Václav Klaus zatím jediným prezidentským kandidátem

Najít ovšem po tak výrazné osobnosti, spojené maximální měrou s historickou změnou roku 1989, kandidáta akceptovatelného pro nezbytnou třípětinovou většinu poslanců a senátorů, nebylo snadné. Hned od počátku se nabízela jména dlouhodobých lídrů největších parlamentních stran, zároveň dvou bývalých premiérů i předsedů dolní komory Parlamentu, vedle Havla také veřejnosti nejznámějších politiků - Václava Klause a Miloše Zemana. Občanská demokratická strana, jíž Klaus založil, dovedl k rozmachu a v časech prezidentské volby zůstával jejím čestným předsedou, nikoho jiného ani nehledala. Ale neměla pro svého kandidáta ani zdaleka jasnou podporu z dalších stran. U moci byla koalice sociálních demokratů, lidovců a Unie svobody, která by společně s hlasy KSČM dokázala zvolit naopak Zemana. Klausovy šance tedy byly nevalné. Jenomže koalice se nedokázala dohodnout především proto, že uvnitř ČSSD existovala skupina zákonodárců, která se chtěla Zemana zbavit - snad i proto, že se obávala jeho vlivu z prezidentské pozice. V nastalé situaci navrhovaly další subjekty své kandidáty, ačkoliv ti měli na první pohled minimální naději projít prvním kolem. V tom také neuspěl zřejmě právě díky nepodpoře už zmíněné skupiny sociálních demokratů ovšem i Zeman. Více než špatně rozehraná partie se koalici vymstila. Neboť odpovídající náhradou nedisponovala a ve hře nakonec zůstal jen původně téměř outsider Klaus, ve třetím kole také zvolený, když už se celý akt stával zvolna neúnosným.

Také dnes Občanští demokraté znovu navrhují Klause, jak se ve středu jednomyslně dohodli na společném zasedání jejich poslanci i senátoři. To překvapením není, i když některé prezidentovy kroky vloni po patovém volebním výsledku působily v řadách ODS rozladění, včetně jeho snahy rehabilitovat někdejší opoziční smlouvu. I když to Klaus otevřeně nikde neprohlásil, zřejmě by se mu zamlouvalo uzavření velké koalice s ČSSD. To si však nepřála část ODS v čele s předsedou Topolánkem. Už proto, že opoziční smlouva byla patrně byla jednou z příčin volebního neúspěchu ODS roku 2002. Loňské Klausovo váhání jmenovat těsného výherce voleb Topolánka premiérem, což vlastně dávalo manévrovací prostor Paroubkovi, stejně jako pak jeho naopak druhé rychlé jmenování po té, co první vláda nezískala důvěru sněmovny, a řada dalších věcí, to vše vzbuzovalo v řadách ODS nevoli. Občas se i vyskytly hlasy, podle nichž by Klaus právě proto mohl u druhdy "své" strany narazit při prezidentské volbě. Tak jako druhdy Zeman u některých sociálních demokratů.

A podobné je také to, že jako roku 2003 vládní koalice neuměla nalézt jednotně podporovaného kandidáta, ani dnes se zatím žádná shoda nerýsuje. Lidovci se chtějí se rozhodovat až po prázdninách a z jejich kruhů padají jména bývalého rektora Karlovy Univerzity Wilhelma, ex-šéfky Akademie věd Illnerové, nebo vlastní ministryně obrany Parkanové. Ale lze si klidně představit, že zejména pokud bude před volbami nejasno, smíří se KDU-ČSL znovu s Klausem.

Co by k něčemu podobnému přimělo Stranu Zelených, si těžko představit. Klaus jí není blízký celou osobností, ale dráždí jí především svými vyhraněnými názory na hrozbu klimatických změn a přirovnáváním zelených aktivistů ke komunistům. Že si po zcela po své linii vybere kandidáta KSČM je předem jasné. Stejně jako to, že jde jen o formalitu a zviditelňování se. Komunistických zákonodárců je tentokrát v parlamentních komorách méně než před čtyřmi roky, kdy s nimi o podpoře vyjednával nakonec i dnešní prezident, což mu má dodnes leckdo za zlé, neboť tak prý KSČM do značné míry legitimizoval. Připomeňme, že Václav Havel coby hlava státu KSČM permanentně ignoroval. Klaus by se možná tentokrát návštěvě oslabeného klubu komunistických zákonodárců také rád vyhnul, aby nevzniklo podezření, že jim něco slibuje. Za určitých okolností by se mu to dokonce mohlo podařit.

Tak jako při Klausově zvolení sehrála roli sociální demokracie, i tentokrát o ní do značné míry půjde. ČSSD uvažuje o Jiřím Dienstbierovi, na němž by se mohli rámcově shodnout lidovci i Zelení. A KSČM umírněný Dienstbier také nemusí tolik vadit. Kdyby tedy vznikla jakási nerozborná protiklausovská hráz, pak by samostatná Česká republika měla třetího prezidenta. Jenže - volba hlavy státu je tajná, na čem se shodnou jednotlivé frakce tedy vlastně nezáleží. Což znamená, že lístek s Klausovým jménem by mohlo do urny hodit vedle reprezentantů ODS i pár lidovců, možná i sociálních demokratů. Stačilo by to ovšem ještě bez komunistů?

Jak vidno, celé je to zatím velmi předčasné hádání. Vyjma ODS ostatní parlamentní subjekty žádného oficiálního kandidáta nepostavily, mezistranická rokování začnou nabírat obrátky až za měsíce. A nikde není psáno, že koalice prohlasuje vládní reformu veřejných financí a udrží se u vlády, což by mohlo podstatně zamíchat kartami. Favorizovat nelze dopředu nikoho. Jen se zatím zdá, že vysoké důvěry veřejnosti požívající Václav Klaus je před startem prezidentské volební kampaně - byť v ní půjde jen o nekontrolovatelné hlasy zastupitelů - v o něco lepší pozici než roku 2003. Což by ale nemuselo nic znamenat. Jenomže to musí Klausovi odpůrci přijít s nějakým opravdu silným kalibrem, jimž se Jiří Dienstbier přes veškerou úctu nejeví. Jinak lze očekávat zase nějaké klopýtání přes několik kol, po nichž se ve školách a na úřadech nebude muset měnit portrét na zdi.

A zcela na závěr: hlavou státu samozřejmě nemusí nutně být všeobecně známý politik. Asi to dokonce ani není dobře, neboť takoví lidé se od stranické politiky neumějí zcela odpoutat. Ale k tomu jsme zřejmě zatím nedospěli. Že by po Havlovi a Klausovi usedl na Hrad mnohem méně známější filosof nebo přírodovědec a tedy domácí politikou nepoznamenaný, je sice hezká představa, ale ne moc pravděpodobná. O to méně, pokud by existoval zákon o prezidentském referendu. V něm by dnes Václav Klaus podle všeho zvítězil na celé čáře.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .