Úřednická vláda a politický parlament

Abychom si to připomněli - složení Poslanecké sněmovny bylo a stále je dáno výsledky parlamentních, tedy sněmovních voleb v této zemi, které se odehrály v roce dva tisíce šest. Vyhrála tehdy - sice těsně - ale vyhrála Občanská demokratická strana, jež získala osmdesát jedna mandátů, kdežto druhá sociální demokracie získala mandátů sedmdesát jedna.

Jak se stalo v českých zemích ovšem zvykem, volby skončily naprostým patem mezi levicí a pravicí a první Topolánkova vláda nedostala proto v Poslanecké sněmovně důvěru na první pokus důvěru. Stalo se tak až po několika měsících s pomocí přeběhlíků.

Politici ODS se v posledních dnech divili tomu, že když vláda něco navrhne, tak jí to může třeba Poslanecká sněmovna neschválit. Ale žijeme přece v parlamentní demokracii a ta nezná žádná rozlišení mezi politickými a nepolitickými vládami. Vláda je prostě vláda - ta úřednická je jen dočasné nouzové řešení - a rozhodující silou je parlament. I politické vládě se přece může stát, že jí Poslanecká sněmovna něco neschválí. Natožpak vládě úřednické.

Nezdá se mi proto příliš produktivní, když vlivný poslanec ODS, Boris Šťastný říká, cituji dle Lidových novin: Je pošetilé vyzývat k čemukoli premiéra Fischera, dokud ODS nebude ochotna jasně definovat svou opoziční pozici a stáhnout z vlády všechny své lidi včetně náměstků. Včera bylo pozdě, konec citátu.

A komu by to pomohlo, ptám se já. ODS by se stala klasickou opozicí, stáhla by všechny své lidi z vlády, sice by se zřekla odpovědnosti za všechny návrhy, které schválí Parlament, s nimiž by třeba nesouhlasila, ale de facto by dobrovolně vyklidila pozice ve vládě. A ponechala by veškeré rozhodování, to znamená ono třeba důležité předdohadování nějakého problému, straně opačné polarity. Posílila by tím svou pozici v orgánu, jenž všechno rozhodne, v Poslanecké sněmovně? Ne, neposílila, ale zato by vládu ponechala k rozhodování sociálním demokratům.

Podobného názoru byl původně i místopředseda ODS, Ivan Langer. Je však třeba mít stále na paměti, že úřednická vláda je kompromisem, jenž je třeba zkrátit na co nejkratší dobu. Jeho slova, že není možné, aby jedna politická strana měla polovinu členů vlády a současně ve sněmovně práci kabinetu torpedovala, jsou sice velmi pravdivá, ale v současné době znějí spíš jako bonmot.

Je totiž stejně pravda, že není možné, aby druhá politická strana měla polovinu členů vlády a při tom na svou účast ve vládě rezignovala. Je to samozřejmě možné, ale pravděpodobně by to vedlo, nebo mohlo vést k opakovaným rezignacím vlády, naprostému bezvládí a ohrožení stability země, jehož se jiný místopředseda ODS obával. K přednostem vnímání a posuzování politické situace politiky by také měla patřit předvídavost. Když za stejné konstelace úřednické vlády a Poslanecké sněmovny rozhodl Jiří Paroubek za svou stranu o odkladu voleb - proč se tehdy nepokusili ti, kteří teď pláčou nad rozlitým mlékem, toto rozhodnutí přehlasovat, zvrátit. Nestalo-li se tak, ať už záměrně, nebo z pohodlnosti, je teď pozdě - abych použil další české přísloví - bycha honit. Podle mého názoru byly tehdy šance větší. Z jiného, ale velmi blízkého soudku, který ilustruje, alespoň v jednom ohledu, absurdnost současné situace. Na Úřadu vlády, jak nás informují alespoň Lidové noviny, existují totiž dva konzultační týmy. Jeden, ještě Topolánkův, pod vedením šéfa Úřadu, Jana Nováka a druhý, pod neoficiálním vedením Vladimíra Mlynáře, šéfporadce premiéra Fischera. Takže: Úřad vlády sice vede Jan Novák, ale šéfporadcem předsedy vlády je Vladimír Mlynář. Parlamentní, přesněji řečeno, sněmovní volby v České republice založily již před dlouhým časem nedobrou tradici volebního patu. Právě důsledkem takového patu je současná situace a vše nasvědčuje tomu, že k němu, nebo alespoň opět ke slabé vládě, dojde. Existuje ovšem sněmovní tisk, tj. návrh zákona, upravující bonus pro vítěze, jenž by zajistil vládu stabilnější. Co myslíte, dojde k projednávání tohoto zákona?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .