Unie řeší spory ředěním slov

Proč je v unii tolik květnatých obratů a málo obecně srozumitelné mluvy? Protože červnový summit se odehrával po třech předešlých, které zabývaly takřka výhradně krizí eura odstartované odhaleným rozpočtovým falšováním v Řecku. Od pondělka do čtvrtka, kdy se šéfové států a vlád v Bruselu po ránu sešli, se navíc vršila jedna spekulace za druhou, že po Řecku se po společné unijní finanční kotvě usilovně natahuje Španělsko. V takto vypjaté atmosféře, kdy každé slovo může spustit finanční lavinu, si sedmadvacítka stěží mohla dovolit předvést cokoli jiného než vzájemnou shodu.

Troufnout si za těchto okolností na sólo jízdu v jiné stopě než ostatní vyžadovalo buď diplomatickou odvahu nebo diplomatickou obratnost či dobře namíchanou směs obojího. Díky ní si Česko zapsalo prestižní bod – v závěrech summitu má podobu poznámky pod čarou, v níž se konstatuje, že Praha na rozdíl od ostatních nezavede dohodnutou speciální bankovní daň.

I tento příklad ukazuje, jak pružná dovede být unijní diplomatická procedura. V obecné rovině předvedla shodu a současně nepříliš nápadně umožnila Česku se ze společné linie vymknout. Pro premiéra Jana Fischera byl manévr o to snazší, že jako předseda takzvaně úřednické vlády se mohl odvolat na instrukce tvořící se koalice a že nebyl v potyčce o výjimku ze zvláštní bankovní daně osamělý. Stejný požadavek nastolila Itálie, která představuje v Evropské unii podstatně těžší váhu než Česko.

Když ostatní členové sedmadvacítky připouštěli tuto výjimku, činili tak s vědomím, že hlavní bitva se nesvádí mezi nimi, ale že na ni dojde příští týden, až se kanadském Torontu sejde nejprve skupina G8 sdružující nejvyspělejší země a hned poté skupina G20, kde se osmička rozšíří o státy jako Brazílie či Indie, které by se tuze rády co nejdříve zařadily mezi tradiční velmoci.

Premiéru si ve čtvrtek odbyl předseda nové britské vlády. Šestihodinové jednání zahrnovalo i pracovní oběd, během něhož si podávanou langustu nejspíše asi příliš nevychutnal. David Cameron přesto podle očitých svědků opouštěl jednání spokojený, ale unavený. První adjektivum bylo jistě důležitější, protože euroskeptičtí domácí voliči, kteří jej svými hlasy před měsícem vyslali do premiérského úřadu, byli hodně zvědavi, jak obstojí v bruselské mlýnici.

Výhra v Cameronově případě dostala podobu pár slůvek, která ke všeobecně shodě o předkládání návrhů rozpočtů členských zemí unie ke konzultaci do Bruselu dodávají, že se tak stane podle národních rozpočtových procedur. Tento přílepek umožňuje britskému premiérovi nadále halasit, že nikdo jiný nemůže vidět návrh rozpočtu dříve než poslanci Dolní sněmovny. Zároveň však Cameron nepřímo připouští, že po řecké zkušenosti nebude od věci, když bude jasno, jaké důsledky může mít přijetí národních rozpočtů buď pouze na eurozónu, když jde o zemi používající euro, nebo na Evropskou unii jako celek. Vzájemnou propojenost Cameron uznal jen zdánlivě nesoudržnou větou, že Británie není a nebude členem eurozóny, ale že má zájem, aby euro uspělo.

Řešení největšího hlavolamu odsunuli šéfové států a vlád na pozdější dobu. Proč? Protože všichni se sice shodují, že rozpočtové nepořádky by měly být trestány, ale nedokážou se shodnout, jak by tyto tresty měly vypadat. Každý nový nápad totiž naráží na dvě námitky. Zaprvé, nové tresty by mohly znamenat otevřít skříňku s hady, která se jmenuje schvalování nějaké nové smlouvy nebo změny v té dosavadní Lisabonské. Možná ještě větší porci pochybností obsahuje námitka druhá, podle níž se nedá předem vyloučit, že státu, který se zamotá do rozpočtových potíží, ty či ony tresty stěží pomohou, ba dokonce ho mohou ještě více srazit k zemi. Kdo by za těchto okolností nebyl rád, že seznam nových případných sankcí má „unijní prezident“ Herman Van Rompuy připravit až na podzim?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.