Ústavní soud rozhoduje o budoucnosti Unie

Obdobně jako při předchozích pokusech ratifikovat evropskou ústavu, je i teď, při procesu ratifikace její okleštěné podoby, totiž zřejmé, že pokud se proti smlouvě z Lisabonu postaví nejen jedna, ale hned dvě členské země, bude s ní nejspíš konec. V prvním případě to byly Francie a Holandsko, kde se lidé v referendu vyslovili proti, jakkoli v tom hrály roli i iracionální důvody, které s paragrafy smlouvy neměly nic společného. Teď hlasovali proti Irové. A jedinou další zemí, kde se o reformách unijních institucí poslanci zatím nerozhodovalo, je ČR. Tady příslušná smlouva leží od dubna na Ústavním soudu.

To vše kvůli tomu, že ji předseda vlády Mirek Topolánek sice za ČR slavnostně podepsal, ale pak o ní nebyl schopen přesvědčit ani svou vlastní stranu a především jejího čestného předsedu Klause, kterému s velkým nasazením vyjednal na začátku roku znovuzvolení prezidentem. Místo aby se Lisabonská smlouva projednávala v parlamentních výborech, putovala z iniciativy skupiny senátorů za ODS k Ústavnímu soudu, a to kvůli celkem šesti oblastem dokumentu a s dotazem, zda jsou v souladu s ústavou. Účastníky řízení jsou ze zákona představitelé obou komor parlamentu, vláda i prezident, a právě kvůli němu se jednání Ústavního soudu muselo posunout až na konec listopadu. Původně stanovený termín před dvěma týdny totiž kolidoval s prezidentovou návštěvou Irska- a jelikož prezident nemá žádného zákonného zástupce a trval na tom, aby byl osobně přítomen, museli na něj v Brně počkat.

Václav Klaus vypočetl své argumenty k údajné protiústavnosti Lisabonské smlouvy nejen dnes před televizními kamerami, ale už na začátku června v dopisu, který zaslal na Ústavní soud. Z něj mimo jiné vyplývalo, kam směřuje: totiž - po irském vzoru- k referendu. Klaus kladl Ústavnímu soudu na srdce, aby si své rozhodnutí důkladně rozmyslel, protože prý jde o "jedno z nejvýznamnějších a nejodpovědnějších v historii českého ústavního soudnictví" a bude mít "precedenční význam". V očích Klause lze podle české ústavy pravomoci zdejších orgánů přenášet jen na entitu existují mezi státy a nikoliv nad nimi. To by se však přijetím Lisabonské smlouvy údajně stalo. Tím by Lisabonská smlouva změnila i naši Přístupovou smlouvu. "Je proto legitimní otázka", napsal prezident Klaus ústavním soudcům doslova, "zda i souhlas k ratifikaci Lisabonské smlouvy nemá být předmětem referenda". Dnes k tomu v budově Ústavního soudu přidal řadu dalších námitek, a aby byly pro laiky srozumitelnější, zjednodušil je způsobem, který zaváněl ryzím populismem: nový mechanismus rozhodování například představil divákům tak, že hlas Německa by prý měl napříště dvojí váhu a Česka nebo Irska jen poloviční. Ve skutečnosti je to tak, že ne všechna rozhodnutí by v unii musela být schválena všemi státy. U některých návrhů by stačilo, kdyby s nimi souhlasilo aspoň 55% států, ve kterých bydlí 65% obyvatel. Malé státy by se tím neocitly ze hry: jen by si musely vyjednávat v unii častěji pro své záměry podporu dalších zemí.

Rozhodnutí US, i kdyby k němu mělo dojít už zítra, nicméně nebude znamenat konečnou. A to ani kdyby podpořilo názor vlády, že Lisabonská smlouva je v souladu s ústavou: další ze zákona oprávněné skupiny mohou totiž napadat její ostatní články, které Ústavní soud v těchto dnech neposuzuje. I kdyby se tak ale nestalo a proces ratifikace v parlamentu a v senátu proběhl, prezident Klaus už signalizoval, že by i v takovém případě s podpisem počkal. A sice na to, jak se vyvine situace v Irsku: až si za to v diskusích na internetu vysloužil ironické poznámky, zda snad není spíš prezidentem Irů než Čechů. Bez ohledu na netrpělivě celou Evropou očekávaný verdikt z Brna- z toho tedy může být v Česku ještě nekonečný seriál.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .