V sobotu zavraždili teroristé v Iráku čtyři vysoké velitele protisaddámovského Vlasteneckého svazu Kurdistánu

Mezi experty se o tom začalo mluvit jako o zajištění nepotopitelné letadlové lodě v severní Iráku. Po sobotním atentátu by všechno mohlo být podstatně obtížnější. Atentát, při kterém v předem připravené léčce zahynuli vedle tří civilistů i čtyři z nejvyšších vojenských velitelů vlasteneckého svazu a pátý z nich byl těžce raněn, spáchalo komando teroristické skupiny Ansar al Islam.

V jejích řadách údajně našly po debaklu v Afghánistánu útočiště možná až stovky příslušníků Talibanu a teroristické sítě Al-Kaida. Minulý týden obvinil americký ministr zahraničí Colin Powell při svém vystoupení v Radě bezpečnosti OSN organizaci Ansar al Islam i z přímého napojení na Saddámovskou tajnou službu. Den po jeho vystoupení údajně někteří z nejvyšších představitelů Ansar al Islám nabídli tajně kurdskému velení přeběhnutí a dokonce i vydání iráckých agentů.

Setkání, ke kterému pro zvýšení důvěryhodnosti nabídky došlo hluboko v kurdském zázemí, se však změnilo v dramaticky úspěšný atentát, který zbavil vlastenecký svaz nejzkušenějších velitelů. Vojenští analytici, citovaní agenturním serverem Depkafile.com srovnávají tento atentát se zavražděním nejvyššího velitele protitalibanské Severní aliance Šajcha Masúda v Afghánistánu pouhé dva dny před teroristickými útoky z jedenáctého září. Snaha zbavit protivníka velení pro případ předpokládané vojenské odvety Spojených států, patří podle stejného zdroje k taktice skupiny Al-Kaida.

Zároveň se předpokládá, že Al-Kaida by za současné situace válku v Iráku přivítala, protože i porážka Saddáma Husajna by přesvědčila řadu islámských radikálů o nutnosti rozšiřování teroristických útoků. Jak už řečeno v úvodu, někteří experti považují atentát v kurdské Sulajmaníji za první výstřely války v Iráku, tedy něco, jako když zavraždění následníka rakousko-uherského trůnu v Sarajevu několika výstřely z pistole rozpoutalo v roce 1914 krizi, na jejímž konci byla první světová válka.

Světové sdělovací prostředky si tohoto atentátu a jeho významu ještě nestačily všimnout. O víkendu a především v pondělí totiž roztržka mezi zastánci tvrdé linie vůči Saddámu Husajnovi a zastánci míru za každou cenu na mezinárodní scéně vyvřela do možná největší krize Severoatlantické aliance za mnoho posledních let. Nejprve se o víkendu na bezpečnostní konferenci v Mnichově dostali do otevřeného sporu americký ministr obrany Donald Rusmfeld a německý ministr zahraničí Joschka Fischer.

Časopis Der Spiegel navíc v té době oznámil, že zveřejní informace o tajném francouzsko německém plánu na odvrácení možnosti války v Iráku zmnohonásobením počtu mezinárodních inspektorů a rozmístěním jednotek modrých přileb OSN na jejich ochranu přímo v Iráku. Německo a Francie sice okamžitě dementovaly, že nějaký takový plán vůbec existuje, ale mezitím už na pouhé agenturní zprávy o něm reagovalo pochvalně i odmítavě několik vlád včetně vlády ruské.

V pondělí ráno nejprve Belgie a po ní Francie a Německo zablokovaly proceduru, která měla Severoatlantické alianci umožnit zahájení plánování a logistických příprav na případné rozmístění obranných prostředků NATO v Turecku pro případ konfliktu s Irákem. Jednalo se skutečně o výhradně defenzivní opatření, jako rozmístění letounů včasné výstrahy Avax, protiraketových systémů střel patriot a jednotek protichemické ochrany, ale, jak později řekl německý velvyslanec, na vojenské plánování je ještě příliš brzy a přednost má mít stále ještě diplomacie.

Ranní zasedání aliance proto ztroskotalo. Mezi kritiky postoje Belgie, Francie a Německa došel nejdále opět Donald Rumsfeld, který jej označil za ostudný. Turecko se potom jako členská země odvolala na článek čtyři Charty NATO a generální tajemník George Robertson proto svolal ještě na pondělní odpoledne mimořádné zasedání aliance. Konflikt mezi zastánci a odpůrci tvrdé linie vůči Saddámu Husajnovi už tedy má první a pro bezpečnost světa nemalé oběti. Jejich jména jsou krize důvěryhodnosti aliance, drastické oslabení atlantických vazeb a posilování izolacionismu ve Spojených státech.