V Terezíně se seznámili skrz holý zadek. Příběhy lásky z dob totalitních režimů
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas… Zamilovanost se těžko popisuje jinak než poezií. Umělá inteligence zamilovanost tupě definuje, že se jedná o citové přilnutí k druhému člověku spojené s touhou po vzájemné blízkosti. Psychologové upozorňují, že průběh zamilovanosti připomíná duševní poruchu třeba tím, že ji může provázet ztráta soudnosti.
Jak se lidé bez internetu, mobilních telefonů a aplikací seznamovali? Tím nejpřirozenějším a stejně stydlivým způsobem jako dnes. Náhodně, na první pohled, kamarádstvím, dohazovači… A mnozí o tom vypráví pro Paměť národa.
Zveme vás na Běh pro Paměť národa. V květnu 2026 se na devatenácti místech v republice konají sportovní akce na podporu Paměti národa. V Praze v sobotu 16. května tradičně v oboře Hvězda. Účastníci běží za někoho, kdo jim je blízký – za dědečka či babičku, nebo významnou osobnost našich novodobých dějin.
Helena Krouská se narodila v roce 1921 ve Znojmě do židovské rodiny.
Její otec Josef Lampl působil jako zvěrolékař. Asi čtyřicetiletá maminka Anna zemřela těsně před 2. světovou válkou na rakovinu. Helena měla o rok mladšího bratra Františka, říkali mu přezdívkou Bibi.
Jemu se v šestnácti letech v listopadu 1939 podařilo na vystěhovalecký pas odcestovat do Palestiny. Tatínek Josef za dva roky nato spáchal sebevraždu. Byl si jistý, že nevydrží další výslech na gestapu a prozradil by spolupracovníky.
Po morfiu usnul a už se neprobudil
Za války se židovský zvěrolékař Josef Lampl zapojil do protinacistického odboje. Nepodařilo se nám zjistit, co přesně dělal a v jaké skupině působil. Z vyprávění jeho dcery víme, že na začátku 40. let Josefa zatkli a vyslýchali v Brně na Špilberku.
Po několika surových výsleších ho nečekaně propustili, ale sledovali ho. Josef se však rozhodl ukončit život. Rozloučil se s dcerou a vzal si smrtelnou dávku morfia. Usnul a už se neprobudil.
Helena zůstala s babičkou, se kterou byla v roce 1942 deportována do terezínského ghetta. Babička podmínky v ghettu nepřežila, zemřela v terezínském starobinci. Helena zpočátku pracovala v Terezíně jako poštovní doručovatelka.
Přidělili jí ubytování v malém pokoji s brněnskou rodinou, paní Herzkovou a její dcerou. Měly se navzájem velmi rády, byly si blízké jako rodina. Helena se v terezínském ghettu zamilovala a vdala.
Vosí žihadlo a nahé pozadí
Seznámila se s mladým zubařem Jiřím Ganzem, který byl jako lékař určitou dobu tzv. chráněný od dalších transportů na východ. Obyvatelé ghetta nevěděli, že transporty míří do Osvětimi a že se jedná o takřka jistou smrt. Podvědomě tušili, že tam budou podmínky ještě horší než v ghettu.
Helena Krouská vyprávěla pro Paměť národa o tom, jak se seznámila s budoucím manželem skrz holý zadek:
„Jednoho dne jsem sedla na vosu. A ta paní Herzková říká: ‚Tak vystrč p*del, ať to vyndám!‘ Z té arkády bylo vidět až do našeho pokojíčku. A já jdu po chodbě. A zastaví mě mladý mužský a říká: ‚Já Vás znám! A včera jsem viděl váš zadek!‘ ‚Cože?! Prosím Vás, jak to?‘ ‚No, paní Herzková vám vytahovala žihadlo.‘ A tak jsme se seznámili.
Občas jsme se potkali a povídali si. Jednoho dne jsem dostala výzvu do transportu. Den před transportem jsem šla za ním, ležel v nemocnici s angínou. A on se ptá: ‚Tak jsem slyšel, že jste v transportu. A Vy chcete odjet?‘ Já na to: ‚No, mně to je jedno. Mám pracovat tam, nebo tady?‘
‚No, ale kdybyste nemusela, tak byste nejela?‘ ‚Asi ne.‘ ‚A když Vám řeknu, že Vás připíšu jako svou snoubenku. Zůstanete?‘ ‚No, když myslíte, tak jo.‘ Skutečně v tom nebylo nic citového,“ vzpomíná Krouská.
Pozval ji na rande do ordinace
„Stala jsem se snoubenkou doktora Ganze, aniž bych se o to přičinila,“ pokračuje ve vyprávění. „A já myslela, že tím je to vyřízeno. Ale ne. Pozval mě na rande. Paní Herzková říkala, že je to holkař a že Zuzka půjde se mnou! No, neptejte se, jakou měl radost ten můj snoubenec, když jsem přišla s kámoškou. Ta to vycítila, a brzy šla pryč. A my zůstali sami.
A on povídá: ‚Víte, že máte vši!?‘ ‚Ježiš, to nevím!‘ ‚A když přijdete večer za mnou na ambulanci, já Vás toho zbavím. Mám tam petrolej.‘ No a na té ambulanci jsme si začali. On mi umyl hlavu. Hezky jsme si povídali. Měl možnost zažádat o kumbál na půdě, kdyby byl ženatý. A on navrhl, abychom se vzali. A tak jsme začali žít jako manželé až do transportu,“ vypráví Helena Krouská pro Paměť národa.
Podle tohoto příběhu sepsala spisovatelka Barbora Štastná jednu z povídek knihy Prstýnek z drátu.
Manžela postřelil esesák
Helena a Jiří Ganzovi žili na půdě v ulici Postgasse 8, dnes Revoluční 227 v Terezíně. Do Osvětimi museli transportem v říjnu 1944. Helena vzpomíná, že se jim s Jiřím podařilo vytvořit si láskyplný svět uprostřed pekla terezínského ghetta, kde lidé trpěli hlady a nemocemi.
Volné chvíle trávili spolu na půdě. Přes den v terezínské nemocnici, kde díky Jiřímu později pracovala jako sestra. V Osvětimi Birkenau byli oba manželé oddělení a prošli selekcí. Ten den viděla svého manžela naposledy. Stál ve skupince asi padesáti mužů.
Helena přežila, zařadili ji do dalšího transportu do pracovního lágru v Oederanu. Tady měla jako uklízečka na starost pokoj velitelky stráží SS a velikou jídelnu. Jiří Ganz se konce války nedožil. V koncentračním táboře byl nejdříve postřelen strážným SS a dostal se na marodku, kde se nakazil břišním tyfem. Jeho oslabený organismus nedokázal těžké nemoci vzdorovat.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
