Jakmile zvolili Gustáva Husáka, raději jsme z rozhlasu dobrovolně odešli, vzpomíná Zdeněk Svěrák

Podle vlastních slov chtěl být spisovatelem, ale při opravě slohů se ke psaní nedostal. V roce 1962 přišel do žateckého gymnázia dopis od spolužáka z vysoké školy. Miloň Čepelka hledal někoho do armádní redakce. Rutinou tam byly propagandistické pořady. „Nejhorší ze všeho byl Pořad politické školení mužstva,“ vzpomíná se smíchem Zdeněk Svěrák.

Parodické vlohy během Spartakiády

V létě 1965 na příkaz velitele Slavomila Vondráška reportuje spartakiádní skladbu vojáků. Rozhlasoví šéfové si později uvědomí, že už tady byla slyšet parodická Vinárna u pavouka, která ale vznikne až o půl druhého roku později. „Chtěli jsme kopírovat způsob opravdové rozhlasové reportáže, jakou jsme kolem sebe slyšeli denně,“ přiznává Svěrák.

Popularita armádního týmu je obrovská, ale pražské jaro s uvolněním paradoxně vede Zdeňka Svěráka k závažnějším tématům. V té době má budoucí oscarový scenárista na svém rozhlasovém kontě pohádky jako Tři auta nebo Tiché šlapací království. Je také autorem vůbec první stereofonní hry Krápník a Františka. Od roku 1967 existuje divadlo Járy Cimrmana a zdá se, že slibnou kariéru nic nezastaví.

Roky 1968 a hlavně 1969 ale znamenají začátek konce. „V souvislosti se zvolením Gustáva Husáka jsme vytušili, co se chystá a k čemu by nás nutili, tak jsme raději zavčas dobrovolně odešli.“ Okolnosti si vynutily profesionalizaci divadla Járy Cimrmana, na jehož členy čekala nejistá sezóna, ale také potvrzení legendy českého humoru.

Zítřejší vzpomínka na osobnosti, které srpen 1969 učinil v rozhlase nežádoucí, bude patřit zpravodajce a překladatelce Věře Šťovíčkové-Heroldové.