Václav Havel je v zahraničí nejrespektovanější český politik

15. prosinec 2000

Čeští demokratičtí politici jsou v zahraničí vesměs bez problémů akceptováni, ale jen jeden z nich se těší všeobecné vážnosti. Je to Václav Havel. Znovu se o tom můžeme přesvědčit právě v těchto dnech, kdy je prezident ČR na státní návštěvě v sousedním Německu.

Projevy respektu a úcty jej tam provázejí na každém kroku ,- s výhradou funkcionářů z PDS, které Havel irituje svým nesmlouvavým pranýřováním totalitních ideologií, a to jak fašismu, tak komunismu. Vnějším výrazem obdivu, kterým je Havel zahrnován, jsou prestižní ceny a vyznamenání.

Je vlastně s podivem, že se vždycky ještě najde nějaká, kterou český prezident zatím nedostal. V úterý to byla cena občanské nadace z Bad Harzbugu, kterou Havel dostal jako "bojovník za lidská práva, který se nikdy nesnížil k falešným kompromisům".

Jak zřetelně vyplývá z tohoto odůvodnění, obdržel tuto cenu Václav Havel jako člověk. Zároveň ale, protože je prezidentem, má takové gesto vždycky i význam mezistátní. V laudatiu předsedy Nadace Reinera Conrada o něm byla ostatně řeč také: "Díky nasazení Václava Havla a jeho spolubojovníků byla v zemi obnovena svoboda, a to naplňuje radostí především Němce.

Protože", jak dále uvedl Reiner Conrad, "byl to zločinný nacistický režim, který rozpoutal válku a připravil podmínky pro to, aby se český a slovenský národ ocitl v područí sovětského impéria, což mělo za následek desetiletí útlaku a nesvobody." (konec citátu)

Taková slova už nikdy žádný český prezident z německých úst neuslyší. Leda že by se jím po Václavu Havlovi stal Jiří Dienstbier, Petr Pithart nebo Dana Němcová. Obdiv k Václavu Havlovi ovšem nesouvisí jenom s jeho minulostí disidenta, spřádajícího uprostřed totalitní přetvářky své úvahy o životě v pravdě a zkoušejícího pokořit lež sílou autentického slova.

Kdyby šlo jenom o to, že Havel za totality trval na svém a nebál se kriminálu, obdiv vůči němu by nejspíš dávno vyprchal anebo by měl silně naftalínovou příchuť.

Zahraniční publikum fascinuje Václav Havel v posledních letech jako jeden z mála a možná vůbec jediný evropský politik, který má zřetelnou vizi současné i budoucí Evropy a dokáže ji vyjádřit srozumitelnými slovy.

Když mluví o nezbytnosti zahrnout do evropské integrace země, které byly před deseti lety za železnou oponou, používá například příměru jednoho pokoje, jehož jedna polovina nemůže zůstat nevytopená, když ve druhé sálají kamna.

Tak nesmyslná je podle Havla představa, že by vedle sebe mohly dlouhodobě existovat dvě Evropy, jedna demokratická, stabilní, prosperující a integrující se , a druhá méně demokratická, labilnější a neprosperující.

Také evropské hodnoty, na kterých je integrace kontinentu založena, pojmenovává Václav Havel ve svých projevech jasně a především brojí proti jejich verbálnímu rozmělňování.

Protestuje, aby se tak základní pojem, jako je mír, dostal do stínu úvah o prosperitě a blahobytu. Chce, aby se mluvilo o demokracii a ne o "demokratických poměrech", a aby se bralo na vědomí, že mír jako klíč ke sjednocené Evropě není samozřejmostí, jak ostatně ukazuje konflikt v Jugoslávii.

Kdyby se EU podařilo v této zatím největší zatěžkávací zkoušce obstát a zabezpečit mír na Balkáně, mohla by svým občanům prezentovat zcela konkrétní, hmatatelný výsledek svých snah.

Rozšíření na východ staví Havel jako životní zájem Evropy, který lze nejlépe zajistit tím, že západ pomůže obnovit a rozvíjet na východě kontinentu občanskou společnost. Nebylo to náhodou, že se právě autonomní občanské struktury staly při nástupu komunistické diktatury hlavním terčem násilí ze strany totalitního státu, který se je snažil zcela zlikvidovat.

Režimu bylo totiž jasné, že společnost neovládne, dokud bude toto různorodé, zdola tkané předivo občanského života fungovat. Václav Havel to zažil na vlastní kůži, - a dospěl k přesvědčení, že čím rozmanitější a vzájemně propojenější evropské občanské struktury budou, tím lépe budou kandidátské země připraveny na členství v EU, tím rychleji se u nich prosadí princip subsidiarity, kdy jsou pravomoci delegovány zezdola nahoru a vždy jen v nejnutnější míře, a tím stabilnější nakonec budou nejen tyto státy, ale celý kontinent.

Když lidé poslouchají vizi Václava Havla na jeho cestách v zahraničí, je jim jasné, že se jim autenticky přemýšlející osobnost snaží sdělit svou vlastní zkušenost, vzhledem k historickým zkušenostem odlišnou od té jejich.

A že hledá zcela konkrétní způsoby, jak přispět k řešení základních problémů této doby. Jistě: ani Václav Havel nevypouští z úst samé perly a nemá patentní recepty na bolesti tohoto světa.

Odsuzují-li však jeho domácí kritici Havlovy představy šmahem jako plané mudrování, svědčí to v prvé řadě o jejich horizontu.

Pokud by v sobě měli špetku tolerance, nemohli by pominout naprosto evidentní skutečnost, že pro ČR je prezident Havel ve světě devizou naprosto bezkonkurenční.

Poznáme to všichni nejpozději za tři roky, až z Hradu odejde.

Spustit audio

Více z pořadu