Umění a krize na Blízkém východě

Tvůrčí psaní. Ilustrační foto

Válka mění společnost a umění může sloužit jako měřítko změny. Blízkým východem zmítá násilí, které brání umělcům v práci a někteří z nich musí emigrovat, a přesto stále věří v léčivou moc umění.

Izraelsko-arabský spisovatel Sajíd Kašua, který píše sloupky do nejstaršího izraelského deníku Haaretz, nedávno opustil svůj domov v Izraeli. To, co vypadalo jako krátký pobyt ve Spojených státech, se ukázalo jako krok, který bude zřejmě znamenat změnu nastálo.

Válka mezi palestinským Hamásem a Izraelem znamená, že Kašua se nemůže vrátit. Konflikt mezi oběma stranami, se rozhořívá znovu a znovu, ale tentokrát byl natolik prudký, že stál životy mnoha civilistů. A jako by to nestačilo, nenávist, kterou Kašua cítí ve své zemi, kde psal pětadvacet let o naději na pokojné soužití, ho donutila se svého snu vzdát.

„Když jdou židovští mladíci po ulici a dožadují se smrti Arabů jen proto, že jsou to Arabové, pak jsem jednu svou malou bitvu prohrál,“ napsal v jednom svém sloupku 39letý novinář a spisovatel. A nejen Sajíd Kašua je přesvědčen, že nynější dramatický konflikt poznamenává společnost hlouběji než ty, které mu předcházely. Mnoho lidí si myslí, že příčinou jsou vraždy tří mladých izraelských mužů a šestnáctiletého Palestince.

Čtěte také

Podle izraelského spisovatele Assafa Gavrona, kterého cituje německá stanice Deutsche Welle, taková surovost zatížila atmosféru ve společnosti a narušila důležitá tabu. On sám, stejně jako jeho přátelé, prožívá v nynější situaci smutek, strach a bezmoc. „Úplně jsem oddělil práci a každodenní život, a to mi víceméně pomáhá,“ říká 45letý spisovatel, který nyní žije ve dvou světech, protože se chce s těmito negativními emocemi nějak vyrovnat.

Jiní reagují úplně jinak – snaží se na podobné problémy upoutat pozornost. Příkladem je režisérka Shira Geffenová; nedávno se zúčastnila Mezinárodního filmového festivalu v Jeruzalémě, kde se společně s dalšími filmaři dožadovala příměří a vyzvala diváky, aby si vzpomněli na mrtvé děti v Gaze.

Palestinský mladík se ověnčil vystřílenými náboji, které v  Bajt Hanúnu v Gaze zbyly po izraelských vojácích

Izraelský ministr kultury Limor Livnat na to reagoval na Facebooku – takoví lidé jsou podle něj hanbou státu. Režisérka se nedala odradit a rovněž na Facebooku odpověděla: „Promiňte mi, ale copak už nemůžu projevit trochu lidskosti?“ Izraelská společnost podle ní hodně klesla.

Pokud jde o utrpení, palestinský národ je už dlouho na dně propasti, říká George Ibrahim, který je zakladatelem a režisérem divadla Al-Kasaba v Ramalláhu na Západním břehu Jordánu. Tento divadelník je otřesen a připadá mu nesnesitelné, co si lidé dokážou vzájemně udělat.

V dobách, jako je ta nynější, je palestinská umělecká scéna stranou pozornosti. „Všichni jsou plní hněvu a smutku,“ říká Ibrahim a dodává, že chápe, že lidi teď zajímá něco jiného, ale pořád se snaží dodat svým kolegům chuti a odvahy, aby pokračovali v práci. Kultura a tvořivost se podle něj musí zase uplatnit, protože jinak je všechno ztraceno.

Čtěte také

Bývalý profesor Univerzity Al-Kuds ve východním Jeruzalémě Muhammad Dajani má podobný názor, přestože sám zažil, jak společnost zachází s lidmi, kteří smýšlí jinak, než je v kraji zvykem. Ve volném čase pracoval na akademickém projektu zaměřeném na smíření Židů a Palestinců a součástí programu byl výlet s mladými Palestinci do bývalého koncentračního tábora v Osvětimi.

Profesor Dajani byl zavržen, obviněn, že je zrádce a kolaborant a donucen opustit univerzitu. Přesto trvá na tom, že mír je možný, a dodává, že Židé a Palestinci musí spolu mluvit a snažit se, aby se o sobě vzájemně dověděli co nejvíce.

Koncentrační tábor Osvětim

A pak jsou tu lidé, kteří sice patří k izraelské společnosti, ale udržují si od současných událostí odstup kvůli zemi svého původu. Patří k nim i německá spisovatelka Sarah Strickerová, která posledních pět let žije v Tel Avivu. Sama říká, že její pocity jsou teď hodně chaotické, a že se stydí, že její rodina a přátelé doma se obávají o její bezpečnost, přestože, jak říká, zdejší život pokračuje úplně normálně.

Na druhé straně má pocit, že ona sama nedokáže vést normální život: „Každé ráno si sednu ke stolu a snažím se pracovat, ale ve chvíli, kdy cítím, že mi to začíná jít, rozezní se siréna. A někdy se siréna ani nerozezní, ale vy čekáte, že každou vteřinu spustí,“ říká paní Strickerová a dodává, že má pocit hněvu, který překračuje obě strany konfliktu.

Čtěte také

Prolévání krve pokračuje a mezinárodní společenství je podle ní vinno, že nedělá nic – jen zdvořile žádá obě strany, aby se přestaly vzájemně zabíjet. Jediná věc, která dokáže 33letou ženu uklidnit, je psaní. A přesto se válka neodvratně dostává i do jejího románu – protože válka se vnutí do každého příběhu a do každého rozhovoru.

Izraelská rodačka Tuvia Tenenbomová, která nyní žije a pracuje v New Yorku jako spisovatelka a dramatička, je obzvláště kritická vůči médiím. Zahraniční novináři podle ní neumí ani jazyk zemí, které navštíví, a nemají ani ponětí, co se tam děje. Někteří z nich jdou do nemocnic v Gaze a v doprovodu lidí z Hamásu tam natáčejí raněné lidi, a jiní se pohodlně usadí ve fajnových hotelích v Tel Avivu a kritizují Izrael.

V Rafahu na nejjižnějším konci Pásma Gazy izraelské bomby způsobily zkázu

Hudební ředitel Izraelského filharmonického orchestru Zubin Mehta má také jasný názor: „Miluji tuhle zemi, ale nikoli její vládu. Dělají spoustu chyb a chybí jim odvaha.“ Proslulému dirigentovi je 78 let a aktivně usiluje o smíření mezi Židy a Palestinci. Před šesti lety založil hudební školu ve dvou městech na hranici pásma Gazy, kde se mohou učit palestinští i izraelští studenti.

Kdyby to maestrovi okolnosti dovolily, chtěl by dirigovat Beethovena a Mozarta v Ramalláhu a v Gaze. Hudebník, který pracuje v rozděleném světě, je přesvědčen, že hudba umí léčit. Ale i kdyby se takový léčivý proces rozběhl, pro Sajída Kašuu to už bude možná pozdě. Izraelsko-arabský spisovatel opustil nejen svou zemi, ale i její jazyk, protože říká, že už nebude psát hebrejsky.

Zpracováno ze zahraničního tisku.