„V armádě nás učili, že nejsme nic.“ Vzpomínky sbormistra Jurije Galatenka
Dirigent a sbormistr operního sboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Jurij Galatenko žije v Česku od roku 1998. Narodil se v Kyjevě, jezdí na bojující Ukrajinu sužovanou ruskými útoky za rodinou a přáteli. „Každé ráno otevírám zprávy, čtu si, co se stalo, volám sestře a synovi, jestli jsou v pořádku,“ říká pro Český rozhlas. V Příbězích 20. století vzpomíná na mládí v Sovětském svazu, na havárii jaderné elektrárny v Černobylu nebo na povinnou vojenskou službu.
Jurij Galatenko přišel na svět 20. ledna 1964 v tehdejším Sovětském svazu. Otec byl flétnista, matka učila na speciální střední škole hudební nauky. Babička byla sbormistryně a hudební pedagožka. Dědečky Jurij neměl, oba padli za druhé světové války.
Do školy dojížděl přes půl Kyjeva, po vyučování doma každý den cvičil čtyři hodiny na klavír: „Normální dítě to nemůže vydržet. Když to šlo, zdrhnul jsem a dělal jsem něco obyčejného, třeba hrál fotbal.“
V roce 1982 se přihlásil na kyjevskou akademii, rozhodoval se mezi zpěvem, flétnou a sbormistrovstvím. Vybral si třetí možnost, ale studium mu zkomplikovala sovětská agrese v Afghánistánu.
„Měl jsem jít na vojnu po vysoké škole a jen na rok a půl, ale Sovětský svaz neměl pro armádu dost mužů, tak začali brát i studenty,“ vzpomíná. Když měl nastoupit do druhého ročníku, musel narukovat. Měl odůvodněnou obavou, že skončí na bojišti.
Čtěte také
Měsíc ve sběrných kasárnách za Kyjevem prožíval v nejistotě. „Absolutně nikdo se s námi nebavil. Ostříhali nás, oholili a převlékli. A drsným způsobem nás učili, že teď nejsme nic. Byli jsme jako trestanci.“
Ještě když nastupoval v Kyjevě do letadla, nevěděl, kam letí – a oddechl si, když přistáli v mongolském Ulánbátaru.
Jako voják strávil šest tisíc kilometrů od domova dva roky. Nerozuměl tomu, proč má sloužit právě v Mongolsku – oficiálně šlo o pomoc sovětské armády bratrskému lidu. Dostal se k nebojovému, stavebnímu vojsku. Vojáci budovali paneláky, jeho rota měla kasárna na okraji hlavního města.
Na vojně zažíval Jurij Galatenko šikanu, zachránila ho hudba. Sovětský režim si zakládal na armádních souborech, a protože uměl hrát na flétnu, dostal se do vojenského dechového orchestru, kde brzy převzal dirigentskou práci a orchestr pod jeho vedením vyhrával soutěže.
Jezdili hrát do blízkých i vzdálených útvarů Rudé armády. „Někde vojáci trpěli v podmínkách, které byly snad horší než v gulagu. Od rána do večera kopali v promrzlé půdě a cosi budovali jen s přestávkami na jídlo. Nocovali jsme jednou v takových kasárnách v poušti. Venku bylo minus třicet, v baráku asi nula. Dostali jsme dvě deky navíc, nesvlékli jsme se ani nezuli, ale i tak jsme se klepali zimou až do rána. Ti vojáci tam tak spali dva roky,“ říká.
Stávalo se prý pravidelně, že někdo z mužů spáchal sebevraždu, jiní umrzli při útěku: „Hrávali jsme jim na pohřbech.“
Z Mongolska si Jurij Galatenko pamatuje krásnou přírodu, ale jako kontrast bídu: „Lidé tam trpěli hlady. Viděl jsem matku, která přivedla do kasáren dceru a prodala ji na noc vojákům. Takové šílenosti se děly.“
Na vojně si prý poprvé začal klást otázky: V jakém zřízení žije, proč Sovětský svaz vede v Afghánistánu válku, jak je to s deklarovaným ruským „bratrstvím“ s jinými národy?
Doma se o takových věcech příliš nemluvilo: „Rodiče o režimu jistě leccos věděli, ale nás před tím chránili.“
Když se Jurij Galatenko vrátil do Kyjeva, pokračoval ve studiu na akademii. „Chtěl jsem zapomenout, ale dlouho mě pronásledovaly hrozné sny, že jsem se musel vrátit na vojnu.“
Dne 26. dubna 1986 došlo k explozi v jaderné elektrárně v Černobylu: „Sovětská vláda katastrofu bagatelizovala. Byl jsem zrovna na zájezdu v Moskvě a slyšel jsem tam, že se v Černobylu něco stalo. Když jsem volal domů, o ničem nevěděli. Bylo krásné teplé počasí. Rodiče mi vyprávěli, jak se opalují u Dněpru.“
Lidé zůstali odkázáni na oficiální zprávy ze sovětských médií, která přinášela jen kusé informace a ujišťování, že je vše pod kontrolou, že není důvod k panice.
„Jenomže najednou jsme viděli, jak z Kyjeva začaly utíkat rodiny komunistických papalášů. Byly jich celé kolony. Říkali jsme si, proč zdrhají, když se nic neděje? Začali jsme tušit, že něco není v pořádku,“ vzpomíná.
Jurij Galatenko říká, že informace o rozsahu katastrofy začaly přicházet až po měsících: „Dozvěděl jsem se také, že manžel kamarádky tam zasahoval jako dobrovolný hasič. Poslali je bez ochranných pomůcek. Onemocněl rakovinou a do roka zemřel.“
Jak Jurij Galatenko prožival konec Sovětského svazu? Proč odešel z Ukrajiny do České republiky? Kdy tu byl poprvé a jak ho lidé přijali? Více se o tom dozvíte z Příběhů 20. století.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
