V bulharských horách se peče chléb tak dlouhý, že se nevejde na stůl
Češi objevují bulharské hory. Rila, Pirin, Rodopy, Vitoša. Balkánská země má téměř třítisícové vrcholy a horské masivy plné jezer, výhledů, lesů a skvělých tras.
Bulharské hory lákají svou přírodní krásou, dá se v nich zažít i autentický Balkán. Bulharský venkov dokáže být omšelý a nehostinný.
Místní tradice a tanec jsou hlavní atrakcí vísky Pirin selo. Zapomenutá obec ve stejnojmenných horách Pirin na jihu Bulharska ožívá, když se začne hrát na dudy nebo na návsi tančit. Místní jsou hrdí na svou pirinskou variantu balkánského dvoudobého tance Kolo.
Na první pohled to vypadá, že není pro koho slavné kolo tančit. Vesnice je mimo hlavní silnici, schovaná v údolí, a kromě 160 místních, kteří tu trvale žijí, na nikoho nemáte šanci narazit. Přinejmenším v zimě ne. Místní tradice jsou vyhlášené a jezdí je sem studovat i vědci.
Za Todora Živkova se dobře žilo...
Sestry Biserovy zrekonstruovaly staré tradiční bulharské obydlí a zvou cizince, aby přijeli zakusit autenticitu venkovského života, zvyklosti vesničanů a místní folklor. Z každodenního stereotypu udělaly atrakci.
Skoro všechny ostatní domy ve vsi se rozpadají. Některým se dokonce propadá střecha. Jenom v jednom obydlí se buduje. Pan Valentin, který je zrovna ve sklepě svého domu. „Zrovna budeme betonovat.“ Jeho žena Vjela dohlíží. "Tady byla jenom hlína a na ní dlaždice. Tak jsme se rozhodli to zmodernizovat."
Mají malý jednopatrový dům ve stísněné uličce kousek od řeky. Pokud jde o životní standard a možnosti práce, mluví ve vsi Pirin všichni stejně. Kousek opodál sedí místní stařenky na dlouhé lavičce. Paní Dadilja říká, že tu chybí mládež. I její děti odsud odešly.
"Žije se tu těžce. Co naděláte, tady jsme se narodily. Naše děti odsud odcházejí. Do Sofie, Banska, Blagoevgradu, za lepším životem. Tady dřív byla práce pro všechny. Za Todora Živkova. Na lukách kolem se pásly krávy, všechno vypadalo mnohem líp než teď. Měli jsme všechno a dobře se žilo."
Tady není módní přehlídka jako v Alpách
Na severním úpatí Pirinu leží středisko Bansko. Známe ho ze zimních přenosů závodů ve sjezdu na lyžích. Bansko je pro turisty atraktivní i v létě. Je to středisko, které se rozvíjí tak, že není přehané říct, že svůj rozmach výstavby přehnalo.
V létě je typická trasa přechodu hor z Banska až do vinařského města Melnik, vyhlášeného červeným vínem. Mezi horské rezorty Bulharska pak patří Borovec. Ten je nedaleko Sofie a leží v horách Rila. Luba Klenova, manažerka letoviska, říká:
„Náš rezort je nejstarší v bulharských horách, má tradici. Známý je tím, že většina sjezdovek je v lese. Lyžuje se ve výškách 1300 až 2500 metrů. Je tu unikátní příroda,“ vysvětluje manažerka.
Zároveň neskrývá, že stejně jako v jiných částech Evropy, se nedá spolehnout na nadílku přírodního sněhu. Proto je hlavním cílem střediska dál rozšiřovat umělé zasněžování. Pro návštěvníka z ciziny je lyžování v Rile unikátní svou balkánskou atmosférou. To dokládají dva lyžaři z Velké Británie.
„My jsme byli dvakrát v Rakousku. Tady to není modní přehlídka jako v Alpách. Tady máme co do činění s úplně normálními lidmi, kteří si na nic nehrají. A skipas je tu za půlku. Příště pojedeme v únoru, aby bylo víc sněhu,“ řekli lyžaři.
Bulharská musaka a salát od baby
Okouzlující je v Borovci místní gastronomie. Letovisko má pár ulic a všechny jsou lemovány malými dřevěnými hospůdkami. Když dojedete na dolní konec sjezdovky u hotelu Rila, vidíte sele, jak se točí nad ohněm, které si budete moci dát. Každý vrchní topí dřevem v krbu, který příjemně sálá.
Grilované maso a saláty jsou základ zdejší gastronomie. Jeden vrchní si vzpomíná na základy češtiny z mladých let. Jako mnozí ostatní, na zimu sem jezdí od moře. Tři měsíce je na horách a během letní sezony na černomořské rivieře. Na podzim a na jaře nedělá nic.
Borovec má oproti jiným zimním střediskům tu výhodu, že tu nezačala bouřlivá výstavba hotelových a bytových komplexů. I proto si uchovává atmosféru malého místa, ve kterém je jen pár hotelů a nepočítaně malých hospůdek.
„Salát od baby? No prostě jsme ho takhle pokřtily,“ řekla jedna z kuchařek. Jmenuje se tak proto, že babičky vaří jídla vydatná, a tak v pokrmu jsou vajíčka na tvrdo, grilovaný lilek, pečená paprika a olivy. To tvrdí šéf podniku, Svilen Šopov. Podle něj je důležité, že pohůří Rily je krajem brambor. Tady se dělá bulharská musaka.
Brambory tu jsou hlavní zelenina a hlavní pokrm zároveň. Proto má každá rodina na musaku svůj unikátní recept. Je tu ještě takzvaný zelnik. Dělá se na pekáči, je podobný jako banica, tedy z těsta. Ale ve zdejším kraji se do něj dává zelí, říká šéf restaurace. Nejoblíbenější je tu telecí. Turisté si nejraději dávají maso z telecí hlavy. To je místní delikatesa.
Zvláštní důraz se na bulharské tabuli klade na chléb. Jsou ho různé druhy a místní ho trhají rukama a přikusují. V hostinci, v místní terminologii mechaně, pečou chléb vlastní. Kuchařky jsou na něj hrdé.
„Pečeme ho skutečně dlouhý,“ říkají. A jak se vejde na stůl? „To není důležité. Stůl musí být jídlem pokrytý, tabule musí vypadat bohatě. To je jedno že se tam nevejde,“ hovoří kuchařky ve starém hostinci v bulhaském městě Samokov.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
