Unie svobody na konci své cesty, ale bohužel ne v cíli

Před pěti lety, při svém vzniku, byla tato strana skoro na vrcholu, který politická strana může dosáhnout. Hlásilo se k ní několik ministrů prezidentské Tošovského vlády, její preference dosahovaly skoro ke dvaceti procentům a celkově budila dojem strany, která po letech stagnace foukne vítr do zahnívajících vod české politiky. Zatímco její největší rival na pravé části politického spektra - Občanská demokratická strana, od které se Unie svobody odštěpila, prožívala těžkou krizi a její volební preference se blížili hranici volitelnosti. Unie svobody chtěla zachránit českou pravici. Díky celé galerii diletantismu jejích politiků to šlo postupně od deseti k pěti, až k nynějšímu propadu pod pětiprocentní hranici případných volebních preferencí v průzkumech.

Strana ztratila základní politické instinkty a dopracovala se postupně až k úplnému chaosu. Už přes půl roku postrádá řádně zvoleného předsedu. Zastupující, tedy úřadující předseda, původně zvolený jako první místopředseda Ivan Pilip, je mimo parlament, v červnových volbách propadl. Na předsedu strany, ani do jejího vedení, kandidovat nehodlá. Co je pro stranu ale nejhorší, že jen neochotně se někdo hlásí, že na předsedu chce vůbec kandidovat.

Nejvýše postavenými politiky této strany jsou členové vlády premiéra Špidly a místopředseda Senátu Jan Ruml. Formální vliv těchto politiků ovšem není nijak značný. Senátní funkce je výhradně reprezentativní a ani jí zjevně její nositel pro stranu neužívá.

Nejpodstatnější funkce je funkce vládního místopředsedy, kterou zastává místopředseda strany Petr Mareš, který logicky, už z titulu svého postavení, musí zvednout kandidaturu. Pokud bude zvolen, bude to předseda tragikomický.

I on v červnových volbách propadl, když se nedostal do Poslanecké sněmovny, ač byl v libereckém kraji stranických lídrem. Na kandidátce volební Koalice ho potupně přeskočil, nikoli lidovec, jak se stalo jiným stranickým lídrům, ale člen vlastní strany. Funkce místopředsedy vlády s sebou nese značné osobní výhody a reprezentativní funkce, avšak protože je bez ministerstva, téměř žádný vliv. I samo její vymezení jako místopředsedy pro lidské zdroje je krajně nejasné a sám Mareš nedokázal veřejnosti srozumitelně vysvětlit, čím se ve své funkci vlastně zabývá. To všechno věru nejsou ideální předpoklady pro předsedu, majícího vyvést stranu krize. Jen málokterá strana si totiž může dovolit zvolit do svého čela člověka, který totálně propadl u voličů.

Dalším ministrem Unie svobody, do nedávné doby bez ministerstva, je někdejší kandidát na stranického předsedu Vladimír Mlynář. Ten nastoupil původně do funkce ministra bez portfeje s příslibem, že toto ministerstvo se změní na ministerstvo informatiky. To se začátkem tohoto roku také stalo, avšak ještě tento týden byla zveřejněna v tisku informace, že o novém ministerstvu zatím málokdo ví a je skoro nemožné na něj sehnat kontakt. Mlynář, prezentující se léta jako politik, který dbá na propagaci a zavádění informačních technologií, rozvíjí v médiích a na odborných seminářích různé plány, avšak postavení a hlavně rozpočet jeho ministerstva nedávají mnoho nadějí, že peníze, na něj vynaložené, budou užity opravdu smysluplně a ke splnění smělých vizí.

Ministerstvo vzniklo sloučením tří složek, ne zrovna mohutných, a to Úřadu pro veřejné informační systémy, Úseku telekomunikací, poštovních služeb a informačních systémů Ministerstva dopravy České republiky a Odboru elektronického podpisu a bezpečnosti dat Úřadu pro ochranu osobních údajů. Přitom například rozpočet Úřadu pro veřejné informační systémy, stěžejní součásti ministerstva, jak ho schválila Poslanecká sněmovna v zákoně o státním rozpočtu, činí 64 miliony 123 tisíc korun, což je jeden z nejnižších rozpočtů podle jednotlivých rozpočtových kapitol, nižším rozpočtem disponuje už jen Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, aniž by měla ambice stát se samostatným ministerstvem. Pro zajímavost - Kancelář Veřejného ochránce práv, nebo-li ombudsmana, disponuje rozpočtem o 15 milionů vyšším než veselé Mlynářovo ministerstvo a také nejde o ministerstvo.

Mlynář navíc nejeví už nějaký čas žádné známky zájmu o svou původní stranu, Unii svobody, a ostentativně odmítl kandidovat na jejího předsedu. Jen málokdo ho s touto stranou už spojuje a objevila se už i nepotvrzená spekulace, že Mlynář nejspíš hodlá dříve nebo později posílit řady KDU-ČSL.

