Útěk z Prahy do Palestiny
Bylo mnoho cest, kterými mohli lidé za německé okupace po 15. březnu 1939 odcházet z protektorátu. Přes Polsko, Sovětský svaz nebo tzv. balkánskou cestou přes Maďarsko a Jugoslávii se vojáci i civilisté dostávali do svobodného zahraničí. K emigraci se rozhodl i Bedřich Utitz a jeho příběh představuje méně známou možnost útěku – přes Černou růži.
Ještě před příchodem německých vojsk do okleštěného Československa se vědělo o protižidovských nařízeních v Německu a Rakousku a židé byli už od roku 1938 ze strany Čechoslováků perzekuováni. Byli vyhazováni z práce ve státním sektoru nebo jim bylo přezkoumáváno občanství, pokud je získali za první republiky. Někteří židé tušili, že je může čekat neblahá budoucnost a musí proto ze země odejít. Jednou ze šancí k útěku byla cesta do Palestiny se společností sídlící v pasáži Černá růže v Praze Na Příkopech. Utečencům v té době nahrávalo politické ovzduší. Němci se chtěli židů zbavit, ale zatím nenásilnou cestou.
Jedním z přímých účastníků cesty byl i známý novinář a publicista Bedřich Utitz. Narodil se 20.11.1920 ve Vídni do židovské rodiny původem z Čech. Otec byl firemním prokurátorem a po krachu firmy se rodina Utitzů v roce 1931 přestěhovala do Prahy. Bedřich Utitz vychodil německé gymnázium a jeden z bývalých spolužáků ho v roce 1939 zavedl do pasáže Černá růže.
Díky organizaci se za poplatek dostávali do zahraničí nejen židé, ale i další občané protektorátu. Cestující nastoupili 30. dubna 1939 do vlaku, který je dopravil z Prahy do Vídně, kde na Dunaji čekala výletní loď. Po nastoupení všech klientů byla loď plná k prasknutí – na její palubu se muselo vejít několikanásobně více lidí než by mělo být. To byl však ten nejmenší z problémů, které na cestující čekaly.
Špatná organizace plavby se ukázala hned v bulharském přístavu Sulina, v ústí Dunaje do Černého moře. Z poměrně luxusního výletního parníku museli cestující vystoupit a čekat několik dní, než mohli jet dál v podstatně horších podmínkách na nákladní lodi Frossula. A nebyla to jediná neplánovaná zastávka. Další byla na francouzském mandátním území v Bejrútu. Ovšem po 6 nedělích poslal velitel přístavu cestující zpět do Frossuly. „Že už nebude živit 400 nebo kolik uprchlíků a ať jedou pryč,“ vzpomíná Bedřich Utitz. Teprve po zjištění, že stravu hradí sionistické organizace, vzal cestující zpět do přístavu. Bedřich Utitz chtěl v Bejrútu narukovat do armády a přihlásil se s dalšími 30 vojáky do cizinecké legie, ale ani jeden z nich tehdy nebyl přijat. Nesplnitelnou podmínkou byla společná služba v československé jednotce.
Cestující se opět dostali na širé moře, kde se kapitán Frossuly dohodl s polskými sionisty a cestující měli přestoupit na loď nesoucí název Tiger Hill. „Tak jsme lezli na otevřeném moři, včetně starých lidí, i se zavazadly, po provazových žebřících dolů do člunu, s člunem k další lodi a zase po provazovém žebříku nahoru. Tam bylo asi 300 mladých sionistů a pro nás nebylo v podpalubí místo, tak jsme se ukládali na palubě. Už to nemělo dlouho trvat“, popisuje situaci Bedřich Utitz. Strádání cestujících však nebylo ani zdaleka u konce.
Palestina byla od první světové války britské mandátní území a své hranice si Britové pečlivě hlídali. Jejich lodě plující na moři se nad ničím nerozhodovali a po spatření Tiger Hillu začali na loď střílet. Několik polských sionistů tak našlo na moři svou smrt.
Po četných peripetiích se cestující dočkali dobrého konce. Kapitán ukázal několika mladým lidem jak řídit loď, namířil ji na pevninu, skočil s posádkou do malého člunu a odjel se svým mužstvem pryč. Loď následně přece jenom přistála nárazem do měkkého písku. Celá cesta, i kvůli zastávkám, trvala 4 měsíce a klienti Černé růže si poprvé mohli stoupnout na vysněnou palestinskou půdu až počátkem září 1939. To byl však pro mnohé pouhý začátek. Cestující byli odvezení do Sarafandu, vojenského tábora poblíž Tel Avivu, kde někteří z nich byli odvedeni do armády. Většina, včetně Bedřicha Utitze, však měla střevní onemocnění papatači a v daný moment nebyli schopni nastoupit vojenskou službu. Po vyléčení byla odvodní komise pryč a emigranty čekal civilní život. „Tam nás zaregistrovali a vydali průkazy. Pak jsme se dostali ven, bylo to dobře organizované, a my mladí jsme byli ihned registrovaní jako nezaměstnaní. Dostali jsme podporu v nezaměstnanosti, ale museli jsme se každý den hlásit na místě, kde se rozdělovala práce. Potom jsme dostali baráček a chodili jsme na práci. Tam jsem byl tak dlouho, až mě konečně povolali na vojnu“, dodává Bedřich Utitz.
O cestě Bedřicha Utitze a dalších emigrantů z Protektorátu Čechy a Morava jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 16.4.2010. Zde si můžete přečíst také vzpomínky pamětnice Evy Kalinové.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
