Václav Žák: Dějinné poučení z ukrajinské krize

Etnická mapa Sovětského svazu z roku 1941
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Etnická mapa Sovětského svazu z roku 1941

Když John Maynard Keynes psal v roce 1919 na versailleské konferenci knihu Ekonomické důsledky míru, argumentoval v ní v souladu se svým stanoviskem zastávaným na konferenci, že by Německo mělo platit minimální válečné reparace, válečné půjčky být obecně do značné míry prominuty a USA by měly Evropě poskytnout rozsáhlé půjčky, aby se co nejdříve obnovila prosperita.

USA od vstupu do Společnosti národů, vytvořily v Británii přesvědčení, že se Německu křivdí, tedy základ pro pozdější politiku appeasementu, hluboký pocit křivdy v samotném Německu, který pak dovedně zneužil Hitler. Nic z toho není omluvou pro zločinnou Hitlerovu politiku, ale pokud těmto souvislostem nebudeme rozumět, nepochopíme, jak se mohlo Hitlerovi podařit Německo ovládnout.

Marshallův plán po druhé světové válce už byl mnohem blíže Keynesově představě, jaká politika může reálně přinést mír.

Když Václav Havel mluvil v americkém Kongresu v roce 1990, vyzval Spojené státy, aby, pokud nám chtějí pomoci, pomohly Sovětskému svazu. Tlumočil tím myšlenku Jiřího Dienstbiera, který si rizika možné nové konfrontace byl od počátku vědom. Příliš se to nepodařilo. Tzv. divoká devadesátá léta, kdy se na základních strategických rozhodnutích o spuštění kapitálového trhu podíleli nejenom američtí akademici, ale dokonce vládní činitelé, měla pro Rusko katastrofální důsledky. Vznikli miliardáři a bída. Hrubý domácí produkt poklesl o 50 %, počet lidí, kteří žili za méně než 4,- USD za den vzrostl čtrnáctkrát.

Čtěte také

Když v roce 1998 došlo ke krachu, bylo Rusko na kolenou. S upadající mocí a ztrátou supervelmocenského statutu ho partneři přestali brát vážně. I když, jak potvrzuje Gorbačov, existoval slib, že se za souhlas s členstvím sjednoceného Německa v NATO Aliance nebude rozšiřovat k hranicím Sovětského svazu, zůstalo jen u slibu. Co je horšího, Projekt pro nové americké století z roku 1997 jednoznačně stanovil jako strategický cíl unilaterální politickou, ekonomickou a vojenskou hegemonii Spojených států v globálním měřítku. Kupodivu i tento projekt podpořil Václav Havel a někteří jeho poradci.

Strategická doktrína prezidenta Bushe juniora -vycházející z projektu - zahrnovala strategii preventivních válek - koncept obtížně slučitelný s mezinárodním právem, jak ukázala tragická americká intervence v Iráku. Kromě toho vedla k vypovězení smlouvy o omezení antibalistických raketových systémů, jednoho z pilířů rovnováhy moci. Plány na vybudování antiraketové obrany, kam patřil i brdský radar, Rusko vnímalo a vnímá jako ohrožení svojí bezpečnosti.

Když v roce 2008 prohlásili prezident Juščenko, premiérka Tymošenková a tehdejší šéf parlamentu, dnešní premiér Jaceňjuk, že Ukrajina zahájí jednání o vstupu do NATO, považovalo to Rusko za bezpečnostní hrozbu.

Přední komentátor New York Times Thomas Friedman i Henry Kissinger považují za chybu, že NATO takovou variantu vůbec připustilo. S tím nelze než souhlasit. Při koncipování zahraniční politiky v dnes jasně multipolárním světě není rozumné ignorovat bezpečnostní zájmy partnerů.

Henry Kissinger

Žádná z chyb západní politiky však není ospravedlněním nebo omluvou toho, co anexí Krymu předvedl prezident Putin.

Jejich znalost je však důležitým faktorem pro pochopení postoje ruské veřejnosti k Putinově akci. Založit vztahy na partnerství a prosperitě se nepodařilo. Ukřivděnost vzniklá po zbídačení Ruska v devadesátých letech je důležitým politickým faktorem stejně, jako tomu bylo v případě Německa. Ostré sankce, které by dopadly na populaci, by zcela jistě nevedly k poklesu Putinovy popularity, ale jen by potvrdily západní nepřátelství.

Krize se dostala do nebezpečné fáze, kdy se aktérům vymyká z rukou. Je třeba se smířit s tím, že krátkodobě nelze vzniklou situaci vyřešit. Neustálé stupňování radikální rétoriky se nemá kde zastavit, jak upozorňuje Kissinger. Jedinou realistickou politikou je dlouhodobá příprava nezávislosti na energetických zdrojích Ruska, volání k osobní odpovědnosti předních politických aktérů podílejících se na porušování mezinárodního práva, ale také respekt k oprávněným bezpečnostním zájmům Ruska.