Ukrajinské zklamání, příběh Dekameronu a Paul Klee
Diplomacie Evropské unie se už radovala, že Ukrajina podepíše s Bruselem asociační dohodu, ale najednou se zdá, že zvítězil nátlak Ruska a Ukrajinci z rozhodnutí vlastního prezidenta ostrouhají. Je sobota, a proto současnou politiku opustíme a vydáme se do doby, kdy se rodila italská renesance, v Evropě řádil hrozný mor a deset Florenťanů si vyprávělo příběhy plné milostných zápletek. Nakonec se zastavíme v Londýně na jedné krásné výstavě.
Proč Viktor Janukovyč plivl do evropské polévky
Ruský prezident Vladimir Putin se může radovat, protože Ukrajina nepodepíše asociační dohodu s Evropskou unií. Jeho zahraniční politika se v posledních šesti měsících soustředila na důležitý cíl – Ukrajině bylo třeba zabránit v rozvíjení stále těsnějších vztahů s evropskou sedmadvacítkou. Moskva se nyní může pochlubit úplným úspěchem.
Moderátorka politických debat v rozhlasové stanici Echo Moskvy dodává, že Rusko bude mít vůči Evropské unii vždycky jednu výhodu – Moskva se nerozpakuje plivnout sousedovi do polévky, zatímco Brusel tak nízko neklesne.
Fakt, že ukrajinský prezident nechce pustit z vězení bývalou premiérku Julii Tymošenkovou z vězení, což byla podmínka Bruselu, má podle komentátorky větší význam než moskevské vyhrožování hospodářskými sankcemi, které by Ukrajinu potrestaly za podpis dohody s Bruselem. Podle nezdravé logiky Viktora Janukovyče by propuštění Tymošenkové vrátilo do hry jeho politickou soupeřku a navíc by byl za troubu, kterého si nikdo neváží. Hlavní problém vězí v něčem jiném – ani jeden z účastníků konfliktu, to znamená Janukovyč, Putin ani Evropská unie, se podle rozzlobené komentátorky neřídí racionálními úvahami.
První otázka zní, proč se Evropa vůbec tolik zajímá o Ukrajinu. Je to prosperující ekonomika? Je tam skutečná demokracie? Ne, je to zkorumpovaný, poloautoritářský marast a Evropa chce Ukrajinu ze stejného důvodu jako kdysi Řecko. Je to jen prostředek, jak rozšířit Evropskou unii, a tím i vliv její byrokracie.
V době krize chce evropská byrokratická obluda ukázat celému světu, že je stále paprskem naděje pro okolní země. A teď si představte, kolik tisíc byrokratů by mohlo pracovat na jediném, tentokrát ukrajinském projektu. Když uvážíme ubohý politický a hospodářský stav Ukrajiny, tak je nám zřejmé, že jakýkoli pokus přiblížit tuto zemi k evropským normám by si vyžádal obrovské lidské zdroje.
A to ještě není všechno. Ani jediný současný západní politik není ochoten riskovat život ani peníze svých voličů v konfrontaci s mezinárodním tyranem, to znamená s Ruskem. Když si chce Západ zachovat tvář, začne vysvětlovat, že tyran ve skutečnosti není tyran. Dokonalým příkladem je zpráva mezinárodní komise o rusko-gruzínské válce z roku 2008.
Když Putin vystoupil roku 2011 na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově, bylo jasné, že je to první moderní politik, který si uvědomil, že Evropa udělá novým autoritářským režimům ještě větší ústupky než svého času britský premiér Neville Chamberlain a jeho francouzský kolega Edouard Daladier, kteří roku 1938 v Mnichově obětovali Československo.
Putin už předvedl celému Společenství nezávislých států, jak dokáže manipulovat s Evropou, ale pak se ukázalo, že dva z jeho žáků si tuto hru osvojili možná ještě lépe. Viktor Janukovyč i jeho běloruský protějšek Alexandr Lukašenko necítí buď žádnou, nebo velmi malou odpovědnost k občanům svých zemí. Oba dokáží přehodit politickou výhybku stejně mrštně a nevypočitatelně jako středověcí panovníci a ani jeden z nich si nedělá žádné starosti, jak se jejich rozhodování podepíše na ekonomice vlastní země.
A co více, oba se už naučili při manipulaci s Evropou hrát s kartou, která se jmenuje spojenectví s Putinem. Vydírání Ukrajiny přineslo Rusku velké taktické vítězství, v němž se zračí nová geopolitická realita. Ve světě, kde se státy při řešení svých rozporů zaklínají, že se neuchýlí k válce, připadne vítězství vždycky těm zemím, které jsou ochotny plivnout sousedovi do polévky bez ohledu na to, jak na to doplatí jejich ekonomika.
Dekameron aneb život a smrt
V americkém kulturním magazínu Newyorker čteme, že roku 1348 zasáhla Evropu Černá smrt, která byla nejničivější epidemií v jejích dějinách. Renesanční spisovatel Giovanni Boccaccio vylíčil na počátku svého slavného Dekameronu její úder na svou Florencii. Lidé padali mrtví na ulicích a jiní umřeli doma, odkud utekli jejich příbuzní.
Jindy se manželé a manželky nemocných modlili v hrůze před smrtí v jiných pokojích, matky prchaly od dětí a zavíraly za sebou dveře. Když byly hroby plné, kopaly se na hřbitovech kolem kostelů obrovské jámy, kam padali po stovkách noví mrtví, dokud bylo v prohlubni nějaké místo. Obchody byly prázdné a kostely zavřené. Asi dvě třetiny obyvatel Florencie a okolní krajiny pomřely.
Těmito hrůznými výjevy začíná Dekameron. Po mši se sejde sedm mladých žen z dobrých rodin — Pampinea, Filomena, Neifile, Fiammetta, Elissa, Lauretta a Emilia. Vypadněme odtud na naše venkovská sídla, říká nejstarší Pampinea. Její družky jsou pro, ale myslí si, že by s sebou měly vzít nějaké muže. Zanedlouho se k nim přidruží tři pánové — Filostrato, Dioneo a Panfilo — a deset mladých lidí se vydá za úsvitu na venkov. Tam si užívají života, ale během deseti dní vypráví každý z nich den co den příběh na dané téma.
Boccaccio psal svůj Dekameron mezi lety 1348 a 1352, kdy italský středověk přecházel v renesanci. Jeho otec, Boccaccino di Chellino, byl obchodník, a Giovanni, který se mu narodil jako nemanželský syn, měl jeho povolání převzít. Moc ho to ale nebavilo, a shovívavý otec mu platil univerzitní studium církevního práva. Ale ani to ho nezaujalo, a Giovanni místo studia hodně četl a začal i psát, většinou milostné verše i prózu. Chtěl být básníkem, a když přišel do Neapole, psal pozdně středověkou poezii. Byla to nejšťastnější léta jeho života, ale brzy skončila, protože otci se přestalo dařit v obchodě.
A tak se oba vrátili do Florencie, která byla metropolí italského finančnictví, a Boccaccio byl vyhnán z říše středověkých alegorií do prostředí, kde převažovaly výpočty a vyprávění ze života obchodníků. Mladý muž se sice zhrozil, ale nakonec se přizpůsobil. Většina příběhů Dekameronu se odehrává mezi lidmi z obchodnické vrstvy. Když chtěli obstát, museli být chytří, vtipní, pohotoví a výmluvní.
Převládajícími rysy Dekameronu jsou realismus, dobrá nálada a narušování ztuhlých konvencí, ale ať o té knize řeknete cokoli, vždycky vás napadne i něco opačného. Do Boccacciovy renesanční pozemské jadrnosti se mísí i středověká učenost a elegance. Jeho mladí hrdinové vyprávějí příběhy, které mají spád, ale dovedou také upadnout do dlouhého zdobného řečnění plného středověkých řečnických kudrlinek.
Jiný rozpor se týká náboženství. Boccacciovi mladí lidé někdy horlivě vyznávají víru, ale nebojí se ani rouhání — na jednom místě se mluví o mužské erekci jako o vzkříšení těla, kněží jsou úplatní, hloupí a líní, ale ženy si u nich nejsou jisty svou počestností, nemluvě o tom, že smrdí jako kozlové.
Ústřední roli v celém Dekameronu hrají vynalézavé, přímočaré a často přisprostlé ženy, které jsou svým způsobem nesmrtelné, protože celá řada oblíbených dramatických a literárních postav je nemyslitelná bez Boccacciovy Peronelly, která po nenadálém příchodu manžela schovala milence do sudu. Když se dověděla, že ho manžel prodal, řekla mu, že ho prodala také člověku, který je teď v sudu, aby se podíval, jestli je v pořádku. Milenec vzápětí vylezl ven a přiměl manžela, aby mu sud vyčistil, ještě než si ho odnesl domů.
Uznávaný literární historik Erich Auerbach napsal, že jakmile se Boccaccio dotkne čehokoli tragického nebo jen problematického, text je najednou slabý a povrchní. Na tom možná něco je. Dá se říci, že Boccaccio selhává, když opustí své domovské území, kterým je realismus, ale můžete namítnout, že spisovatel je umělec a nikoli moralista – mravnost ho nezajímá, protože se soustředil na skutečnost.
Boccacciovy příběhy jsou jakási zátiší, kde vystupují postavy v pozadí, jak je známe z obrazů, které vznikaly ve 14., 15. a 16. století. Pohleďte na městečka a vísky z renesančních výjevů, které jsou daleko za pastýři a ovcemi obklopujícími Pannu Marii nebo svatého Františka. V těch obcích se zračí láska malířů ke světu, který miloval i Boccaccio.
Když psal roku 1350 Boccaccio svůj Dekameron, setkal se s Petrarkou, který byl v té době nejslavnějším básníkem Itálie a představitelem renesančního humanismu, který se chtěl vracet k antickým hodnotám a literatuře. Pod Petrarkovým vlivem se Boccaccio začal za Dekameron stydět. Petrarka si ho ani nechtěl přečíst, protože ho pokládal za výtvor Boccacciova mládí a potravu pro čtenáře z lidu.
V závěru života žil Boccaccio na malém rodinném statkuu v Certaldu nedaleko Florencie, kde se možná i narodil. Stejně jako jeho otec se nikdy neoženil, ale zplodil sbírku nemanželských dětí. Stěžoval si, že mu chybí peníze, florentská vláda ho občas vyslala na diplomatickou misi, a kromě toho napsal i pár učených knih latinsky. S výjimkou Dekameronu po něm nezbyla žádná významnější próza.
Když Dekameron dopsal, prošel jeho autor náboženskou krizí, složil svaté sliby a říká se, že chtěl svou nejznámější knihu zničit jako frivolní a neslušnou. Několik let před smrtí ji však celou vlastnoručně přepsal a tato verze slouží jako východisko všech moderních vydavatelů a překladatelů. A tak se zdá, že nakonec byl přece jen na svou knihu hrdý.
Boccaccio je znamenitý příklad vzácného druhu – spisovatele jediné skvělé knihy. Dekameron si můžeme představit jako obraz deseti elegantních Florenťanů v hedvábných oděvech a vyšívaných kabátcích, kteří se drží za ruce a krouží v oblíbeném tanci karole. Uprostřed kruhu jsou mniši, obchodníci, malíři a prostitutky, kteří večeří, milují se a vzájemně se házejí přes palubu. Jinými slovy vidíme renesanci obklopenou středověkem jako planetu a její měsíce. Je to krásný, ale i zvláštní výjev, který vidíme z veliké dálky.
Paul Klee aneb Jak zviditelnit svět
Paul Klee patří podle anglického deníku Daily Telegraph k malířům, kteří přinesli do umění 20. století nejvíce nápadů, ale zároveň je to jeden z nejnáročnějších tvůrců. Narodil se roku 1879 nedaleko švýcarského Bernu, ale po studiích se usadil v bavorském Mnichově, kde se sblížil s expresionistickou skupinou Der Blaue Reiter, kam patřil i ruský exulant Vasilij Kandinskij.kij. Roku 1912 se v Paříži seznámil s kubismem a prvními abstraktními obrazy a o dva roky později navštívil Maroko, kde úplně propadl kouzlu barev. Tím byly položeny základy jeho umění.
Na každé kresbě nebo obrazu pracoval velmi podobně. Na počátku byl abstraktní znak – čtverec, trojúhelník, čára nebo bod – a tento motiv se postupně rozrůstal skoro jako živý organismus. Pokaždé máte pocit, že malíř ze začátku nevěděl, co se z toho vyvine. Hodně se dovíme, když se na obrazy díváme v pořadí, jak vznikaly.
Na abstraktním akvarelu Zelené X vlevo nahoře je napsáno 1915, 52, takže je to malířovo 52. dílo z roku 1915. Povrch papíru je pokryt svislými, nestejně dlouhými a širokými barevnými tahy štětce. Struktura výjevu vytváří nepravidelnou mřížku a podobně jako u kubistických obrazů převažuje u diváka vnímání plochy nad zdánlivou hloubkou.
