V horách je člověk Bohu nějak blíž. Každý den se snažím ponořit se do ticha, říká farář Prokeš

Tomu nevadí, když lidé nevěří. Je pro něj důležité, když víru upřímně hledají, a cení si také věřících, kteří jsou kritičtí. 

Čtěte také

Orko Vácha: Hněv dává člověku impuls, aby začal bojovat o pravdu, spravedlnost a dobro

„Zdá se mi, že to není generační věc, protože mnozí moji učitelé, kteří mě hodně ovlivňovali, byli mnohem otevřenější než já jako mladík. Je to spíš o životní zkušenosti, o důvěře vůči druhým a vůči životu. Když má člověk pozitivní zkušenost a dokáže rozpoznávat Boha i ve světě, který je třeba mimo církev, potom může snáz objevovat touhu po Bohu nebo po plnosti i v hledání člověka, který třeba do kostela nikdy nevejde,“ říká Prokeš.

Studentský kostel svaté Rodiny

Mezi lety 2008–2015 působil jako spirituál (duchovní správce) na Biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích. Tam se ve spolupráci se svým bratrem a architekty Josefem Pleskotem a Norbertem Schmitem zasloužil o rekonstrukci místního kostela svaté Rodiny. 

„To byl obrovský dar, že jsem se k tomu mohl takhle přichomýtnout. Ten kostel zrovna dostala zpátky do rukou církev a byl úplně zpustošený, takže jsme tam mohli ten liturgický prostor upravit vlastně od nuly. Získal jsem díky tomu krásné přátelství jak s Josefem Pleskotem, tak s Norbertem Schmitem,“ vzpomíná Josef Prokeš.

Čtěte také

Válka je šílenství. Putin je agresor a oběť zla, Ukrajinci hrdinně brání svou zem, říká kněz Ladislav Heryán

Zrekonstruovaný kostel je určený hlavně pro studenty a studenti také s jeho obnovou pomáhali. 

„Neměli jsme na něj vůbec žádné peníze. Všechno jsme s těmi studenty sami vybírali a zapojili jsme do toho vlastně celé město. Opravdu se o tom v Budějovicích hodně mluvilo. Lidé se taky ptali, proč vlastně potřebujeme další kostel, když jich máme tolik, takže jsme si museli vydobýt jejich pozornost, ale taky obhájit, že ten projekt prostě má být a je dobře, když přitáhne pozornost a potom i prostředky,“ vysvětluje kněz.

Místo ticha

V současnosti působí na poutním místě v Lomci. „V 90. letech se tam konaly velké poutě a žilo tam asi 70 sester františkánek. To se hodně změnilo. Teď jsou tam jen tři sestry a už nemají sílu se o to místo dál starat, takže jsme to začali přetvářet v takový poutní dům, v místo ticha,“ popisuje Prokeš.

„Teď organizujeme kolem 35 různých kurzů, exercicií, cvičení, v tichu, s literaturou, s divadlem, pro mládež, pro školy… Je to vlastně docela velké dílo v tom smyslu, že to chce hodně pozornosti. Je jasné, že to už vůbec člověk nemůže dělat sám, takže mám velmi široký a velmi kvalitní tým spolupracovníků,“ doplňuje.

Čtěte také

Premonstrátský kněz Marian Jiří Husek: Vánoce otevírají touhu po klidu a po smyslu, který nás přesahuje

Josef Prokeš je také všestranný sportovec, mimo jiné horolezec. Zdolal mimo jiné například Matterhorn a Kilimandžáro. 

„Asi je tam nahoře v tom tichu člověk nějak Bohu blíž. Zřejmě ne geograficky, ale hlavně tím, že odjede od svých starostí. A mohou to být třeba tady Novohradské hory, které jsou zrovna ponořené do mlhy. Taky tam může člověk prožít tu odlehlost a možná i svoji křehkost a nadhled. Jde to tam skoro samo, což je skvělé,“ popisuje kněz.

Důležité je pro něj také ticho. „Každý den se snažím ponořit se do ticha a každý rok odjet na pár dní buď k trapistům, nebo do nějakého jiného místa, kde mě prostě nic neruší. Když člověk vytváří Lomec jako místo ticha pro druhé, tak prostě nutně potřebuje něco podobného taky zažívat.“

Co to znamená být administrátorem excurrendo? Proč Josef Prokeš dostal ve skautském oddíle přezdívku Křik? A jak bude trávit Silvestr? Poslechněte si celý díl pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus. Audio je nahoře v článku.