„V duši jsem skrývala zlost a nenávist...“ Sovětskou realitu 30. let přibližuje deník Niny Lugovské
Dospívala v době stalinismu a psala si o tom deník. Nina Lugovská popsala v letech 1932–1937 v deníku nejen svůj vnitřní svět, ale i vnější, sovětskou realitu. Její deník tak patří k nejvýznamnějším svědectvím té doby. Knižně u nás vyšel v roce 2004 a ukázky z něj si můžete poslechnout v repríze pořadu Politická literatura. Připravil ho Libor Dvořák.
Kniha se jmenuje Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské. Jde skutečně o autentický deník mladé sovětské dívky z let 1932–1937. Po zpřístupnění valné části sovětských tajných archivů ho objevila v Ruském státním archivu badatelka Iryna Osypovová a v roce 2003 ho připravila k publikaci.
Deník začíná 8. říjnem 1932, kdy bylo Nině pouhých 13 let. Její otec, ekonom, se krátce předtím vrátil z tříletého vyhnanství na Sibiři. Rodina v té době stále ještě žila ve vlastním bytě v Usačevské ulici, ale v té době už byla pod bdělým dohledem sovětské státní bezpečnosti.
Ta několik týdnů poté, co si Nina začala své deníkové záznamy psát, byt prohledala a krátce na to byl Ninin otec vyhoštěn z Moskvy. V roce 1935 byl znovu zatčen a poslán do vyhnanství.
Život v přetvářce
Právě otec byl zřejmě hlavním iniciátorem způsobu v mnoha ohledech velmi dospělého Ninina uvažování. I v době, kdy jeho tři dcery žily s matkou v Moskvě a on mohl jejich intelektuální vývoj ovlivňovat jen v dopisech, neustále dbal na to, aby z jeho dětí vyrostli opravdoví, kultivovaní, seriózní a inteligentní lidé.
Čtěte také
Rozhodně si nepřál, aby se jeho tři děti staly v nelidském stroji sovětské totalitní mašinérie jen pouhým kolečkem. Hleďte na vše kriticky, všechno rozebírejte a ničemu hned nevěřte, psal jim. Přestože své rady adresoval především oběma starším sestrám, nejvážněji je nakonec brala Nina.
Nejpozoruhodnější na Ninině denníku je, že není jen důvěrníkem pubertálních dívčích zmatků, v tomto věku zcela obvyklých, ale zároveň i překvapivě střízlivým a racionálním pohledem na chmurný život v přetvářce, která se v době upevňujícího se stalinismu stávala respektovanou společenskou normou.
Domovní prohlídka
„2. listopadu 1932. Sotva jsem napsala první tři slova, zavolala mě máma, abych si šla vypít čaj. Nechala jsem deník na stole a šla k nim do pokoje. Bylo půl dvanácté. Začala jsem mámě vesel vyprávět o škole. Společně jsme se smáli a dělali si legraci. Najednou se ozvalo ostré, silné zaklepání na dveře. Bětka nejistě zavyla, já jsem rychle vyskočila a cítila jsem, jak se celá nervózně chvěju, jak se mi to i jindy stává při nečekaném hluku. – Kdo je? – zeptala jsem se, když jsem došla ke dveřím a vzala Bětku jednou rukou za obojek. Obhroublý mužský hlas vykřikl – domovník.“
Čtěte také
„Došlo mi to, i když v duchu jsem ještě váhala. A tak jsem pustila Bětku a s lehkým zdráháním otevřela dveře. Na chodbě nebylo rozsvíceno. I na schodišti byla tma, takže jsem rozeznala pouze nejasnou siluetu mužské postavy v ošumělém saku, v čepici a s dlouhým knírem. Potom jsem zahlédla druhý mužský obličej. Možná, že jsem se na vteřinku zarazila a rozmýšlela se. Ano, nebo ne? Potom jsem ustoupila stranou a pustila dovnitř domovníka, dva důstojníky a dva prosté rudoarmějce.“
„V té chvíli se ve dveřích pokoje ukázala máma. – Kdo tu bydlí? – zeptal se první muž, Rus, ve zbrusu novém plášti. – Lugovská. A Rybin taky? Ano, ukázala máma na tátu. Po spoustě formalit vytáhl tento důstojník z pláště dva papíry, rozevřel je a když podal jeden mámě druhý tátovi, zeptal se mámy, v kolika místnostech bydlíte? – V celém bytě. – Znamená to, že jsou všechny místnosti vaše? – Samozřejmě, vmísil se do hovoru domovník. Jednou řekli celý byt, tak to znamená, že je celý jejich.“
„V té chvíli se Rus zeptal táty. – Píšete si s někým? – Ne, to opravdu ne, odpovídal táta klidným hlasem a zlehka pohrdavým tónem. – No a literatura? – Samozřejmě, tady, otevřel táta nevelkou žlutou skříňku a ukázal na dvě dolní poličky. – Hledejte. – A my zatím půjdeme do dalšího pokoje, prohlásil druhý důstojník v rezavé kožené bundě ve stejné čepici a širokých světle modrých kalhotách. ... Já jsem stála v chodbě, hryzala si nehty, tiše se dívala, jak probíhá prohlídka, a v duši jsem skrývala zlost a nenávist k těmto dvěma lidem.“
Čtěte také
„Čas se nesnesitelně vlekl. Lyalya se bála o svůj deník a já o ten můj ještě víc. Když jsem si vzpomněla, co tam mám napsáno, jímala mě z toho hrůza. Jakmile důstojník přešel do mého pokoje, napětí stouplo na nejvyšší stupeň. Zůstali jsme v místnosti tři. Dveře byly otevřené. Rudoarmějec, který procházel chodbou, se na nás usmál. Brzy do mého pokoje přišel i druhý vyšetřovatel. Táta chodil po chodbě. ... Před samým koncem, asi ve tři ráno, jsme si sedli na postel a napjatě čekali. Odvedou ho nebo neodvedou? Minuty se vlekly a v otcově pokoji bylo úplné ticho. Uslyšeli kroky, všech pět hostů vyšlo do chodbičky. Nashledanou. Přijďte častěji. Zasmáli se a bouchli dveřmi. Hurá, všechno je v pořádku.“
Odsouzení
Ne každá domovní prohlídka ale dopadla takto dobře. Dne 4. ledna 1937 byl Ninin deník zabaven NKVD při další z domovních prohlídek a její zápisky se staly podkladem pro odsouzení Niny, jejích dvou sester i matky.
Všechny byly odsouzeny k pěti letům těžké práce v táboře na Kolymě.
Více ukázek z deníku Niny Lugovské i komentář Libora Dvořáka si poslechněte v Návratech časem.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
