Už se nemusíme bát budoucnosti aneb Vánoční zamyšlení z let socialismu

Rozhlasové noviny, pravidelné večerní zpravodajství, se v archivu Českého rozhlasu dochovaly v ucelené řadě od ledna 1968. Poskytují unikátní vhled do socialistické každodennosti, jakkoli jde o každodennost poněkud oficiální.

Čtěte také

Nakupování už je symbolem Vánoc stejně, jako je jím kapr a stromeček, odhaluje etnograf

Z domácích informací převažují ty „stranické a státní“. Součástí Rozhlasových novin byly i různé zahraničně-politické poznámky a komentáře, které měly posluchačům vysvětlit, jak správně – z hlediska momentálně převažující stranické linie –, chápat mezinárodní události.

Ale o vánočních svátcích si i editoři rozhlasového zpravodajství dovolili vybočení ze zajetých kolejí.

Rozhlasové noviny, zpravidla půlhodinové, bývaly o něco kratší, zvláště ty štědrovečerní. A kromě zpráv se pravidelně objevovala i jakási vánoční zamyšlení, pohybující se mezi komentářem, fejetonem, občas i reportáží.

Světla nad magistrálou

Autoři zamyšlení byli různí, odlišný byl i obsah sdělení, které posluchačům předávali. I zde ale existovala jakási režie, která posluchačům dávkovala jeden sváteční den známou osobnost (herce, zpěváka, spisovatele).

Metro bylo na politickou objednávku zprovozněno pro veřejnost od 9. května 1974|foto:Archiv DPP

Další den jednoho „obyčejného člověka“ (často různé hrdiny socialistické práce nebo zasloužilé členy komunistické strany) a nakonec přišla řada i na redaktory rozhlasu.

Ti byli vysláni do terénu, aby se v kulisách hlavního města zamysleli, v čem nás uplynulý rok posunul na cestě od socialismu ke komunismu.

„Tam daleko jsou jako korálky navěšené na šňůrkách světla nad novou magistrálou, do tmy září jako symbol československo-sovětské spolupráce nové stanice metra, které se rozběhlo pod Prahou už do dvou linií,“ popisoval vánoční Prahu ve svém zamyšlení redaktor Vladimír Holman o Vánocích 1978.

Nemusíme se všichni milovat – ani to není možné. Ale úctu, respekt a pocit vzájemnosti bychom měli mít všichni.
Libuše Havelková (1980)

To vánoční poselství „obyčejných lidí“ bývala překvapivě nepříliš vydařená. Hemžilo se to v nich vyznáním lásky k Sovětskému svazu a socialismu, hovořilo se o splněných závazcích a slibovala se ještě intenzivnější aktivita pro léta příští.

Těžko soudit, zda autorům někdo říkal, co mají ve svých zamyšleních zmínit, nebo zda takto skutečně uvažovali z vlastní vůle, případně ze snahy zalíbit se nebo „jen“ vyslat signál naprosté loajality režimu.

Vánoce člověka nové epochy

Několikaminutové fejetony různých umělců jsou nakonec asi tím nejzajímavějším, co mohli posluchači rozhlasu slyšet. Naprostá většina ani náznakem nezavadí o politiku a slovo socialismus byste hledali marně.

„Nemusíme se všichni milovat – ani to není možné. Ale úctu, respekt a pocit vzájemnosti, to bychom měli mít všichni. Jsme jeden na druhém závislí,“ uvažovala o Vánocích 1980 herečka Libuše Havelková.

Jaroslav Marvan byl jednou ze známých osobností, které se střídaly před mikrofonem ve vánočních zamyšleních|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Bylo to v roce, kdy se naplno rozhořela válka v Afghánistánu, okupovaném Sovětským svazem. V podobném duchu k posluchačům promlouvali herci Blanka Bohdanová, Jaroslav Marvan nebo Bohuš Záhorský či spisovatelé Bohumil Říha nebo Ladislav Fuks.

I zde byly výjimky: třeba Jiřina Švorcová o Vánocích 1976 hovořila o „člověku nové epochy, uvědoměle bojujícím za změnu světa“, o „úspěších jednoty socialistických států“ a o „revoluční přeměně světa“.

Toto její vánoční poselství je ale svým obsahem naprosto ojedinělé. Většinou se autoři podobných zamyšlení snažili o něco zdánlivě jednoduchého: říci posluchačům pár obyčejných, hezkých slov.