Unie na prahu nových aliancí

I když za myšlenkami z přednášky na berlínské Humboldtově univerzitě stály týdny rozvažování, přesto je ministr prezentoval jen jako své osobní názory. Zkušební balónek ale nebyl přehlédnut. Téma jen několik týdnů po Joschkovi Fischerovi dále rozvinul francouzský prezident Jacques Chirac. Když už si do noty padli představitelé zemí, které po léta evropské integraci udávaly tempo a směr, bylo zřejmé, že nápad s "jádrem" Evropy je třeba brát nanejvýš vážně. Vážně ho museli začít brát především příští členové unie, protože zmíněný nápad představoval vlastně jistý druh obranné reakce na chystané rozšíření. Domyšleno do konce by znamenal, že uvnitř ne již patnáctičlenné, ale již pětadvacetičlenné unie by se začala rýsovat ještě jedna, kupodivu se v lecčem podobající té předchozí. Budoucí členové unie ale ani nestačili řádně reagovat. Ze dvou důvodů - jednak proto, že byla v proudu jednání o vstupu, plná nejrůznějších jak politických, tak technických úskalí, jednak proto, že pro nováčka není snadné ovlivňovat vnitřní pravidla klubu ještě před tím, než do něj vstoupí.

Popsaný a nevyřešený rozpor se vrátil ve chvíli, kdy deset příštích členů unie zasedlo s patnácti nynějšími k debatě o textu evropské ústavy. Když po neúspěchu prosincové vrcholné schůzky v Bruselu z Paříže zazněly znovu úvahy o vzniku "pionýrské" skupiny uvnitř Evropy, zdálo se, že rozšířenou unii nevyhnutelně čeká vnitřní diferenciace a tedy riziko dvou druhů členství.

K myšlence "jádra" Evropy se překvapivě vrátil i ten, kdo s ní před lety jako první přišel, nyní však s obráceným hodnotícím znaménkem. Německý ministr zahraničí Joschka Fischer představu "jádra" Evropy o víkendu v rozhovoru pro deník Berliner Zeitung označil za neperspektivní. Podle něj může představovat pouze jako řešení pro přechodnou dobu, pokud by nadále byla zablokována diskuse nad textem evropské ústavy. Ke změně názoru vedla šéfa spolkové diplomacie geopolitická úvaha. Joschka Fischer je přesvědčen, že pokud se unie vydělí jen skupina zemí, tak její hlas nikdy nebude mít ve světě takovou váhu jako společný názor všech pětadvaceti nebo v budoucnu možná, že ještě více zemí. Proto se také vyjádřil vstřícně k perspektivě případného přijetí takřka sedmdesátimilionového Turecka.

Je přiznaná změna postoje Německa pro nováčky v unii příznivá? Odpověď, jak už si asi bude dobré v evropských úvahách zvyknout, bude znít ano i ne zároveň, i když v daném případě možná "ano" převažuje. Rizika či lépe řečeno nejistoty vyplývají z perspektivy dalšího rozšiřování unie nejdříve o Bulharsko a Rumunsko, po kterých mohou přijít země vzešlé z rozpadu titovské Jugoslávie a ještě po nich již zmíněné Turecko.

Další rozšíření unie připomene nynějším nováčkům - a zvláště těm, kteří si nejsou jisti, že v koncertu mnohých a leckdy silnějších si udrží své pozice - přemítání zakladatelských zemí evropské integrace nad každým přijímáním nových členů. Až tehdy v Praze, Varšavě, Bratislavě či Budapešti pochopí dnešní starosti v Paříži a Berlíně.

Posun v německém náhledu na další vývoj Evropské unie představuje pozoruhodnou lekci. Vychází z konstatování, že po rozšíření se unie změní a že by bylo nesmyslné se snažit ji vměstnat do starých forem, i kdyby se do nich měli dostat jen někteří. Na země, které letos 1. května vstoupí do unie, tato zkušenost teprve čeká. Aby mohly za základ svých úvah mohly vzít unii, jaká je, musí do ní vstoupit. Jedině, když ji budou znát, bude na místě přemýšlet jak a případně s kým ji případně měnit.