Uzbecká rodina v Liberci. České knedlíky ani muslimské šátky nejsou problém

29. prosinec 2014
Budova parlamentu v Uzbekistánu

Evropa se ještě nevzpamatovala z ekonomické krize, ale přesto je obrovským lákadlem pro lidi, kteří jsou na tom ve svých domovských zemích mnohem hůře.

Ať už z ekonomických, politických nebo bezpečnostních důvodů do Evropy každoročně míří statisíce lidí. Přestože se o problému mluví až poslední dobou, nejde o nový fenomén.

Uzbecká rodina žije už devět let v městském bytě v Liberci. Uprchla před represemi autoritativního režimu Islama Karimova. Abdumadžíd a Odina museli nechat v Taškentu u příbuzných čtyři děti. Rodina se spojila díky Červenému kříži až po několika letech.

Už osmičlenná muslimská rodina 46-letého Abdumadžída a jeho o něco mladší manželky Odiny vypráví příběh, který se odehrál před devíti lety, kdy do Uzbekistánu přišla ještě dřív než do Evropy ekonomická krize, lidé tam nedostávali platy, neměli za co žít a bouřili se.

„Dělali jsme demonstrace, lidé bojovali, střílelo se, měli jsme strach.Proto jsme utekli do sousedního Kyrgyzstánu,“ líčí Abdumadžíd. Podle Odiny byla situace v Uzbekistánu opravdu neúnosná, nešla elektřina, neměli ani plyn na vaření. Děti sbíraly dřevo a Odina musela vařit v kotlíku na provizorním ohništi.

V Kyrgyzstánu, kam uteklo dalších 15 Uzbeků, už pak bylo líp. Oba pak odcestovali do Evropy. "Nejdříve jsme byli v Rumunsku a po třech měsících jsme přijeli do České republiky." U nás požádali o politický azyl, dostali se do tehdejšího integračního azylového střediska ve Stráži pod Ralskem.

Stráž pod Ralskem

Lososy po japonsku

"Půl roku jsme se učili český jazyk a pak jsme si našli práci. Protože jsme měli čtyři děti a museli jsme posílat peníze. Začátky byly těžké, ale teď už problém není." Rodina je díky Červenému kříži kompletní, ke čtyřem dětem přibyly v Česku další dvě. A tak je teď Odina v domácnosti a stará se o ně.

Účastní se ale řady akcí komunitního centra Kontakt, které pořádá například festival cizinců a národnostních menšin. Vaří na něm uzbecká jídla. Umí už i ta česká. "Knedlíky už umím. Mám české kamarádky a ukázaly mi to." Její manžel má práci na tři směny v japonské automobilce, dělá montáže klimatizací.

Není tam jako cizinec sám, jsou tam Poláci i Ukrajinci. Abdumadžíd je v práci spokojený, je tam podle něj výborné pracovní prostředí, nemůže si vynachválit závodní jídelnu, kde mají na výběr česká i japonská jídla. "Guláš dělají, lososy po japonsku, je to výborné."

Členům rodiny se stýská po příbuzných, které neviděli spoustu let,ale jsou spokojení. "Líbí se nám tady, děti jsou spokojené a umí už dobře česky." 17-letá Ajša vzpomíná na to, kdy se ze dne na den ocitla se třemi sourozenci sice šťastná u rodičů, ale v naprosto odlišné zemi.

Rodina by chtěla české občanství

00964982.jpeg

"To bylo hrozné, vůbec jsme nerozuměli. Když jsme přišli do Česka, tak jsme museli hned za tři dny jít do školy. Nakonec jsme museli opakovat třídu." Základní škola, kam malí Uzbeci, ale taky Ukrajinci a Slováci chodí, proto podle ředitele Libora Rygála nabídla školákům pomoc. "Mají možnost se domluvit s našimi učiteli na konzultaci a doučování v jazyce."

Ajša už problémy s češtinou nemá. Našla si i české kamarádky. Musí taky pomáhat mamince s ostatními děti. "Jsem nejstarší dcera, tak musím uklízet a vařit." Stejně jako maminka nosí Ajša muslimský šátek, a to od šesté třídy.

„Zezačátku se mi spolužáci smáli, ale postupně to bylo dobré. Učili jsme se ve škole o muslimech a učitelka jim vysvětlila, proč musíme nosit šátky. Na tělocvik chodíme odděleně, máme učitelku, tam šátek nosit nemusím." Co se týká hodin plavání, záleží podle ředitele školy na malých muslimkách, zda na ně chtějí chodit. „Pokud nechtějí, respektujeme to."

Ajša by se chtěla jednou stát módní návrhářkou. V Česku se jí líbí, jediné, co by přivítala, je větší byt. O výměnu bytu pro uzbeckou rodinu usiluje Rosanne Grigorianová, Arménka, která žije v Česku spoustu let a má vlastní poradnu pro cizince Foreigners. Rosanne pomáhá hledat cizincům taky práci a radí jim, jak získat české státní občanství. Ráda by ho měla i Abdumadžídova rodina. Je k tomu ale nutné složit zkoušky z češtiny.

"Příští rok bude dělat zkoušky tatínek, uvidíme, jak to dopadne." Rosanne zmiňuje jednu z výhod českého občanství. Po devíti letech by členové rodiny mohli vidět své příbuzné. „Jakmile ho budou mít, mohou klidně odcestovat i do Uzbekistánu."

Spustit audio
autoři: Ivana Bernáthová, Ondřej Bouda, Kamila Schusterová