozóně. Jen 40 procent jich má pro kritiku Německa pochopení.
Na tyto nálady zapůsobilo i líčení osobní zkušenosti maltského ministra financí Edwarda Scicluny. Při krizových jednáních o Kypru seděl vedle německého kolegy Wolfganga Schäubleho a naproti němu kyperský protějšek Michael Sarris. Scicluna se prý cítil jako během "povinného letu přes Atlantik, při němž není dovoleno odejít z místa". Vyčerpaní Kypřané prý s "dohodou" souhlasili, protože "s pistolí u hlavy" byli samozřejmě ochotní ke spolupráci.
Ještě před deseti lety přitom Německo čelilo výsměchu jako nemocný muž Evropy a největší evropská ekonomika za rudo-zelené vlády kancléře Gerharda Schrödera porušovala stabilizační kritéria. Po bolestných sociálních škrtech zavedených právě Schröderem se však z Německa stala znovu lokomotiva růstu. Čelí za to ale jiným nařčením, že se sanovalo za peníze ostatních a zvětšilo nerovnováhu - prostřednictvím omezování mezd a exportní síly. Nyní Němci udivují odbouráváním schodků a vystupují jako lídři úspor a motor reforem. Berlínská koalice se cítí neprávem sama na pranýři. To, že i další státy eurozóny prosazují německou linii, se podle ní příliš neregistruje.
A přitom lidé ve východní části měnové unie stále mohou o finančních poměrech mnoha Řeků a Kypřanů jen snít. Na malou podporu ze strany bruselských špiček si už otevřeně stěžovala ministryně spravedlnosti Sabine Leutheusserová-Schnarrenbergerová. Ty by podle ní měly bránit Němce proti nespravedlivé kritice. Také mluvčí německé vlády Steffen Seifert se domnívá, že rozhodnutí se přijímají společně. "Měla by se proto také na veřejnosti obhajovat všemi zúčastněnými státy eurozóny a Evropskou komisí."
Turisté opouštějí Egypt a Egypťané si zoufají
Strávit dovolenou v Egyptě, nebo se mu kvůli přetrvávajícím nepokojům a napětí vyhnout, a zamířit na jiné, klidnější pláže? Takové, dalo by se říci hedvábné starosti, se táhnou hlavou nejednoho turisty z bohatého a bezpečného světa. Ale jak žijí Egypťané, kteří jsou na přílivu turistů existenčně závislí? Prozradí reportáž deníku New York Times.
Mnohaměsíční politické turbulence zasáhly i Abdula Latifa, který se snaží zajistit živobytí pro svou třináctičlennou rodinu, žijící v nuzném příbytku u bahnitého kanálu. Všichni jsou už dlouho odkázáni na turistický ruch, jehož skrovné výdobytky jim prozatím umožňovaly zcela neupadnout do propasti bezvýchodné chudoby.
Abdul Latif doposud vyráběl kopie faraónských alabastrových sošek, které pak prodával v okolí chrámů v Luxoru. Pracoval rovněž na stavbách a byl zcela závislý na místních majitelích hotelů a lidí, působících v turistickém byznysu, kteří si jej příležitostně najímali. Teď ale příliv turistů ustal.
„Letos v zimě bylo strašně málo práce – a to navzdory faktu, že právě v tomto období dosahuje sezóna v Luxoru vrcholu – cituje list Abdula Latifa, jemuž už došly skromné úspory, a jeho rodina se už může spolehnout jen na dary místní charity. Pro Egypťany, nucené snášet nepokoje, politické napětí a růst cen, je pokles počtu turistů zvlášť alarmující. Turismus přímo přináší práci zhruba třem miliónům lidí, nepřímo pak ovlivňuje desítky odvětví a představuje nemalý příliv deviz. A ten vysychá, což kriticky oslabuje místní měnu, egyptskou libru.
A zahraniční návštěvníci se nevyhýbají jen Káhiře, kterou opanovaly nepokoje, demonstrace a násilné střety. „Opravdu tím trpíme“, říká Ezzat Saad, guvernér Luxoru, který za lepších časů představoval téměř povinnou zastávku lodí plných návštěvníků plujících po Nilu. Zde turisté odpočívali a obdivovali místní unikátní chrámy a další památky. Dnes jsou prázdné, stejně jako ulice široko daleko. Jsou tu jen místní, kteří nadávají na neschopnou vládu „ Cokoli udělám na místní úrovni, cokoli podnikne ministerstvo turismu na úrovni celostátním, narazí na strop“ – stěžuje si guvernér a dodává: Bez bezpečnosti a politické stability se dobré časy nikdy nevrátí“.
Turismus se v Egyptě zhroutil v roce 2011 s pádem prezidenta Husního Mubaraka a s propuknutím následných nepokojů. Někteří turisté se sice posléze začali vracet, ovšem s doporučením, aby v zájmu vlastní bezpečnosti trávili dovolenou pouze v přímořských letoviscích a na jejich ostře střežených plážích. Skoro zmizeli ti, kdo se vydávali za památkami, k pyramidám a chrámům a většinou v desetidenních turnusech po Nilu.
A situace se nelepší, s každou zprávou, s každým televizním záběrem nepokojů a demonstrací se krize prohlubuje. Nejhůře byla zasažena Káhira, kde se dramaticky snížila obsazenost hotelů, o práci přišli taxikáři, majitelé koňských povozů a člunů, turističtí průvodci a pouliční prodejci. Manažeři v cestovním ruchu se snaží vymýšlet kampaně, inzerovat v tisku a v televizi. Jejich úsilí však dennodenně přebíjí záběry protestů a policejních zásahů, které okamžitě vidí celý svět.
Egyptské turistické odvětví se však nevzdává a sází například na internetovém online přenosy, které mají informovat o aktuálním dění v nejatraktivnějších destinacích – nejen v letoviscích, ale například i v jedné z největších atrakcí jako je národní muzeum, skrývající ty největší tisícileté historie. Inspirace přichází například z Mexika, jemuž se podařilo oddělit vyhledávané destinace od míst, kde bují obchod s drogami se všemi tragickými konsekvencemi. Egypt není jen čtvereční kilometr káhirského náměstí, kde se denně demonstruje a bojuje - ujišťují turističtí manažeři.
Ti se ostatně začínají poohlížet po nové klientele, která by nahradila vyděšené a znejistělé Američany a Evropany. Vláda financuje kampaně, jež by do země na Nilu přitáhly Indy a také návštěvníky z Íránu, jehož vztahy s Egyptem se po desetiletích animozit oteplují. I toto úsilí má však svá úskalí: Před pár dny přistálo na káhirském letišti vůbec první letadlo s íránskými turisty. To ovšem vyvolalo rozhořčení místních ultrakonzervativních sunnitských islamistů, kteří se zapřísáhli, že udělají vše, aby ochránili Egypt od nebezpečného vlivu šíitského islámu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
