Už zase za mnou lezeš, holka? – smál se své dívce František. Potkali se v Terezíně a Osvětimi

6. prosinec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Schnurmacher v době základní vojenské služby v první polovině 30. let 20. století

Paměť národa získala unikátní nahrávku vzpomínek židovského sedláka ze Šumavy Františka Schnurmachera z roku 1982.

V přechozích Příbězích 20. století jsme vás seznámili s jeho dramatickým osudem v Terezíně. Nyní se v rozhlasovém dokumentu dovíte, za jakých okolností přežil Osvětim a pracovní lágr Schwarzheide.

Dokumentární cyklus Příběhy 20. století čerpá z audio a video záznamů vzpomínek uložených v rozsáhlé on-line sbírce Paměť národa. A ta vzniká díky Vám – posluchačům a čtenářům, kteří naši práci podporujete drobnými dary například v Klubu přátel Paměti národa. Prosíme, pomozte i Vy. Nesmírně si Vaší podpory vážíme. Bez ní by tato práce možná nebyla. Děkujeme!

Otevření vagónů zůstalo pro Františka jednou z mnoha hrůz, jaké ho v lágrech a na cestách do nich potkaly: „Vřítily se k nám do vagonu přízraky. Lidi šílenci, fanatici. Byli to ponejvíc Poláci, vězňové s holemi. Tloukli nás hlava nehlava, mladého, starého, tenkého, tlustého. Řvali, křičeli, úmyslně dělali paniku,“ vzpomíná.

Čtěte také

Esesáci s agresivními psy nechali vězně rozdělit na muže, ženy a děti a nacpali je do bloků. V jednom se mačkalo 600 vězňů. Spali na třípatrových kavalcích. Vězni nafasovali chatrné oblečení, tričko, letní kabátek a plášť: „Dostali jsme čaj, ale k pití nebyl. Myl jsem si v něm nohy. Hned po příjezdu umírali staří lidé, tak jsme si brali deky po nich. K jídlu jsme měli neustále tuřínovou polévku. Jednu dobu jsem ji už nedokázal jíst a raději jsem hladověl. Dostávali jsme na den kousek chleba, někdy gram margarinu a lžičku tuřínové marmelády,“ líčí.

Pohyb! Rychle! To slyšeli vězni v lágru pořád

Nejstarší bratr David byl umístěn na marodku. Trpěl furunkolózou, hnisavým onemocněním kůže. Místo obvazů mu pokrývaly hlavu krepové papíry: „Doktor Hellmann mě za ním pustil. Kdyby se to dozvěděli esesáci, utloukli by jeho i mě,“ vysvětluje František, kterému se podařilo dostat se za bratrem, když uplatil nebo přemluvil dozorujícího doktora: „Byl to žalostný pohled. David stále mluvil o invazi Spojenců do západní Evropy a věřil, že pak Němci kapitulují.“

František Schnurmacher s ženou Vally a dcerami Helenou (vpravo) a Hanou

František neustále myslel na svou maminku: „Když jsme stáli nekonečně dlouho v mrazu na Apelplatzu, věděl jsem, že nedaleko stojí také ona,“ svěřuje se. „V Osvětimi jsme přenášeli kameny na stavbu Lagerstrasse, táborové ulice. Kdo si vzal malý kámen, toho dozorci bili holí do hlavy. Kdo nemohl, toho dorazili. Přišel jsem na to, že nejlepší je tahat dlouhé a tenké kameny. Vypadaly jako velké, ale moc nevážily. Nejčastějšími slovy v Osvětimi byly Bewegung a los – pohyb a rychle.“

Chlapec nosil hole, kterými velitel ubíjel vězně

Lagerältestera, velitele tzv. rodinného tábora, kam byl František se sourozenci a maminkou umístěn, dělal Arno Böhme: „Byl to vrah a zločinec z povolání odsouzený k smrti. Němci si ho ale vybrali jako Lagerältestera do Osvětimi,“ vysvětluje. „Chodil mezi vězni a za ním osmiletý kluk s pěti šesti hůlkami. Arno se nevrátil z pochůzky dřív, dokud všechny hůlky nerozmlátil o vězně. Kameny nás nechal přenášet nesmyslně z místa na místo i v neděli. Prý aby se nám nezkrátily žíly,“ popisuje.

