Úspěch evropské diplomacie?

Potěšení nad Evropany dojednaným průlomem v mnohaměsíčním sporu vyjádřily také Mezinárodní agentura pro atomovou energii a Spojené státy. Shodně ale upozornily, že rozhodující nejsou slova, ale skutky. Totéž ostatně prohlásil šéf britské diplomacie Jack Straw. Trochu tím vybočil z jinak příkladně jednotné prezentace společného evropského zájmu, na které se v Teheránu podílel s kolegy Dominiquem de Villepinem a Joschkou Fischerem. Celkově však mohlo být ministerské trio se svým výkonem určitě spokojeno.

Jako jejich zásluha teď vypadá, že spory kolem íránského jaderného programu nepřerostou v krizi podobnou té, která už rok panuje kolem nukleárních aktivit Severní Koreje. O zásluhách je ale předčasné hovořit. Evropská unie teď musí dokázat, že Írán dokáže přimět ke splnění toho, co má zatím hodnotu pouhého slibu: Totiž k pozastavení aktivit spojených s výrobou obohaceného uranu, plné spolupráci s jadernými inspektory OSN a k podepsání dodatku ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní.

Nevidí se často, aby diplomacie tří klíčových evropských států postupovaly ve věcech celosvětové důležitosti v takové shodě. Jinou věcí je, zda společný britsko-francouzsko-německý zájem na řešení sporů kolem Íránu lze považovat za modelový příklad společné evropské zahraniční politiky. Tím by byl pouze v případě, kdyby evropské trio sledovalo strategii přesahující úterní misi v Teheránu.

To ale ukáží teprve příští týdny, ve kterých má Teherán začít plnit to, co přislíbil. Íránští představitelé si mezitím dávají záležet na tom, aby jejich rozhodnutí spolupracovat s jadernou agenturou OSN nevyznělo jako kapitulace vynucená vnějším tlakem. Nejviditelnějším známkou tohoto tlaku bylo ultimátum Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Ta dala Teheránu čas na změnu postojů nejpozději do konce října. Írán nevyloučil, že stanovený termín o několik dnů překročí.

Stejným gestem je prohlášení, že pozastavení aktivit spojených s obohacováním uranu je projevem mírumilovných úmyslů Íránu a že je jeho výsostným právem určit, na jak dlouho budou tyto aktivity pozastaveny. Vyjádřením tohoto typu nelze přikládat větší váhu, než si zaslouží. Od neskrývaných projevů vzdoru íránského režimu je nicméně už jen krůček k otázce jak to, co Evropa vnímá jako velký úspěch své diplomacie, vidí samotný Teherán. Je dost dobře možné, že z hlediska Teheránu trio evropských ministrů zahraničí posloužilo jen jako velmi cenný komunikační kanál: Írán skrze něj elegantně vzkázal, že mu nestojí za to, aby se kvůli svým jaderným aktivitám ocitl před Radou bezpečnosti OSN a za svou neústupnost sklidil hospodářské sankce. Právě taková budoucnost Íránu hrozila, kdyby nevyužil řešení, které mu - jistě po předchozích mnohatýdenních jednáních na nižší úrovni - takříkajíc na zlatém podnose přivezli šéfové diplomacií silné evropské trojky. Teherán dlouhé měsíce namítal, že důslednější inspekce, které umožňuje podpis dodatkového protokolu ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, de facto podkopávají suverenitu státu. Bude proto zajímavé sledovat, jak si Írán plnou spolupráci s jadernými inspektory OSN představuje v praxi. Evropská unie by měla v každém případě udělat maximum, aby Írán bezvýhradně plnil to, co v její přitomnosti slíbil. Jedině pak bude možné mluvit o velkém úspěchu spojených evropských diplomacií.