Úvahy - jak se Rusové mají po beslanské tragédii stavět k islámu

Osud světa ve 21. století je prý proto v rukou vykladačů islámské víry. Mulla Umar a mnozí další islámští duchovní před třemi lety jednoznačně schválili teroristické útoky proti Spojeným státům. Četné jiné autority světového islámu naopak tento faktický počátek globální války islámského extrémismu proti zbytku světa rozhořčeně odsoudily. Profesor Kurajev nepovažuje svět, v němž se vedou podobné polemiky, za nejlepší místo k žití, ale na druhé straně připouští, že je to lepší, než kdyby tyto debaty neprobíhaly vůbec.

Islámští předáci v Rusku se zřejmě zcela upřímně domnívají, že terorismus ve jménu muslimské víry nutno považovat za terorismus jako takový, a to je konání jednoznačně antiislámské. V dnešním Rusku se však prý bohužel prosazují i zcela opačné tendence. Kupříkladu využívání tzv. černých vdov jako sebevražedných atentátnic - připomeňme si, že tři z nich se prosadily při útocích na ruská letadla a moskevské metro těsně před Beslanem - povolili, ba dokonce doporučili vaahabitští ulemové ze Saudské Arábie. Jeden z nich - vaahabitský emisar Abú al Valíd - pak prý vedl přípravu tzv. šahídek přímo na území Severního Kavkazu.

Profesor Kurajev se ve své rozsáhlé úvaze o vztahu současného pravoslaví, ale ve skutečnosti celé ruské společnosti k islámu zamýšlí nad další kardinální otázkou, opakovanou v posledních letech často a po celém světě: Je současný islámský terorismus důsledkem deformované interpretace Koránu. Kurajev připomíná, že ony interpretace přece nevykládají Medvídka Pú, ale právě Korán. "Zdrojem těchto interpretačních deformací nejsou negramotní arabští skinheadi, ale nejvzdělanější islámští duchovní. Islámský svět se světem teroru nezpříznili špatní žáci, ale naopak skvělí charismatičtí učitelé," říká doslova ruský pravoslavný bohoslovec.

Největší vina islámského světa však podle Andreje Kurajeva spočívá v tom, že se nechá zneužívat. Nestačí jen, že ideologie al Káidy se utvářela na nejprestižnějších světových islámských univerzitách. Tuto ideologii i zcela praktické strategické plánování teroristických operací si totiž prý neobjednává oblast Blízkého východu či islámského pásu, táhnoucího se ze severní Afriky až do jihovýchodní Asie, ale blíže nespecifikovaní představitelé západního světa. Ti se podle Kurajeva snaží chopit otěží globální ekonomiky a aby je třímali co nejspolehlivěji, potřebují zrušit či alespoň omezit demokratické svobody západního světa. Nu a aby občané vyspělých zemí na něco takového přistoupili, nechali se sledovat všudypřítomnými kamerami a souhlasili s odposlechem svých telefonů, bylo třeba dodat jim dostatečně působivého strašáka. A tím je právě islámský terorismus.

Přestože Kurajevova argumentace je na řadě míst poměrně přesvědčivá a opakuje známé pravdy, které je v zásadě schopen a ochoten akceptovat každý racionálně uvažující moderní člověk, právě uvedený poslední závěr nebezpečně připomíná nedávné propagandistické povykování totalitních komunistických režimů o imperialistickém nebezpečí.

Významný představitel ruské pravoslavné církve tak demonstruje to, co se této instituci vyčítalo přinejmenším po celé dvacáté století: Své možnosti a svůj vliv dává do služeb světské moci bez ohledu na to, jaká ta moc právě je. Slova o blíže nespecifikovaných temných silách na západě totiž v poslední době zaznívají z úst vrcholných ruských politiků včetně prezidenta stále častěji. Nu a pokud jde o účelové využívání domácího i světového terorismu pro potřeby utahování politických šroubů, je světovým přeborníkem v této disciplíně právě Vladimir Putin. Toho si profesor Kurajev zřejmě nepovšiml. Nu a pokud bychom v jeho obsáhlé studii čekali nějaké návrhy na smír či alespoň příměří mezi křesťanským a islámským světem, bohužel je tam nenajdeme, stejně jako je těžko hledáme v oficiální ruské politice.