Václav Žák: Už je po idyle? aneb Myslí politické strany vážně zprůhlednění veřejných financí?

Poznamenejme předem, že jedním z důležitých teoretických předpokladů konsolidace demokracie v postkomunistických zemích bylo nastavení takových parametrů pro fungování parlamentního systém, které nutí zástupce lidu k reálnému sebeomezení. Autoři ústav komunistických států jim totiž zhusta dávali hyperdemokratická oprávnění, neb si byli dobře vědomi, že se papírové deklarace nikdo neodváží využít.

To se nám, bohužel, nepodařilo zvládnout. Ani ústava, ani jednací řády potřebná omezení nezavedly. Čeští poslanci mají zákonodárnou iniciativu, což chaotizuje legislativní proces a činí ho zranitelným vůči korupci. Vůči státním institucím vystupují tak, jako kdyby k nim měli kontrolní pravomoc.

Jistě, parlament kontroluje vládu. Ale to nesmí znamenat, že se jednotlivý poslanec nebo senátor může potulovat po ministerstvech či jimi řízených organizacích a požadovat od nich informace. V normálních zemích tam smí jít jenom s pověřením nějakého výboru a s přesně předem daným mandátem. Poslanci se přitom svých privilegií nechtějí vzdát.

Zastupitelé od obecní přes krajskou až po celostátní úroveň setrvale odmítají přijímat jakákoliv omezující pravidla, která by dokázala zajistit, že jejich rozhodování bude průhledné, a že z něho budou muset skládat účty.

Názorně je to vidět na snad nejjednodušším zákonu, který Rekonstrukce státu navrhovala, tedy zákonu o zveřejňování smluv. Zákon, který se už několik let úspěšně používá na Slovensku, má vysloveně preventivní charakter. Aby smlouva jakékoliv veřejné instituce byla platná, musí být zveřejněna. Triviální, ale účinné. Pokud smlouva zveřejněna není, je neplatná.

Na první pohled by se zdálo, že každý člověk, kterému záleží na dobrém hospodaření s veřejnými prostředky, proti zákonu nemůže nic namítat. Leč poslanci, zejména ti, kteří jsou spojeni se samosprávami, nemohou zákonu přijít na jméno. Vymýšlí si jakékoliv zástupné argumenty, jen aby neplatnost smlouvy nebyla automatická. Tím by se ovšem ztratilo kouzlo zákona a jeho preventivní účinek.

Stojí za to si všimnout, že mezi největší odpůrce zákona patří reprezentanti tzv. tradičních politických stran. Důvod je poměrně jednoduchý: tyto strany mají řadu reprezentantů v orgánech obcí a krajů. Jim by zákon podstatným způsobem omezil manévrovací prostor, na který byli zvyklí.

Zatímco se nová protestní hnutí setkávají vesměs s odsudkem, s ohledem na ochotu prosazovat nutné změny, si zaslouží kritiku spíš tradiční politické strany. Voliči by měli zbystřit pozornost. Zákon o zveřejňování smluv je testem parlamentu i vlády. Že proti němu vystupuje poslanec ODS, nepřekvapí. Že mu sekunduje poslanec ČSSD Chvojka Právo (11.2) už je překvapivější. Postoj premiéra prověří jeho důvěryhodnost.