Jediným plnohodnotným ministrem Unie svobody je ministr pro místní rozvoj Pavel Němec. Ten se ovšem více než jako vývěsní štít politické strany projevil v několika ostudných kauzách. Nejprve přišel s návrhem, aby stát znevýhodnil občany, kteří se pojistili před povodněmi. Ti měli dostat státní podporu, jako všichni, ale část z pojistky měli podle záměru ministerstva pro místní rozvoj vrátit. Pravicová politika jako řemen.

I sociálně demokratický ministr financí Sobotka musel pravicového ministra za tento jeho plán pokárat. Poté vyšlo najevo, že ministr zaměstnává na svém ministerstvu všechny možné neúspěšné politiky vlastní strany, a nejen to, ale některým poskytuje z prostředků ministerstva i velmi luxusní služby, a to za pakatel. Výmluva, že tyto praktiky mu zbyly po bývalému ministru Lachnitovi, také povedeném ptáčkovi, asi nemohou obstát.

Suma sumárum, účast politiků Unie svobody ve vládě je spíše pro smích než pro cokoli jiného. Tím spíše, že ve svých funkcích nedisponují takřka žádným vlivem a dohromady má Unie svobody na vládu vliv téměř zanedbatelný. Premiér Špidla často neuznává ani za vhodné s ministry své vlády za Unii svobody konzultovat o zásadních věcech. Nedávno například překvapení ministři pravicové strany museli zkousnout vládní zmrazení nájemného v bytech po rozhodnutí Ústavní soudu. Jejich chabé protesty byly opět spíš pro smích.

Stejné to bylo při známém odlišném hlasování poslankyně Unie svobody Marvanové o zvýšení daní v souvislosti s povodňovými škodami. Unie svobody, strana, která na nezvyšování daní málem stavěla svůj program, nejen že se neuměla své poslankyně, jediné hájící tento program, zastat, ale poníženě se doprošovala odpuštění u svého silnějšího vládního partnera a trpně sledovala nadávky na svou adresu. Dokonce sama nabídla odchod jednoho svého ministra, výměnou za své setrvání ve vládě. Pak překotně souhlasila s ponižujícím dodatkem ke koaliční smlouvě. Takto se těžko chová autonomní politická strana.

Kdyby Unie svobody ještě byla alespoň trochu funkční stranou, musela by své trapné angažmá ve vládě okamžitě ukončit. Jenže v tom je také potíž. Strana už se přehoupla za bod zlomu. Protiargumentem, nikoli nepatřičným, je, že v případě odchodu z vlády strana skončí už v naprosté bezvýznamnosti a navíc ještě bude viněna, že pohřbila vládu v situaci, kdy se země připravuje na vstup do Evropské unie.

Není divu, že v tomto marasmu se nikdo ani nehrne kandidovat do vedení strany, protože to může znamenat jistý konec politické kariéry. Zřejmě nejlogičtější by bylo, aby se vedení strany ujali její funkcionáři v ústavních funkcích. Jenže hodlá se o to pokusit jen místopředsedy vlády a strany Mareš, který propadl u voličů. Ministru Mlynářovi je osud strany zřejmě už lhostejný, koneckonců, dvakrát ho odmítla za předsedu. Místopředseda Senátu Ruml je zakladatel strany a odešel z jejího vedení proto, aby dal prostor novým tvářím. Ty to dopracovaly, až tam, kde je strana nyní.

Úplně nejvhodnějším kandidátem by byl ministr Pavel Němec. Je skutečným ministrem, se skutečným ministerstvem, jeho tvář je neokoukaná a jako jeden z mála poslanců Unie svobody uhájil své místo ve skutečném volebním boji. Jenže o místo ve vedení se Němec nehlásí a i kdyby se hlásil, jde o politika s tak nevýrazným profilem, že by asi stranu taktéž nezachránil.

A tak se může stát, že zcela vážně je brána i kandidatura člena Unie svobody Štědroně, která by za normálních okolností tvořila jen doprovodný folklór.

Rozlousknout tento zapeklitý oříšek stranické budoucnosti je téměř nemožné a sjezd strany to asi ani neudělá. Východiskem by zřejmě byla širší integrace a obroda pravice, což zvláště po odchodu kontroverzního Václava Klause z čela ODS by mělo býti aktuální. Senátor Josef Zieleniec, zvolený svého času za ještě čtyřkoaliční Unii svobody, vyzývá už nějaký čas k obrodě pravice, aniž by se ovšem uměl tohoto úkolu sám ujmout.

Zdá se, že v tuto chvíli už není na pravé části politického spektra místo pro Unii svobody, která se dostatečně zdiskreditovala svou vládní účastí. Bylo by zde místo pro jednu silnou, konsolidovanou, pravicovou stranu, s novým programem, která by integrovala stávající proudy. K takové straně má nyní nejblíž ODS.

Je tedy asi už jedno, jaké budou výsledky víkendového sjezdu Unie svobody, strany, která svůj čas propásla. Nové vedení bude už pro stranu natolik důležité, jako je důležité vedení někdejší vládní Občanské demokratické aliance. Obroda pravicové části spektra je ale smysluplným programem, protože kulhá-li politické uspořádání na jednu nohu, nejde se mu dobře celému.

Pokud to ještě členové Unie svobody chtějí brát s pravicí vážně, je čas začít zabývat její obrodou. S Unií svobody to ale už půjde sotva.