V Izraeli jsem neměla strach. Ten pocit mi 7. října vzali. Vzpomínky Evy Erbenové, rozené Löwidtové
Eva Erbenová žije v Izraeli a uvádí se, že je nejstarší Izraelkou s českými kořeny. Brzy, 24. října 2025, oslaví své 95. narozeniny. A 7. října uplynou dva roky od masakru, který v Izraeli spáchali členové Hamásu a dalších teroristických skupin. Krátce po útoku opustila Eva Erbenová svůj domov v Aškelonu a přiletěla evakuačním letadlem na pár měsíců do Čech.
V říjnu 2023 převzala cenu Gratias Agit a při té příležitosti řekla Českému rozhlasu: „Být sama v bytě, kde se na vás neustále střílí, šest set raket za den, pořád sirény, to není k životu… Nemám kryt, poněvadž jsem se v Izraeli vždy cítila velmi jistá. Věřila jsem našemu vojsku a naší rozvědce, nikdy jsem neměla strach. A to mi teď vzali. Teď mám strach. Ne o sebe, v mém stáří, já už si mohu dovolit umřít. Ale o mé děti.“
Eva Erbenová patří k dlouhodobým a razantním kritikům vlády Benjamina Netanjahua a jeho extremistických politických partnerů. Což neznamená, že by projevovala porozumění pro čím dál silnější antiizraelství, o antisemitismu nemluvě.
„I v tomto století je možno postřílet stovky mladých lidí na hudebním festivalu, vyvraždit stovky lidí všeho věku v jejich domovech a přeživší odvléci jako rukojmí. A civilizované lidstvo se nevzbouřilo proti hrůznému masakru, ale domáhá se ‚osvobození Palestiny od řeky k moři‘ a kritizuje Izrael za ‚genocidu‘ obyvatel Gazy,“ napsala letos v srpnu.
Pod dojmem počtu obětí izraelské odvety v Gaze a silně problematického způsobu, jímž tam Izrael operuje, se příliš snadno zapomíná, jak moc válka zasáhla Izraelce.
Na internetu lze dohledat video německé Stern TV, v němž Eva Erbenová stojí na místě pietní připomínky obětí 7. října – když mluví s redaktorem, ozve se výstřel, Eva sebou na vteřinu vyděšeně trhne. Pak pokračuje v interview. Je to výmluvný okamžik, video je k vidění zde, popsaná situace je krátce po 15. minutě.
Proč je pro Izraelce zásadní pocit bezpečí, sounáležitosti a důvěry ve stát (ačkoli žijí v zemi, která nezažila ani dekádu bez násilí a útoků), je z příběhu Evy Erbenové zřejmé.
Narodila se jako Eva Löwidtová 24. října 1930 v Děčíně do středostavovské asimilované židovské rodiny. Otec Jindřich byl chemik a vedl továrnu na výrobky z gumy, matka Marta měla obchodní školu, starala se o domácnost a pomáhala manželovi s administrativou.
Löwidtovi mluvili doma česky, ale všichni ovládali i němčinu. Kromě dvojího jazyka slavili i dvojí svátky, židovské a křesťanské. Eva říká, že se cítili jako Češi židovského vyznání: s antisemitismem se prý nikdy nesetkala a sionismus byl pro ni neznámý pojem.
Když jí bylo asi pět let, přestěhovala se s rodiči do Prahy, žili ve vile ve Strašnicích, otec měl úspěchy v práci.
„Krátce před válkou vynalezl způsob zpracování bakelitu a nechal si ho patentovat, ovšem jako Žid musel už tehdy podat patent pod jménem svého kolegy,“ vzpomíná Eva Erbenová. Po nacistické okupaci v březnu 1939 byla Löwidtovým zabavená vila, ztratili i další majetek a občanská práva.
V prosinci 1941 byla rodina Löwidtových deportována do ghetta v Terezíně. Eva těžce nesla odloučení od otce. Nebydlela jako velká část dětí v dětském domově – Heimu. Žila s maminkou v drážďanských kasárnách, otec v magdeburských.
Později se otci, který měl na starost zásobování, podařilo pro rodinu zařídit bydlení v malé místnosti.
„I když to bylo malinké, žili jsme společně jako rodina, což byl na terezínské poměry luxus. Kdyby válka skončila v Terezíně, jako by se nic nestalo. Věřili jsme, že všechno je jen dočasné. Na jaře jsme si říkali, že v létě bude konec, a v létě, že bude konec do zimy. Tatínek navíc říkal, že nevadí, že nic nemáme, že začne zase pracovat a všechno si znovu koupíme.“
Na optimistická slova Jindřicha Löwidta nedošlo. V září 1944, během hromadných transportů práceschopných mužů, byl deportován do Osvětimi. Brzy ho následovaly i Eva s matkou.
„Tehdy nám tvrdili, že muži jedou připravovat nový tábor, kam se z přelidněného a nemocemi prolezlého Terezína přesuneme. Za nějakou dobu nám nabídli, že můžeme jet také, že nový tábor je hotový. Tak jsme se dobrovolně přihlásily. Která z žen by nechtěla za svým synem, manželem nebo otcem?“
Z Terezína odjížděly začátkem října 1944. Aby byla iluze přesunu do nového tábora dokonalejší, vezl je prý osobní vlak, nikoli obvyklý dobytčák. Po zhruba třídenní cestě dojel do Osvětimi-Birkenau.
Na příjezd vzpomíná Eva Erbenová dodnes s přemáháním: „Prach, popel, psi, povely – to byla Osvětim. To, co následovalo, mám jakoby pod závojem. Selekce, sprchy, barák, jídlo, apely.“
V Osvětimi přežily Eva a Marta Löwidtovy více než dva měsíce, až do evakuace tábora začátkem ledna 1945. Tehdy byly převezeny do Grünbergu (dnes Zielona Góra), pobočky tábora Gross Rosen.
V dubnu 1945 byli vězni z Gross Rosen vyhnáni před blížící se frontou na evakuační pochod, takzvaný pochod smrti: „Denně jsme museli ujít přes 30 kilometrů. Z asi tisícovky žen v naší skupině jich došlo do cíle sedmdesát.“
Během pochodu, dne 17. dubna 1945, v táboře Svatava u Sokolova zemřela Evina matka Marta na následky vyčerpání. Eva se propadla do apatie, přesto se zachránila – náhodou.
„Na noc nás nahnali do nějaké stodoly. Byla mi zima, a tak jsem si vlezla za krávu, která tam byla ustájená. Hledala jsem teplo, zavrtala jsem se do slámy a usnula. Ráno už byli všichni pryč a beze mě.“
Ve stodole našel Evu Löwidtovou mladý polský vězeň, dal jí najíst a řekl, aby nezůstávala na místě, kde byla pořád spousta Němců. Eva se vydala pryč, šla po kolejích a za několik dní dorazila do vesnice Postřekov poblíž Domažlic. Na břehu rybníka omdlela.
„Tam si mě naštěstí všimla selka, která prala prádlo. Vzala mě k sobě a její rodina mě několik týdnů do konce války skrývala.“ Evy se tehdy ujali Kryštof a Ludmila Jahnovi, zůstala u nich do osvobození a teprve tehdy jim řekla, že je Židovka.
Nejspíš to věděli, nebo aspoň tušili, každopádně na jejich laskavém chování se nic nezměnilo: „Jahnovi v Postřekově pro mě měli pochopení a bezpodmínečnou lásku. Vycítili, čím jsem prošla, měli mě rádi.“
Jahnovi nechali Evu zapsat do seznamu přeživších na pražské židovské obci, tak ji našla teta z Heřmanova Městce, jedna z mála členů rodiny Löwidtových, kteří přežili nacismus.
Po osvobození se Eva dozvěděla, že její otec Jindřich Löwidt zemřel v lednu 1945 v Dachau. S tetou moc dobře nevycházela, po roce se odstěhovala do Prahy, udělala kurz pro zdravotní sestry.
Při oslavě vyhlášení nezávislosti Státu Izrael v květnu 1948 se potkala s Petrem Erbenem, kterého znala z Terezína. Začali spolu žít a ještě v osmačtyřicátém usoudili, že bude lepší odejít z komunistického Československa – Eva už čekala první dítě.
Dostali se do Paříže, chtěli do Austrálie, ale nakonec, v roce 1949, zamířili do Izraele. Vychovali tři děti a postavili dům v Aškelonu.
Kryštof a Ludmila Jahnovi získali v roce 1983 in memoriam ocenění Spravedlivý mezi národy, udílené izraelským památníkem Jad Vašem.
Poslechněte si celé vyprávění Evy Erbenové. Příběhy 20. století se jí už jednou věnovaly, nyní se k jejímu osudu vrací.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
