V Iráku neustávají útoky na americké vojenské hlídky

Ve čtvrtek v noci byl při jednom z nich vůbec poprvé použit minomet. Výsledek? Hned deset zraněných amerických vojáků. Znamená to snad, že Američané a jejich spojenci v Iráku prohrávají? Kritici války tvrdí, že intervenční síly jsou zaskočeny a že s něčím podobným nikdo nepočítal. Političtí obhájci intervence naopak odpovídají tvrdými prohlášeními a zlehčováním situace. A tak jako i často před tím George Bush drží prim.

Poznámky, kterými se tento týden pokusil vysvětlit potíže v Iráku, budou zřejmě jednou zařazovány mezi ty nejméně povedené v jeho kariéře. "Ať tedy vylezou", tak by se asi dala přeložit jeho slangová pistolnická výzva na souboj, kterou na závěr vzkázal iráckým povstalcům. okamžitě si za to vysloužil ostrou kritiku demokratické opozice. Kongresman Richard Gephart například prohlásil, že Spojené státy teď potřebují seriózní plán na obnovu poválečného Iráku a na výkřiky, střílené od boku. Jiní demokraté zase varovali, že Bushův výrok bude mít za následek jenom zvýšení počtu útoků na americké vojáky a první hodiny po prezidentově tiskové konferenci jim jakoby dávaly za pravdu.

Co se tedy vlastně v Iráku děje? S prominutím nic zvláštního a nic nečekaného. Je jenom málo válečných konfliktů, ve kterých násilí zmizí z ukončení velkých operací a obsazením hlavního města. Připomeňme si, jak dlouho po devátém květnu 1945 panovalo násilí v českém pohraničí. Ještě dva roky po válce docházelo k bojům s banderovci. V některých oblastech Polska zuřila občanská válka ještě v roce 1947 a v Pobaltí vydržely partyzánské protikomunistické skupiny ještě podstatně déle.

Američané a jejich spojenci v iráckém tažení nesporně dosáhli vojenského triumfu. S neuvěřitelně malými ztrátami na vlastní straně zničili odpor půlmilionové Saddámovy armády a svrhli jeho režim. Vojenský triumf ve válce je ovšem něco zcela jiného, než poválečná stabilizace země. Nejde přitom jenom o zlomení odporu zbytků Saddámova režimu. Stále silnějším zdrojem frustrace obyvatelstva je pocit okupace a nemožnosti řídit osudy vlastní země.

A stejně vlivný je i desítky let pěstovaný antiamerikanismus, šovinismus a rasismus. Potíže poválečné rekonstrukce a boj o budoucí moc uvnitř velmi národnostně i nábožensky různorodé irácké společnosti také nepřispívají k okamžitému uklidnění. Jde totiž o čas. Američané musejí co nejrychleji umožnit sestavení nové irácké vlády, která by na sebe převzala zodpovědnost za další postup země vůči vlastním občanům. Aspoň částečně respektovaná vláda a alespoň částečně fungující nové ozbrojené síly už pro vlastní bezpečnost potom budou muset zasahovat proti násilí v ulicích a útokům na americké vojáky. Američany skutečně tlačí čas.

Obnovení vývozu velkých objemů ropy dříve nebo později situaci pomůže zklidnit. Zaplatí většinu rekonstrukce a zaplatí i očekávanou amerikanizaci nové irácké armády. Americké a britské zbraně ji naučí používat, kdo jiný, než američtí a britští instruktoři. A komu se to nelíbí, měl do Iráku poslat vojáky vlastní. Pokud ještě v té době zbudou nějací Saddámovi přívrženci, budou je tedy honit sami Iráčané.

Necelých deset týdnů po formálním ukončení války je příliš brzy na vynášení soudů. Šíité a Kurdové, stejně jako část sunnitské reprezentace, spolu se zástupci bývalé protisaddámovské emigrace horečnatě vyjednávají mezi sebou i s Američany o složení prvních vládních orgánů. Saddámovi baasisté se rozpadli. Někteří kolaborují s okupační správou a jiní na ni střílejí. Všem jde však o totéž - nechybět v budoucí politice. S prominutím - nic nenormálního.