Název obrazu – Zelené X vlevo nahoře – se vztahuje k zelenému křížku, který vyplňuje čtvereček nepomalovaného bílého papíru vlevo. Motivek vytváří dojem, jako bychom tudy mohli prohlédnout barevnou stěnou do iluzorní hloubky. Na obraze je ještě několik dalších drobných míst, kudy prosvítá bílý papír, ale X označuje bod, k němuž chtěl Paul Klee upoutat naši pozornost. Vtip je v tom, že malé X celou iluzi ničí a barevné okno se před našima očima stane opět plochým papírem.
Když se podíváme na akvarel Povědomé místo, kde je vepsáno 1915, 16, tak víme, že byl namalován ve stejném roce a krátce po obraze Zelené X vlevo nahoře. I tady jsou na bílém papíře široké pruhy barev – tlumená žlutá, světle zelená, vodově modrá, narůžovělá fialová a oranžová. Tentokrát je bílý základ zcela zřetelný a malíř si začíná jemně pohrávat s prostorem tak, že nakreslí tužkou sotva patrnou vodorovnou čáru zleva do středu plochy, čímž vytvoří iluzi jejího popředí a pozadí.
Můžeme mít dojem, že se díváme na barevný kobereček či rohožku, nebo snad na nějaké prádlo přehozené přes parapet v popředí, za nímž je větší bílá budova. Obraz je v podstatě abstraktní, ale můžete si snadno představit, že se díváte přes vrcholky střech města někde v severní Africe.
Dva obrazy, které jsme právě popsali, patří k raným malířovým dílům. Později, když Paul Klee přežil jako voják první světovou válku, v níž maskoval letadla, učil na moderní výtvarné škole Bauhausu ve východoněmeckém Výmaru, kde se sám naučil používat velmi různorodé techniky i materiál. Maloval například na pytlovinu a kresbu kombinoval se stříkaným nebo tečkovaným malováním.
V jeho tvorbě se natolik uplatňovala náhoda a intuice, že je můžeme označit za pracovní metody. Každé jeho dílo byla vlastně hra, kterou Paul Klee hrál sám se sebou, takže u jeho výtvorů nemůžeme hovořit o propracovávání nějakého určitého tématu nebo jejich série. Obraz, který namaloval jeden den, se může naprosto lišit od díla, které vznikalo nazítří.
A tak můžete třeba strávit několik minut tím, že chcete přijít na kompoziční princip, který Paul Klee použil, když tvořil schéma barevných čtverců a obdélníků v 144. abstraktním obraze z roku 1927, který se jmenuje Květena severu. Hledáte v něm vizuální rýmy a pokoušíte se přijít na číselné řady, které ovládají barevnou skládačku, ale nakonec to vzdáte. Obraz, o němž je řeč, visí na londýnské výstavě nedaleko od Akvária z téhož roku. Je to jedna z mnoha malířových metafor života v nádržce s tropickými rybami. Téma obrazu vám stále uniká, takže máte pocit, jako by ho namalovalo tříleté dítě.
Až dosud jsme se soustředili na obtížně srozumitelnou stránku umění Paula Kleea, ale v jeho díle je zároveň spousta kreseb skutečných i pomyslných tvorů, které vám připomenou kreslený film nebo komiks. Patří sem například Cvrlikající stroj, který dostal díky sociální síti Twitter v 21. století další, úplně nový význam. Recenzent deníku Daily Telegraph si na výstavě zamiloval krásnou evokaci rybaření za letního dne, která se jmenuje Koušou, kde malíř varuje ryby před nebezpečím tím, že pod vodu přidal velký vykřičník.
Návštěvník se na londýnské výstavě často srdečně baví malířovými nápady, v nichž se zračí jeho hravost jako významný projev lidskosti. V závěru ho však čeká hluboké dojetí před abstraktními obrazy, které Paul Klee namaloval v posledních letech života, když trpěl vyčerpávající nemocí, o níž věděl, že ho nakonec zabije.
I vy můžete být nakonec vyčerpáni – když ne emocionálně, tak určitě záplavou vystavených kreseb a obrazů. Ale když se na ni vypravíte, a budete-li mít v Londýně dost času, budete se na ni vracet znovu a znovu. V galerii Tate Modern je otevřena až do 9. dubna.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
