USA stáhnou vojáky ze spojeneckých zemí

Nejzajímavější je v tomto ohledu Německo. Právě v jeho západní části zůstala po válce většina ze 100 000 amerických vojáků. Nyní se vláda v Berlíně docela vážně připravuje na tvrdou kritiku a možná dokonce protesty. Jak řekl mluvčí ministerstva obrany, některé oblasti budou postihnuty a měly by dostat kompenzace, neboť je čeká bolestivý proces kvůli ztrátě mnoha pracovních příležitostí.

Washingtonský Bílý dům přitom počítá s tím, že až dvě třetiny přemístěných amerických vojáků opustí právě Německo. A zdůrazňuje: je to proces, ke kterému jsme přistoupili společně se spojenci, není to něco, co chceme udělat spojencům. Washington tím chce rozptýlit úvahy o tom, že nynější krok by mohl být reakcí na spory Američanů se spojenci ohledně války v Iráku.

Poněkud jiná situace je v Jižní Koreji a Japonsku, kde hlavně mladší generace není až tak nakloněna Američanům. Ačkoliv politické vedení obou zemí má v přítomnosti spojeneckých jednotek jasno, občas se objeví demonstrace a protesty, vyvolávající smíšené pocity. I tam ale platí, že odcházející Američané nebudou provázeni žádnými nadávkami či nenávistí.

Dodejme, že ve všech těchto zemích některé základny zůstanou, bude na nich ale podstatně méně vokáků a změní se jejich úlohy. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld tvrdí, že současné hrozby si žádají úplně jiný přístup, než období studené války. Je proto potřebné, aby jednotky byly schopné bleskových akcí doslova kdekoliv nasvětě, ale především tam, kde teroristické sítě plánují vražedné akce.

Proto chce Washington přesunout část jednotek blíž k pověstné Bushově ose zla, kterou tvoří Irák, Írán a Severní Korea. Ve válce proti terorismu je z vojenského hlediska rozhodujícím faktorem moment překvapení, a právě na něj musejí být ozbrojené síly připraveny. Co se týče Evropy, podle Washingtonu už nemá smysl držet početné jednotky kdesi v Bavorech, protože nebezpečí sovětských tanků pominulo. Daleko účelnější mají být nové základny v Bulharsku či Rumunsku. Otázka Balkánu, kde se ještě nedávno válčilo, bude více méně přenechána zodpovědnosti Evropské unie.

Pokud je pravda, že nynějším rozhodnutím amerického prezidenta končí jedna historická éra, nebude od věci krátké ohlédnutí zpět. Byla to éra nepochybně úspěšná pro demokratický svět. Studená válka skončila de facto prohrou Moskvy, rozpadem sovětského impéria a ideovou porážkou komunistické ideologie. K poválečnému vývoji Evropy blahodárně přispěla americká přítomnost na starém kontinentu. Paradoxem je, že nebýt komunistické hrozby, Američané by zde jenom těžko zůstali.

Vojenská přítomnost vedla automaticky k angažovanosti Američanů v evropských záležitostech, což - opět blahodárně - přispělo k integraci a spolupráci mezi bývalými nepřáteli, hlavně mezi Německem a Francií. Dnešní Evropská unie do jisté míry vděčí za svůj vznik a úspěšný vývoj právě Americe, jež fakticky garantovala bezpečnost západní Evropy v nejtěžších časech expanze sovětského impéria.

Jaká bude ale nastupující éra? Důležitou otázkou bude úloha Atlantické aliance. Jejím smyslem bylo čelit komunistickému nebezpečí, po skončení studené války visel ale nad budoucností aliance otazník. Zanikla Varšavská smlouva, k velké radosti většiny jejích členů, a Moskva stáhla vojáky z okupovaných zemí, včetně tehdejšího Československa. Rusko chtělo, aby se tedy zrušilo i NATO, ovšem bylo to v situaci, kdy bývalí členové Varšavské smlouvy vehementně bouchali na dveře aliance, kterou považovali za podstatně spolehlivější záruku bezpečnosti než Evropskou unii. Aliance proto nebyla zrušena, naopak dvakrát se rozšířila.

V období války v bývalé Jugoslávii zasahovaly jednotky NATO (pod vedením Američanů) v Bosně i v Kosovu. O potřebě zachování této organizace v té době už málo kdo pochyboval. A nakonec, nová situace nastala po teroristických útocích z 11.září. Aliance se aktivně postavila na stranu Američanů, jako země, jež byla napadena. V následujícím konfliktu v Afghánistánu bojovali spojenci jako jeden muž.

Rozpory ale nastaly před následující válkou v Iráku. Spojené státy a Británie ji považovaly za nutnou, zatímco Němci a Francouzi za předčasnou, ne-li dokonce zbytečnou. Členové Atlantické aliance se rozdělili na dva tábory a Washington se rozhodl podniknout intervenci bez podpory NATO jako celku.

A právě tehdy se objevil nový termín. Začal ho používat americký ministr obrany Donald Rumsfeld. Jde o takzvanou "Alianci ochotných", což prakticky znamená, že Washington pro danou potřebu v daném čase a na daném místě získá vždy jiné spojence. Na postavení Atlantické aliance to samozřejmě vrhá určitý stín, stejně jako úvahy o vytvoření nezávislé evropské obrany. Je zřejmé, že Evropská unie má ambici mít vlastní jednotky a měla by přebrat větší zodpovědnost za stabilitu starého kontinentu. Na druhé straně je ale zásadně důležité, aby jejich působení bylo koordinované s NATO. Jisté je, že Evropané mají co dohánět. Jejich armády se zatím nemohou té americké rovnat ani co se týče technického vybavení, ani co se týče organizačního zázemí.

Prozatím je zřejmé, že ze současných 230 000 amerických vojáků v zahraničí by se jich mělo přesunout na jiná místa zhruba 70 000. Mnoho ale záleží na jednáních s konkrétními zeměmi a na vývoji války proti terorismu, a také na tom, kdo bude vládnout v Bílém domě po listopadových volbách. I v případě vítězství demokratického kandidáta Johna Kerryho by reforma proběhla, i když asi méně radikálně. Kerry totiž upřednostňuje zvýšení počtu amerických vojáků zhruba o 40 000.

Jaká je tedy budoucnost? Půjde vývoj cestou "aliancí ochotných", nebo se do centra rozhodování dostane opět NATO? Bude bojištěm proti terorismu Ázie, západní svět nebo obojí? Jak dlouho bude vlastně válka proti terorismu trvat? A jak se pozná, že skončila? To všechno jsou otázky, na které se v současnosti nedá odpovědět. Jedno je ale jisté: tak jako v časech studené války, i nyní je klíčová jednota spojenců. A co se nás týče, buďme rádi, že jsme tentokrát na správné straně.