František Schnurmacher se svými dcerami Hanou a Helenou

Na bloku, ke kterému patřil i František, vládl jistý Adolf Sonneberg, starý koncentráčnický vlk zavřený nacisty už v roce 1934: „Na návštěvu za ním chodil blokový z druhého tábora, nějaký Schachmeister. Nosil Sonnebergovi noviny Krakauer Zeitung. Osmého června 1944 dopoledne přinesl noviny ze sedmého, kde se psalo o invazi spojenců do Normandie. Běžel jsem hned za bratrem Davidem na marodku a řekl mu o tom. Poděkoval mi za zprávu a odpoledne umřel,“ vzpomíná František Schnurmacher.

„Němcům chyběli dělníci pro válečný průmysl a 20. června 1944 vyšlo nařízení o totálním nasazení vězňů. Pro práci nás vybíral doktor Josef Mengele. Měl jsem štěstí a stal jsem se účastníkem prvního živého transportu, který vůbec kdy odjel z Osvětimi,“ říká na nahrávce z roku 1982 František Schnurmacher, který tábor opustil s tisícovkou mužů, 500 dospívajícími chlapci a 500 ženami.

Byla mezi nimi i jeho dívka Vally, do které se zamiloval už před válkou: „Odjížděli jsme 1. července 1944 a do poslední chvíle jsme se báli, že jdeme do plynu,“ říká. Dne 3. července 1944 se s dalšími vězni ocitl v saském městě Schwarzheide. Američané tam rozbombardovali továrnu na syntetický benzín. Vězni ji měli za úkol obnovit a vybudovat betonové protiletecké kryty.

Vězni pili vodu vytékající z vozíku s betonem

„Ve Schwarzheide jsme měli proti Osvětimi náramné bydlení – místnosti jen pro 24 nebo 12 lidí a dvojáky kavalce. První den jsme dostali k jídlu guláš a brambory a pochutnávali si. Pak se ale ukázalo, že se spletli a dostávali jsme už jen vězeňskou stravu, ale lepší než v Osvětimi. Jenže sušená zelenina v polévce nás píchala do krku jak ostnatý drát,“ popisuje.

František Schnurmacher a jeho žena Vally po promoci jejich dcery Heleny

Podle Františka vězni dřeli jak na galejích. Při výstavbě protileteckých krytů přenášeli za noc 400 pytlů s cementem. Beton rozváželi po lešení na vozících. Když měli ve vedru žízeň, pili někteří vodu, jež vytékala z vozíků. Pitnou totiž neměli. „Výtah na beton obsluhoval francouzský vysokoškolák. Když už jsme nemohli, uměl výtah porouchat a my si na patnáct nebo i na třicet minut odpočinuli,“ prozrazuje.

Dne 19. dubna 1945 byl jako ostatní vězni donucen esesáky vydat se na tzv. pochod smrti. Komu z vězňů nestačily síly, byl na místě bachaři zastřelen. Transport dorazil přes Varnsdorf a Litoměřice až do Terezína, kde se František a jeho synovec Hurry dočkali osvobození.

Už za mnou zase lezeš, holka...

František se po válce setkal i se svou budoucí ženou Vally. Chodili spolu už za války a potkali se v Terezíně i Osvětimí. Vzali se v roce 1946 a v roce 1947 a 1949 se jim narodily dcery Helena a Hana: „Já jsem se Vally vždycky smál, že nemohla beze mě vydržet. Přijela za mnou do Terezína. Tedy ne přímo za mnou, ale s transportem. A když v květnu 1944 přijela do Osvětimi, řekl jsem jí: ´Už za mnou zase lezeš, holka!?´“ Zatímco Vally přežila, její bratr zahynul během války neznámo kde a kdy. Pravděpodobně nepřežil pochod smrti.

František Schnurmacher se svou ženou Vally v 70. letech 20. století

Hrůznou anabázi po koncentračních táborech nepřežili z Františkovy rozvětvené rodiny maminka a čtyři sourozenci ze sedmi. Zahynuly i jejich rodiny s dětmi.

František dostal po návratu domů zpátky rodinnou zemědělskou usedlost i s pozemky o výměře 16 hektarů: „Mé ženě vrátili, pro čerta, 20 hektarů, takže se ze mě stal po roce 1948 vesnický boháč, kulak,“ posteskl si František na nahrávce ze začátku 80. let. „Klid jsem měl, až když jsem udělal velké gesto a věnoval všechno státu,“ říká mírně tlumeným hlasem se sarkastickým tónem. Tento sedlák pak nastoupil do mlékárny a později pracoval v Drůbežářských závodech Klatovy.

Vally Schnurmacherová zemřela v roce 1980. František ji následoval o čtyři roky později. Po roce 1989 dostala rodina zpět jen malou část majetku, který jim v 50. letech komunisté ukradli.

autoři: Miloslav Lubas , Mikuláš Kroupa
Spustit audio