V Rusku vnímají oslavy Dne vítězství jako zásadní událost
Oslavy Dne vítězství v Rusku zamýšlelo slavit 76 procent Rusů. Zatímco přesné údaje o účasti ještě nejsou známy, v předvečer 9. května zjistilo nezávislé centrum pro výzkum veřejného mínění Levada, že zájem o oslavy konce druhé světové války byl zdaleka nejvyšší od roku 2000, tedy od nástupu Vladimira Putina k moci.
Z průzkumu vyplynulo, že zájem o připomínku konce Velké vlastenecké války jde napříč společenskými vrstvami a nezávisí ani na vzdělanosti ani na společenském statusu obyvatel.
Podle webu centra Levada se oslav mělo zúčastnit 84 procent vládních činitelů, 81 procent zaměstnanců, 78 procent dělníků, 79 procent vysokoškoláků, 75 procent nízkopříjmových obyvatel a 82 procent obyvatel malých měst. Národní svátek označilo za významný 78 procent mužů. Menší nadšení už projevili Rusové v souvislosti s účastí na pochodu takzvaného Nesmrtelného pluku. Zatímco loni mu přihlíželo 67 procent Rusů, letos vyjádřilo touhu být u toho jen pětadvacet procent dotázaných.
Levada připomíná, že 9. květen je v Rusku státním svátkem od roku 1965. Velké oslavy se konaly v letech 1965, 1985 a 1990. Teprve v roce 1995 ruská vláda rozhodla o konání velkých vojenských přehlídek právě 9. května.
Ruský server Argumenty i fakty také s odvoláním na ruský státní Penzijní fond informuje, že v dnešním Rusku žije 1,8 milionu invalidů a veteránů z Velké vlastenecké války. Loni jich přitom bylo 2,13 milionu. Nejvíce přeživších je z tehdejších týlových vojsk – 1,13 milionu. Za války ještě neplnoletých dnes žije 126 tisíc, vdov po frontových vojácích a partyzánech je 298 tisíc, válečných invalidů je přes 22 tisíc. Odznak žijících účastníků blokády Leningradu dnes nosí 113 tisíc lidí,“ uzavírá ruský server Argumenty i fakty.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.